Proti vetru

Filmový román v dopisech a živých obrazech, které tvoří (snad můžeme přizvat i hudbu) obdivuhodnou jednotu. Bylo řečeno, že po Osvětimi, již není možno popisovat svět prostředky, které byly do té doby považovány za běžné, protože se staly lživými, zkreslujícími a podbízivými. A Martti Helde si to asi uvědomuje víc, než kdokoli jiný. Jeho čtyřrozměrný film (2 obrazy v ploše, 1 pojezd kamery vizuálně neprůchozími místy, 1 slovo, případně i hudba. 0 čas) má současně reálné i virtuální kouzlo, i když kouzlem je zde míněno zoufalství, duševní i fyzické strádání a trýzeň, i spása ve smrti či aklimatizaci. Pozn. 1: Přesídlování obyvatel Estonska do SSSR probíhalo v letech 1941 - 1942, a potom na podzim roku 1944 (ca. čtvrtina obyvatel). Mezitím na známé konferenci ve Wannsee 20. 1. 1942, bylo Estonsko označeno za judenfrei (volně: bez kapky židovské krve - zde na to stačilo ca. 400 mordů). Pozn. 2: Důležitou roli zde hraje i vítr (název, symbol setkání, jediný pohyb na živých obrazech). Pozn. 3: Napadl mě příměr si filmem Petera Weira "Útěk ze Sibiře", který svým vypjatým realismem hrůzu skutečnosti spíš ředí než koncentruje. Pozn. 4: Zdeněk Svěrák by mohl mít radost z toho, kam se jeho primitivní pojetí živých obrazů posunulo. (21.11.2016)

Neobvyklý, ale originální koncept "živých" obrazů stylizovaných do podoby černobílých fotografických snímků doprovázených četbou zápisků a dopisů estonské ženy Erny svému manželovi Heldurovi dělá z Risttuules jeden z nejzajímavějších filmů poslední doby (vedle Saulova syna). Funkčnost fotografie jako prodloužení a zároveň znehybnění vteřin prožívaného času je v této své 3D verzi mnohokrát umocněno, jen zvuky v pozadí jakoby ubíhaly svým nesmiřitelným tempem a dokreslovaly atmosféru scén. To Barthesovo "punctum" jsem si našel v každé "fotografii" (ruka ženy na pažbě pušky, poslední objetí před transportním vlakem...) a zdá se mi, že filozofie fotografie měla v celém konceptu zásadní roli, ale to není podstatné. Ano, minulost je přesně tohle, zabývat se tím, jaký to mohl být "pocit", být kvůli své národnosti prohlášen za nepřítele a násilně vystěhován na Sibiř, sledovat naposledy cestu ke svému domu, být odtržen od svých blízkých, krást chleba pro své nemocné dítě... zkušenosti, které nám svou blízkostí klepou na dveře... (16.05.2016)

Poetika v tragédii. Ale tá forma film zabila. Je to vlastne typická festivalovka, ktorá chce ponúknuť niečo netradičné, zvláštne , originálne. A do istej miery sa to podarilo. Ale v tom prípade je to určené pre veľmi špecifického diváka. Pretože pár obrazov, okolo sa točí kamera nerobí dobrý film. Nakoniec to bolo len o občasne peknej hudbe a čítaní z denníka. Na to by postačila aj audiokniha. Z témy by sa dal inak urobiť veľký film. (18.04.2022)

Příběh má sílu bicepsů Arnolda Schwarzeneggera, téma, které dosud filmově není zmapované, je to zjevně dělané s nadšením a talentem, s pečlivostí a se znalostí věci, jednoduše poctivě. Přesto mám z tohohle pobaltského kousku rozpačitý pocit. Ony ty filmové experimenty, které se objevují na filmových festivalech, obvykle představují pro filmového diváka nemalé riziko, protože se může setkat s ledasčím. Připadal jsem si jako návštěvník divadla, který jde na činohru a omylem zabloudí do muzea voskových figurín, precizně vyrobených, do detailu propracovaných, efektně nasvícených a doprovázených emotivním komentářem. Při vší úctě k výrobci figurín a celému projektu, asi bych se cítil poněkud ošizený. Nemůžu přitom tvrdit, že bych nebyl varovaný, jenže jsem informace o snímku nebral dost vážně, lépe řečeno, myslel jsem si, že zmíněné obrazy v určitém momentu oživnou, rozpohybují se a Martti Helde mě zaskočil nekompromisností své umělecké vize. Od téhle chvíle, když bude někdo skuhrat nad statičností nějakého filmu, bafnu ho za límec a doporučím mu zkouknutí tohoto filmu. Kdybych snímek viděl v pozdních večerních hodinách, působil by na mě spolehlivěji než koňská dávka hypnotik. Co je platné, že obrazy mají až uhrančivou působivost, když v nich není víc života než v sarkofágu mumie. Film, který by byl zpracovaný klasickým způsobem, tzn. mohl bych vnímat dialogy, herectví zúčastněných a filmovou hudbu, by na mě zapůsobil mnohem výrazněji a patrně bych neváhal nadělit mu nejvyšší hodnocení. Celkový dojem: 50 %. (31.03.2015)

Epická kostra filmu je výborná, ale ten formát so statickou "freezing" kompozíciou a poetickým rozprávaním mňa osobne vôbec nebralo. Strašne mi to pripomínalo nejakú vojnovú výstavu v etnografickom múzeu, kde sa tiež často nachádzajú podobne zostavené kulisy a scény. Figuríny sa nehýbu a z reproduktorov znie naturalistický podklad, občas aj s odborným výkladom. A presne takýmto štýlom na mňa pôsobil aj tento film. Možno keby to tvorcovia poňali ako pseudo-dokument, tak by to bolo prirodzenejšie ako silou mocou z toho robiť epické nehybné divadlo. Samotná kostra deju bola samozrejme vynikajúca, a mali by sme mať na pamäti, že holokaust neprebiehal len v nacistických koncentračných táboroch, ale plynulo v tom pokračoval agresívny Sovietsky Zväz. Na to NIKDY nezabudnúť!!! (21.04.2019)