Červený a čierny

Julien Sorel, postava z knihy Stendhala, zcela jistě zaslouží opovržení. Nicméně Gérard Philipe mu propůjčil kus sebe sama, vdechl mu lidskost, touhu a váhání, něhu i nenávist, a to potom nejde, opovrhovat. Nabízí se spousta otázek a málo odpovědí. Kolik hlav by asi padlo v dnešním světě při pravidlech minulých? (02.01.2019)

Převést na plátno Stendhalův román, to je věru oříšek. Nezploštit Sorela (ale ani třeba paní de Rénal), tak jak se to třeba daří v místním infu, není snadné, už pro pozici jakou kniha zaujímá, na přelomu romantismu a realismu, revoluce a restaurace. Film se toho naštěstí zhostil více než dobře, Julian zůstavá nejednoznačnou postavou a otázky jež klade nejsou násilně a zjednodušeně zodpovídány. (12.09.2007)

Jsou herci, kteří se mohou vrhat do prostoru, padat ho hlubiny, prožívat svou roli až k infarktu, a jediná emoce, kterou v divákovi vyvolají, je trnutí zubů. A pak jsou tu herci, kteří můžou jenom stát v koutě a nepřítomně se usmívat, a divák z nich nedokáže spustit oči. Do které kategorie patří Gérard Philipe, netřeba dodávat. I přes jeho nadčasovou krásu a omračující charisma jsem jej nikdy nevnímala jako sexuální symbol, bránila mi v tom jakási neuchopitelnost jeho chování, jistá odměřenost a zvláštní křehkost, která vyzařovala z těch očí, jakoby stále zahleděných do jiného světa. Jedním z filmů, kde jsou tyto jeho atributy hodně patrné, je právě Červený a černý… K filmovým adaptacím svých oblíbených knih bývám skeptická, ale tato se mi líbila. Claude Autant-Lara se k předloze postavil s úctou a vyrovnal se ctí. Jistě, příběh je na dnešní dobu příliš dlouhý (viděla jsem francouzskou verzi, která trvá 185 min.), cudný a distingovaný, ale v tom je právě jeho největší půvab. Postavy Juliena Sorela i madame de Rénal jsou precizně vykreslené a správně nejednoznačné, kritika společnosti trefná i ironická, zkrátka myslím, že Stendhal by byl býval byl spokojen. (19.12.2011)

Autant-Larův obšírný filmový přepis slavného Stendhalova románu vyvolal nejen ve Francii, ale všude, kde byl dosud uveden, nejživější pozornost a vzrušení — o to větší a nápadnější, za jaké netečnosti čtenářů tento román r. 1830 vyšel. Ne nadarmo je tento ohlas tak veliký. Způsob přepisu rozsáhlého románu je skutečně pozoruhodný. Je až s obdivem, jakou míru dějových podrobností se Autant-Larovi podařilo dostat do filmu v nezkreslené podobě, takže divák dostává vlastně hutný sice, ale přece nejpřesnější succus děje Stendhalovy knihy. Správně zcela v intencích stendhalovské ideje je i ve filmu vystižen v postavě Juliena Sorela typ ctižádostivce, typ mladého muže své doby - typ člověka, který si „dovedl vybrat uniformu své doby", který vypočítavě, s chladnou myslí jde za svým cílem. Claude Autant-Lara, jeden z nejlepších francouzských režisérů, začal svou kariéru jako dekoratér a později režijní asistent. První film, ve kterém se uplatnil jako režisér, byl „Různé zprávy" (Faits divers) v r. 1923. V roce 1930 byl na dva roky angažován společností M-G-M. 1937 vytvořil film: „Aféra lyonského kurýra" (L'affaire du courrier de Lyon), 1941 „Chiffonova svatba" (La Mariage de Chiffon), 1942 „Milostné dopisy" (Lettres ďamour), 1943 „Douce se vrací" (Douce) 1945 „Sylvie a fantom" (Sylvie et le fantome), 1946 „Ďábel v těle" (Le diable au corps) podle Radiguetova románu. Toto dílo umístilo Autant-Laru do prvních řad francouzských tvůrců. Z posledních prací režiséra Autant-Lary uvádíme filmy „Červená krčma" (L'Auberge Rouge), „Osení" (Le blé en herbe) podle románu Coletty a „Markétka noci" (Marguerite de la Nuit) podle románu Pierra MacOrlana. Filmový přehled 9/1956 (24.01.2007)

Komentovat ? Čekám, když už někoho napadne dát tento film na DVD !!! To by byl kasovní trhák u PNS ! Protože mnoho lidi tento Stendhalův román četlo, vědí, že to je vynikající dílo, takže by doufali, že bude takový i film. A BYL !! Panebože, dej ať se opět točí aspoň pětina z celkové produkce takových filmů, jaké se točily v 60. letech. (25.06.2008)