Pépé le Moko

Francie nepotřebuje policii, protože zhoubou zbojníka Pepíka, zločince však se zlatým srdcem, je buržoazní panička. Pépé le Moko je typická meziválečná studiovka. Úspěšný román se rychle překopíruje na plátno, a protože typickou návštěvnicí je právě buržoazní panička nudící se v manželství bez lásky, je její filmový obraz katalyzátorem děje, zatímco Jean Gabin dokonale ztělesňuje erotický ideál psance, tedy přesný opak muže, za kterého se hodné a způsobné dívky provdaly. (18.03.2011)

Pepé Le Moko je poetický realizmus ako vyšitý. Ale on je viac zromantizovaným, ako realistickým, čomu napomáhajú exotické lokácie ako zmes ateliérových stavieb a skutočných exteriérov mestečka, v ktorom by sme všetci radi strávili dovolenku. Cez deň na pláži, v noci v pochybných baroch. Duvivier používa takmer až archetypálne metafory typu plotov ako väzenia, trúbiacej lode ako symbolu vytúžených diaľav, alebo turniketu ako predzvesti neodvratného osudu. Je to jednoduché, ale zároveň mätúce množstvom postáv a intrigami a vládne tomu Jean Gabin ako gangster, ktorého si väčšina (ženského) publika musí obľúbiť. Ja už trochu menej, predsa len to je reálny gangster, ktorý sa mstí okom za oko (resp. vražda za vraždu) a patrí do väzenia. Každopádne kúzeľný film. (10.07.2014)

Romantický obrazotvûrce Duvivier si tentokráte vybral exotické prostředí Alžíru, které se mu bohužel nepodařilo plně zužitkovat, k vyprávění romantické gangsterky. Překvapí na svoji dobu nezvyklá zkratkovitost děje a především absence akčních scén, které by takovémuto snímku slušely. Nelze pochybovat, že by je režisér prvního akčního celovečerního filmu nezvládnul natočit. Ale Duvivier se rozhodl dát tentokrát průchod spíše emocím. Bezhlavé zamilování hlavního hrdiny do dámy se šperky na první pohled však nepůsobí příliš věrohodně. K nedůvěryhodnosti přispívá i zcela nezvykle přehrávající Gabin, který některými svými grimasami přinutí diváka spíše k smíchu, než k pochopení. V kontextu předchozího děje se nelze divit závěrečné patetické scéně u plotu. Nezbývá než opět ocenit jemnocit, s jakým Duvivier nechává snímat scénu, především pak to, že využití zadní projekce coby propojení snového světa s realitou dodává této mnou opovrhované metodě zcela novou dimenzi a povyšuje ji na plnohodnotný tvůrčí prvek. (31.08.2019)

Nechala jsem si hodnocení filmu uležet do druhého dne a došla jsem k tomu, že mi sice z hlavy nevyšuměl, naopak některé scény se mi vybavují velice živě, avšak jsou to ty, u kterých jsem si říkala, že se tam poněkud plýtvá s emocemi. To se týká romantické linky, jejíž opravdovosti jsem jaksi nebyla sto uvěřit. Trochu tomu filmu pomáhá prostředí úzkých, křivolakých uliček starého Alžíru, leč toho skákání mezi střešními teráskami mohlo být trochu více, to by tam ale asi musel hrát Belmondo. U J. Gabina mi více sedí ta podoba moudrého a rozvážného muže z jeho pozdějších filmů. I tady hrál dobře, pokud zrovna neromantizoval. (01.09.2019)

Čekal jsem táhlou nudu a tu naštěstí nedostal. Pobavil mě už úvod představením místního života se svým propracovaným systémem informátorů. Stejně jako postavy, nejvíc asi trpělivý inspektor Slimane (který mi začal vadit až ke konci) a pak také parťáci hlavního hrdiny (no a samozřejmě i sám pan Nepolapitelný, přestože v některých momentech mi jeho chování nebylo zrovna po chuti). Naopak Gaby mě silně zklamala, neměla žádnou šťávu, a tomu vzplanutí k její osobě jsem prostě nevěřil (i přes závan domova). Příběh samotný byl spíš takový horší průměr, který krom linky s Pierrotem a pak chvilkovým vzpomínáním Carlosovy ženy (mělo cosi do sebe) ničím nevybočoval. To se změnilo až úplně ke konci, nejdřív mě sice film dráždil nepěknými zadními projekcemi, ovšem samotný závěr byl svou atmosférou velmi dobrý (škoda, že na něco takové člověk musel čekat celý snímek). Proto hodnotím celkově lepšími 3*. (20.04.2015)