Väznica parmská

Filmová klasika mala vždy veľkú oporu v klasických knižných dielach. Stendhalov román je prepísaný verne s dôrazom na všetky aspekty. Hviezdou je určite Gérard Philipe, ale k úžitku je, že zbytočne nenechával strhávať pozornosť na seba a priestor mali i ostatní herci. Film bežal v našich kinách v dvoch častiach v roku 1949 a neskôr aj v televízii. (19.12.2023)

Tak tohle už bylo jiné kafe, Gérard Philipe jako mladý Fabricio del Dongo je neodolatelný, tady už začalo jeho přeslavné, byť překrátké období. Nebyl ještě okoukaný, byl krásný a měl vždycky smysl pro humor. V té době už jsem měla Kartouzu parmskou (v tehdejším překladu v Odeonu) dávno přečtenou a lásku Fabrizia a krásné Klélie Conti (to není chyba, koukalal jsem se, fakt je tam K) už dávno měla prožitou a oplakanou a vůbec, jako v pubertě. Nevím, jak by film působil na dnešní puberťáky, asi by jim byl spíš směšný, o románu nemluvě, ale pro nás to byla poezie v obrazech. (22.05.2008)

Nedivím se Truffautovi, že kritizoval jistou tendenci (neboli tzv. tradici kvality) francouzských poválečných filmů. Není asi nutné široce polemizovat o tom, natolik byla tato kritika (jistě velmi nesmlouvavá) oprávněná - a ani k tomu nemám dostatek diváckých zkušeností. Věznice parmská je pro mě ovšem tím filmem, který zřejmě musel zapadat do předmětu Truffautovy filipiky. Christian-Jaqueův snímek je jen rutinní prací, který se téměř neobtěžuje ozvláštňovat a jen otrocky (až mrtvolně) opisovat (přinejmenším tak působí) Stendhalovu předlohu. Film, jehož sledování pro mě nepředstavuje absolutně nic opojného - tady nepomůže ani filmové voyeurství. Zároveň není natolik špatná, aby ji šlo brát jako guilty pleasure. Není to vyloženě diletantský jako spíše nijaký film - což je jeho největší minus. (21.02.2013)

Francouzi vždy považovali film za víc než zábavu a využívali ho k výchovným účelům (na rozdíl od SSSR ho však nezneužívali ideologicky). Tradice velkolepých adaptací národní klasiky se ve Francii udržela až do dneška, ale máloco překoná rozmáchlé produkce z poválečných let, které měly přinášet význačná literární díla dělnickým masám a tak je povznášet k lepším zítřkům. Ač je dramatizace provedena opravdu profesionálně (film nenudí ani vteřinu), ač se osudová postava Gérarda Philipeho procházejícího revoltující Parmou zapsala do filmových dějin, přesto došlo k podstatnému zploštění románu. Stendhal využil romantickou zápletku k psychologickému rozboru chování společnosti po napoleonských válkách. Del Dongo si prožije deziluzi napřed na bojišti, pak ve společnosti, aby tím, že mu bylo odejmuto to, co považoval za samozřejmé a nevšímal si toho - svoboda a láska - dospěl a přestal být jen hejskem, kterého obletují ženy. Jenže společnost se nemění tak rychle...Film zdůraznil romantickou linii - za vším hledej ženu - a vytvořil trochu fraškovitý svět aristokracie, ve kterém se muži chovají jako ve špatné divadelní hře, takže psychologická drobnokresba románu se vytratila a je přítomna jenom náznakově. Podobná kniha: Musset - Zpověď dítěte svého věku. (12.07.2010)

Brilantní adaptace Stendhalova románu o jejíž úspěch se nemalou měrou zasloužil pohledný romantický hrdina Gérard Philipe v hlavní roli. Tento propletenec osudů a lásek, plný zvratů, krásných žen, nákladných kostýmů a působivé hudby, natočený ve velkorysé výpravě, utrpěl pouze svou délkou a rozvláčným tempem. Dnešního mladého diváka zřejmě neosloví, ale pro nás pamětníky je to vzpomínka na mládí. (13.11.2015)