Búrka nad Áziou

Pudovkin by si rozhodně zasloužil podstatně větší pozornost pro své nesporné poetické kvality, za něž je obvykle opěvován ukrajinský bard Dovženko. Pudovkinovo pojetí montáže (kterou ne zcela vhodně - či snad ze skromnosti - označoval za "konstruktivní") bylo vždy mnohem srozumitelnější (lidovější) než Ejzenštejnovo - tedy zdánlivě méně radikální a úderné. Proto byl i v oficiálních vládních kruzích oblíbenější a své experimenty mohl ze všech montážníků provádět nejdéle; do roku 1933. Více než na intelekt se totiž spoléhá na emoce a odhadnutelné tělesné reakce. Touží zobrazovat skryté, navenek nepostřehnutelné projevy života a duševní pochody. Je "pudovější", dalo by se s trochou nadsázky říct. Jeho cílem je zpravidla eskalovat v divákovi vzrušení, přenést na něj maximum napětí, rozčilení, očekávání, hrůzy či radosti. Útok na rozum, "kolize" stojí až na druhém místě, pokud vůbec. Pudovkin touží rozproudit divákům krev v žilách, strhnout, ba roztrhat je nadšením, které stačí procítit, neboť je čitelné všem. Tím pro mně v montáži převyšuje Ejzenštejna, jehož vrcholná díla - jakkoli geniální - se pro zatížení politickým a kulturním kontextem mnohdy stávají nesrozumitelnými, tedy i méně strhujícími. Nejsilnější momenty v Pudovkinových filmech jsou jako divoká, rozběsněná řeka - drásavé a válcující. Nehledě na to, jak moderně a nadčasově u něj dodnes působí střihové pojetí dramatických a akčních scén - se všemi důmyslnými elipsami, kontrasty a intervaly. Pro Pudovkina je charakteristická i značná lyričnost, sklon k básnickému vyjádření a probouzení neživého. Poskytuje štědrý prostor přírodě a působení přírodních živlů (vodě v různých skupenstvích, větru...), čímž se přibližuje jiskrnosti francouzského impresionismu a jeho fascinující senzibilitě. Na truc ranému Ejzenštejnovi (a jeho profánnosti) oslabuje roli marxistických společenských mas a pozornost zaměřuje spíše na výrazné individuality, třebaže neoplývají propracovanou psychologií - vždyť mnohdy jde o vhodně vybrané typy. V neposlední řadě mají jeho filmy blíže k narativní kinematografii, což jej opětovně odlišuje od několikrát zmiňovaného Ejzenštejna, který o svých montážních dílech takto neuvažoval, ba dokonce se proti plynulosti vyprávění vymezoval. Správné, přesnější by proto bylo chápat Ejzenštejnovy filmy jako svébytné dokumentární rekonstrukce. Pudovkin se narozdíl od svých současníků nezbavil všech pozůstatků romantické touhy. Představuje montáž v rytmu srdce, v níž je obsaženo "trvání myšlenky i moment jejího zjevení". Jinými slovy, její lidskou tvář. Ideologii, které sloužila, ponechme tentokrát stranou, i když to (paradoxně) byla právě ona, která filmy montážní školy napájela takovou energií. (11.01.2011)

Tento film som si spoločne s Dovženkovou Zemou vyhliadol ako akýsi tématický dvojfilm, ktorý si pozriem v priebehu dvoch dní. Rovnaká doba, krajina pôvodu, socialistická propaganda. Mám pocit, že nemohli byť rozdielnejšie. Zatiaľ čo Zem je pri svojej krátkej stopáži ťažkopádna, plná dlhých detailných záberov tvárí a symbolov (v dobrom zmysle slova), Búrka je klasická filmová zábava s jasnou zápletkou, sympatickým hlavným hrdinom a jednoduchou, až neviditeľnou filmovou rečou. Film sa ženie vpred (aj vyše dvojhodinová verzia, ktorú som videl), že si ani nebudete všímať čas a zabudnete aj na silnú propagandu. Najzábavnejšia je scéna inaugurácie nového prevteleného lámu bez ohľadu nato, či si režisér z rituálu robí tendenčnú srandu, alebo nie. Kamera je po celý čas statická, dokonca aj pri záverečnej montáži a bojových scénach. Zaujme exotickými lokáciami a nevedomcov, ako ja, aj historickými faktami typu: v roku 1918 bojovali v Mongolsku partyzáni proti britskej armáde. (26.03.2013)

Pudovkin je opět režisér, kterého je třeba nakoukat. Patří mezi klasiku světového filmu. Nijak jsem se na Bouři nad Asií netěšila, navíc délka dvě hodiny u němého filmu dává často zabrat, ale nebylo to tak "hrozné". Film nebyl bůhví jak skvělý, ale ani nudný a špatný. Příběh celkem chytne. Prostě další klasika, kterou dneska člověk oceňuje především proto, že je to klasika. (15.06.2013)

Film nás zavede až do předaleké země rozkládající se na poušti Gobi, zaostalého, avšak tradičního a duchovně založeného státu, Mongolska. Zde sledujeme život mongolských pastevců a lovců a jejich nesnesitelné ponižování kapitalisty. Jedním z nich je i potomek nejslavnějšího mongola všech dob, Čingischána. Ten, když se postřelený dostane do rukou buržoazních bestií, se raději rozhodne proti nim bojovat ,nežli se s nimi spojit a zradit svou zem. Tímto končí celý děj filmu, který by šel zkrátit do hodinové stopáže. Zbytek filmu tvoří neskutečně dlouhé, místy až otravné záběry na obličeje protagonistů či architektury, která jsou sice nádherná ,ale sledovat 3 minuty tvář Budhy je trochhu příliš. Kamera je věc, kterou musím chtě-nechtě pochválit .Je to bezvadně natočené, ale co z toho, když je to až zoufale nudné. Celkově se mi film zdál až přespříliš natahovaný, že bych se už znovu na něj nepodíval. (30.07.2012)

Hlavní postavou je mongolský pastevec. Jednoho dne vyrazí na trh s liščí kůží a setká se s arogancí britských okupantů. Později se v horách připlete k bojujícím komunistům a jednoho zachrání. Při bojích partyzánů s Brity je zajat a odsouzen k popravě. Britové však zjistí, že se jedná o potomka Čingis-chána a rozhodou se z něj udělat panovníka. Hezký jej nastrojí a udělají z něho svou loutku. Náš hrdina však později prozře, uteče a rozhodne se vést boj svého lidu proti britským imperialistickým okupantům. Pudovkin byl ve své době kritizován, že se vyhýbá ruským motivum, ale právě to je chvályhodné. Téma je na svou dobu originální, herci jsou původní Mongolové a ruský režisér se k ním nechová povýšeně, naopak. Nebál bych se film označit za velkolepé dílo. Na to, ve kterém roce a jakými prostředky byl snímek realizován, se jedná o skutečný briliant. Nechybí tu mongolské slavnosti ani scény boje. V ideologické rovině je film ostrou kritikou koloniálních systémů a zločinných impérií. Parádní klasika. /technická poznámka - viděl jsem verzi dlouhou 93 min./ (15.04.2006)