Proti vetru

„Je smrt opravdu lehčí než to, co nás čeká?“ Snímek dává divákovi řadu důvodů, proč ho nedokoukat či se mu přímo vyhnout. Pomalé tempo vyprávění, černobílá kamera podvědomě vyvolávající obavu z přílišné „artovosti“, převládající „mimozáběrový“ monolog hlavní hrdinky (úplná absence dialogů) a samozřejmě ty povětšinou statické, živé obrazy (nabízející pohyb pouze ve formě působení větru či drobných záchvěvů typu mrknutí či ukápnutí slzy). Jenže to by byla škoda. Pokud se totiž přes vše vyjmenované přenesete, v klidu se usadíte, necháte na sebe film působit atmosférou, kamerou (světlem, stíny), zvukem (mnohdy nenápadným, ale zcela dokreslujícím situaci, včetně přenášení chladu na diváka), silou tématu a emocemi, můžete zažít docela působivou podívanou, jež se do vás otiskne. Většinovému publiku film nedoporučuju, já se na něj ale naladit dokázal a hodnotím ho solidními 4*. „Vdova je žena, která ztratí muže. Sirotek je dítě, které ztratí rodiče. Ale jak pojmenovat matku, která přišla o své dítě? Ne, ten pocit si nezaslouží slovo.“ (08.01.2023)

Poetika v tragédii. Ale tá forma film zabila. Je to vlastne typická festivalovka, ktorá chce ponúknuť niečo netradičné, zvláštne , originálne. A do istej miery sa to podarilo. Ale v tom prípade je to určené pre veľmi špecifického diváka. Pretože pár obrazov, okolo sa točí kamera nerobí dobrý film. Nakoniec to bolo len o občasne peknej hudbe a čítaní z denníka. Na to by postačila aj audiokniha. Z témy by sa dal inak urobiť veľký film. (18.04.2022)

Na tento film asi nebyl nikdo připraven. Je totiž prvním, ve kterém hlavní roli hraje pouze "kompars". Stylem mírně oživených fotografií (mrknutí oka, vlající vlasy, pohupující se tráva) nad kterými jsou čteny dopisy z ruského gulagu se postupně seznámíme s osudem jedné ženy a její rodiny. Příběh je to smutný a v kontextu dnešní doby i varovný. Nicméně chce to při sledování trpělivost, kterou asi 10 lidí v sále na Febiofestu nemělo. Přesto byla na konci projekce tendence zatleskat. (31.03.2015)

Filmový román v dopisech a živých obrazech, které tvoří (snad můžeme přizvat i hudbu) obdivuhodnou jednotu. Bylo řečeno, že po Osvětimi, již není možno popisovat svět prostředky, které byly do té doby považovány za běžné, protože se staly lživými, zkreslujícími a podbízivými. A Martti Helde si to asi uvědomuje víc, než kdokoli jiný. Jeho čtyřrozměrný film (2 obrazy v ploše, 1 pojezd kamery vizuálně neprůchozími místy, 1 slovo, případně i hudba. 0 čas) má současně reálné i virtuální kouzlo, i když kouzlem je zde míněno zoufalství, duševní i fyzické strádání a trýzeň, i spása ve smrti či aklimatizaci. Pozn. 1: Přesídlování obyvatel Estonska do SSSR probíhalo v letech 1941 - 1942, a potom na podzim roku 1944 (ca. čtvrtina obyvatel). Mezitím na známé konferenci ve Wannsee 20. 1. 1942, bylo Estonsko označeno za judenfrei (volně: bez kapky židovské krve - zde na to stačilo ca. 400 mordů). Pozn. 2: Důležitou roli zde hraje i vítr (název, symbol setkání, jediný pohyb na živých obrazech). Pozn. 3: Napadl mě příměr si filmem Petera Weira "Útěk ze Sibiře", který svým vypjatým realismem hrůzu skutečnosti spíš ředí než koncentruje. Pozn. 4: Zdeněk Svěrák by mohl mít radost z toho, kam se jeho primitivní pojetí živých obrazů posunulo. (21.11.2016)

Neobvyklý, ale originální koncept "živých" obrazů stylizovaných do podoby černobílých fotografických snímků doprovázených četbou zápisků a dopisů estonské ženy Erny svému manželovi Heldurovi dělá z Risttuules jeden z nejzajímavějších filmů poslední doby (vedle Saulova syna). Funkčnost fotografie jako prodloužení a zároveň znehybnění vteřin prožívaného času je v této své 3D verzi mnohokrát umocněno, jen zvuky v pozadí jakoby ubíhaly svým nesmiřitelným tempem a dokreslovaly atmosféru scén. To Barthesovo "punctum" jsem si našel v každé "fotografii" (ruka ženy na pažbě pušky, poslední objetí před transportním vlakem...) a zdá se mi, že filozofie fotografie měla v celém konceptu zásadní roli, ale to není podstatné. Ano, minulost je přesně tohle, zabývat se tím, jaký to mohl být "pocit", být kvůli své národnosti prohlášen za nepřítele a násilně vystěhován na Sibiř, sledovat naposledy cestu ke svému domu, být odtržen od svých blízkých, krást chleba pro své nemocné dítě... zkušenosti, které nám svou blízkostí klepou na dveře... (16.05.2016)