K oblakům vzhlížíme

Podobně jako jsem měl nedávno u dokumentu Amerika pocit, že není ani tak o trampingu, jako o jeho samotném autorovi, zde jsem se až téměř neubránil zklamání z toho, že to není ani tak dokument o tuningu, jako o jednom intelektuálně nekomplikovaném klukovi ze severních Čech (a je samozřejmě opodstatněné se ptát, zda je nosné točit film o někom, kdo se neliší od tisíců jemu podobných lidí z jeho regionu). V tomto smyslu mi tento film tak trochu připomněl časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové o podobných lůzrech, byť tento se odehrává na mnohem kratší časové ploše. Nakonec jsem ale tento film shledal zcela fascinující a strašně mě bavilo na něj koukat (dílem i proto, že se sám strašně zajímám o auta). A nikdy mě nepřestane udivovat, co vede určitý typ lidí k tomu, že do svého života pustí kameru, jejímž prostřednictvím se přede všemi dokonale znemožní, protože pro mě je něco takového prostě nemyslitelné (říkám si to u všech pořadů typu Prostřeno, Výměna manželek, apod., a říkal jsem si to i zde - co proboha toho kluka přesvědčilo, aby nechal filmaře takto voyeursky nahlédnout do svého života? To skutečně tak postrádá elementární stopy sebereflexe a soudnosti, nebo mu prostě jenom za to něco dali na benzín? Vždyť každého, kdo tenhle film uvidí, musí přece úplně praštit do očí, jak ten kluk marní svůj život, a že takhle se přece žít nedá! Proč to nevidí on sám? Proč lidi jako on lezou do televize, aby se jim všichni ostatní jen smáli? Zmínil jsem, že na mě dokument působil neobyčejně voyeursky - je to kvůli jeho formě: ve filmu zcela chybí jakýkoli autorský komentář v podobě voiceoveru a všichni protagonisté působí dojmem, jako by přítomnost kamery a štábu vůbec neregistrovali, ačkoli jsou často zachyceni ve velmi soukromých okamžicích (jediný moment, kdy hlavní postava dá nějak najevo, že registruje přítomnost kamery, nastane v jedné scéně, kdy předjede auto, v němž sedí kameraman). Musím říct, že mě tenhle typ českých dokumentů hodně baví, a že mě vždy přiměje ke spoustě přemýšlení o současném světě - konkrétně v tomto filmu je velkých témat spousta, a inteligentní člověk si v tom najde hodně látky k reflexi (která paradoxně tak chybí hlavní postavě - pod svícnem bývá největší tma). Výborný dokument, který budu z hlavy dostávat hodně dlouho. I když určité výhrady bych si k fimu našel - přes všechnu tu zdánlivou nezaujatost dokumentu považuji za téměř jisté, že se Dušek svému hrdinovi vysmívá (už jenom samotný titul filmu, odkazující na 2 scény, v nichž postavy sledují ubohoučký ohňostroj na tuningovém srazu, je výsměchem přímo prostoupený - a sice tím archaizujícím přehozením slovesa za předmět, což vyvolává zesměšňující dojem, ne nepodobný veršům Jana Nerudy o žabách pozorujících noční oblohu, kdy nás rozesmívá kontrast mezi vznešeností formy a banálností cituace - na tomtéž je postaveno i Vančurovo Rozmarné léto) - nějak ve smyslu vzdělaného a dobře situovaného Pražáka, který posměšně ukazuje na lidi, co mají hluboko do kapsy a žijí v bezútěšném světě paneláků, mizerně placené práce a nulových perspektiv, komentujíc je slovy "Jen se podívejte na ty prosťáčky, jak málo jim stačí ke štěstí! Vietnamské gelovky, pašovaná cíga, rozpadlý Escort, pár rachejtlí na nebi - jak uboze jejich radosti kontrastují s těmi mými! To podle mě není úplně fér). P.S. Po dnešku si na lidi s účkem na espézetce dávám ještě většího majzla. (31.10.2015) (menej) (viac)