Věčnost a den

Básník za sebou vláčí věčnost a před sebou má jeden den... Jednu nedokončenou báseň, jednoho zachráněného chlapce, jednu dceru, jednu ztracenou(?) ženu, jednu nemocnou matku... Jedno bilancování. Téma vídané, ale nádherně podané. Dlouhé záběry s vycizelovanou trajektorií kamery a postav v jejím zorném poli (i mimo něj!). Úchvatné scenérie (Albánská hranice, pobřeží, útesy). Básníka si nevšímající město. (komentář není dokončen a bojím se, že už nikdy nebude :( ) (31.03.2010)

Je zajímavé, příznačné až přízračné, že předcházejícím filmem, který jsem viděl byly "Věci života" Clauda Sauteta. Oba filmy se totiž nesou ve stejném duchu, oba jsou vrcholně romantické (přitom je třeba se oprostit od prolhané hollywoodské romantiky, která nám za celá ta léta, už možná vešla pod kůži), oba jsou autorské výpovědi, oba tvrdí, že takový jako bude den, bude celá věčnost. Co se tedy honí hlavou Alexandrose (sympatický Bruno Ganz) a Pierra (neméně sympatický Michel Piccoli) v posledních okamžicích jejich života? - doufám, že u mě to bude trochu jiné... (Jako u Subjektiva *****) komentář zůstane nedokončen. (28.02.2018)

Dát Theovi jednu hvězdičku... je mi to moc líto, ale kromě krásné hudby film nic jiného nepřinesl. Jen hroznou nesnesitelnou nudu. Příběh starého pána, který "už zítra půjde" ale ještě před tím se setká a poslouží mladému albánskému klukovi, je xtou variací na putování hlavní postavy. Tentokrát i napříč časy a nebudu tvrdit že to bylo chaotické, spíš k ničemu. Tyhle depresivní příběhy o odchodech, smrti a vzpomínání jsou na hony vzdáleny tomu, co chci v Řecku vidět. (28.09.2021)

S Věčností a dnem jsem měl jeden nepřekonatelný problém. A to, že jsem se nemohl dostat pod kůži hlavnímu hrdinovi, který mi přišel jako strašně nezajímavá postava, která má neustále strčeny ruce v kapsách svého baloňáku a lamentuje nad lidskými hodnotami. Jinak jde samozřejmě o tradičně skvěle uspořádaný film Thea Angelopoulose. Strašně mě tam nadchnulo to, že si dovolí v rámci jednoho dlouhého záběru přejít z přítomnosti do minulosti a zase zpět. Je to zajímavá konfrontace lineárního plynutí času a času minulého, který si svůj hrdina nosí v myšlenkách. Samozřejmě zde opět můžeme vidět spoustu symbolů a věcí tak typických pro Angelopoulosovu tvorbu. Například jeho fascinaci horizontem, ať už horizontem mořské hladiny nebo země. A navíc vůbec netuším jak mohli udělat ten poslední záběr... (19.10.2008)

Aké hodnoty po sebe zanechávame, čo je zmierenie, kde možno hľadať nádej a čo z výsledkov práce má vlastne zmysel? Reflexia staršieho básnika nad doterajším životom, odohrávajúca sa v priebehu jedného dňa - dňa pred jeho odchodom do nemocnice, kde odchádza dožiť, sužovaný chorobou. V priebehu vymedzeného kratučkého času sa k premietaniu nad minulosťou pridruží aj motív tvorby (dokončenie poémy o vlasti), nepriamo prostredníctvom albánskeho chlapca s ktorým strávi časť dňa.. Meditatívne, pomaličky plynúce dielo naplnené symbolmi, tlmenými farbami jesene života a paralelami. Dej prebieha plynule v toku času z prítomnosti do minulosti, postavy z minulosti vstupujú do prítomnosti. Scény cesty k albánskym hraniciam, svadby a cesty autobusom patrili pre mňa k vrcholom tohto(ku koncu mierne naťahovaného) filmu-úvahy. (17.10.2004)