Le Chat
Le chat - l'implacabile uomo di Saint Germain
The Cat
Réžia:
Pierre Granier-DeferreKamera:
Walter WottitzHudba:
Philippe SardeHrajú:
Jean Gabin, Simone Signoret, Harry-Max, Yves Barsacq, Annie Cordy, Carlo Nell, André Rouyer, Jacques Rispal, Georges Mansart, Nicole Desailly (viac)Obsahy(2)
Předměstí Paříže, které neúprosně bourá postupující moderní výstavba. A stejně jako se rozpadají domy, rozpadají se i poslední zbytky lásky a přátelství dvou manželů, bývalých cirkusových artistů. Jejich soužití je plné schválností, krutostí a citového zraňování. Oboustranný unavující „teror“ se stupňuje a nabývá tragických rozměrů. Film Kočka režiséra Pierra Graniera-Deferra, natočený podle Georgese Simenona, je především hereckým koncertem Jeana Gabina a Simone Signoretové. Oba byli za svůj výkon oceněni na filmovém festivalu v Berlíně. (Česká televize)
(viac)Recenzie (90)
Těžká koule bořící stavby i duše. Kočičí oči. Film je depresivní, ale vynikající. Herecký koncert Gabina i Signoret jsem si vyloženě vychutnávala. Na takové filmy se nezapomíná. ()
Láska z Juliena a Clémenceine již dávno vyprchala. Nyní jsou ovšem už příliš staří na to, aby začali znovu a jinak. Nemají si spolu co říct, společný život je dávno omrzel. Julien hledá útěchu u nalezené kočky, kterou ale jeho žena v návalu hněvu zabije. Vzájemná komunikace utichá nadobro, a tak si ani nedokáží přiznat, že v hloubi duše k sobě pořád přeci jen něco cítí. Jejich čas se ovšem nemilosrdně blíží konci. 70% ()
Reziser Pierre Granier -Deferre /Vdova 1971, La metamorphose des cloportes/ natocil silne dusivu psychopatologicku dramu. Je to najlepsi film rezisera Granier -Deferra, spolu s Heroinom 1970. Skvela Symone Sygnoret /Vdova/ a Jean Gabin /Sicilsky Klan, trilogia o Maigretovi/ hraju manzelov, ktori sice obyvaju spolocne jeden stary osumely dom, ale takmer vobec nekomunikuju a takmer vsetko delaji oddelene. Herecke vykony su skutocne obdivuhodne a rejza sa vyznal do remesla - film je natoceny fakt vyborne a skusenou rukou. Skoda len toho stareho osumeleho baraku, radsej bych privital luxusny palac plny depresivnej dusivej atmosfery. 100 % ()
Opět herecký koncert dvou mistrů v oboru... Tentokrát před nimi stál velmi těžký úkol, který však oba zvládli na jedničku... Temný film o tom, jak moc lze nenávidět někoho, koho milujete... ()
Lidé dokáží bezmezně a oddaně milovat. Lidé dokáží hluboce nenávidět. Lidé dokáží ubližovat sobě samotným i svým nejbližším s nevídanou krutostí. Stárnutí není příjemná záležitost, v hloubi duše se může usazovat pocit prázdnoty, beznaděje, osamělosti, nepotřebnosti i frustrace z nenaplněnosti vlastních životů. Tyto pocity se mohou projevovat negativním způsobem k těm nejbližším. A nezadržitelně se začnou roztáčet kola destrukce jednoho vztahu. Jak symbolické, když se konec a zkáza odehrává ve smrti staré čtvrti, která musí ustoupit nové výstavbě a pokroku. Staří a smrt je nevyhnutelný osud pro lidi i domy. Spouštědlem konečné spirály vzájemné partnerské destrukce se stává malý kočičí mazlíček. Jeden ho miluje a stává se náhradou citů v bolestném procesu stárnutí a deziluze. Pro druhého se stává objektem žárlivosti, kvůli kterému mu partner odepírá jakýkoliv náznak vzájemného citu a porozumění. Žijeme spolu a zároveň žijeme sami opuštěni ve všech okamžicích. Mluvíme spolu a neříkáme si nic. Víme, co máme říkat, ale mlčíme a neslyšíme. Nechceme slyšet. Chceme větší utrpení těch druhých, abychom nevnímali svá vlastní trápení a strach z toho, co se nenávratně blíží, nebo co se může blížit. Režisér navodil ve svém díle vynikající atmosféru, která vtáhne doprostřed tohoto psychologického dramatu. Film vyniká herectvím dvou osob. První osobou je starý Julien Bouin (skvělý Jean Gabin), který si až příliš pozdě uvědomí pravou podstatu svých citů a potřeb. Druhou osobou je jeho manželka Clémence Bouin (vynikající Simone Signoret), bývalá kráska a cirkusová akrobatka s nuceně ukončenou kariérou, která touží po citech a porozumění i po pomstě a trestu. Milujeme. Nenávidíme. Bojíme se. Ubližujeme sobě. Ubližujeme svým nejbližším. Trápíme se v nedorozumění, nepochopení, strachu. Chceme být milováni, ale ve strachu ze života se bojíme otevřít a přijmout svou vlastní lásku a city. Odmítáme naplnění vlastních životů z obyčejného a plíživého pocitu strachu v naších vlastních srdcích. ()
Velmi pěkně natočené komorní drama o nepěkném vztahu stárnoucích manželů, kde vyčpělo zdánlivě snad vše, krom narůstající lhostejnosti a nenávisti. Smutné francouzské "Manželské etudy po 40 letech" s báječným Gabinem a Signoretovou. ()
Tomu odcizeni jsem veril od zacatku do konce. A spolecne s likvidaci stare zastavby na predmesti Parize je to zajimava a velmi dobre zfilmovana souhra. ()
Julien bolestně cítí, jak z něho utíká teplo života, vidí, že jeho žena je na tom stejně a tak už ji nedokáže dávat mužskou lásku obsaženou v obdivu a zájmu. Upne se k náhradě - kočce, která mu přípomíná hebkost a mrštnost jeho ženy, když byla mladá. Jenže Clemence neztratila ani ve stáří nic ze své ženskosti a tak v kočce vidí svého konkurenta. Minimalistické drama o lásce, které se obejde bez sboru dunících smyčců v podresu a patetických dialogů, a místo toho se noří do hloubek lidských duší. A i když jde jen o přepis knihy G. Simenona, využití přestavby francouzského města na moderní city jakožto rovnoceného partnera hercům, dává filmu neopakovatené kouzlo. ()
Fanoušci Jeana Gabina, francouzských filmů nebo psychologických snímků určitě shledají tento film za prvotřídní. Ovšem na mě film působil zvláštně - nejsem si jist, jestli kladně. Jean Gabin samozřejmě perfektní jako vždycky, ale děj se vůbec nestupňoval, čekal jsem dramatické vyvrcholení, ale nic. Určitě skvělé psychologické drama, ale jak říkám, jen pro náročnější diváky, já bych ho už asi znovu vidět nemusel. ()
Na to by měl bejt zákon: lidé kteří se nemilují, by spolu nesměli žít. ()
Hloubku děsivosti Kočky pochopí asi nejlépe ten, kdo sám zažil, jak strašné mohou být výčitky, neodpuštění ze strany druhého a vlastní pocit viny. Těžko si představit, co horšího může člověk od svého partnera slyšet, než: „Vrátil jsem se. Ale stejně s tebou nebudu mluvit. Už nikdy. Rozumíš?“ (více zde) ()
Podoba dlouholetého vztahu v chladně odcizené podobě, se kterou jsem se v psané podobě od klasika detektivního žánru G.Simenona setkal ve svých nevinných 14 letech. Dramatická poloha partnerského soužití ještě dávno před 9 a 1/2 týdne ... tak radši nalejeme ještě trochu mlíčka. ()
Brilantni a neskutečně reálné vykreslení důchodového věku mnoha starších párů. Je vidět, že oba herci zráli jako víno. ()
... jako příčina. Na chlup přesně zasekne dráp mezi ty dva, kde se vzájemně "podává" vztahová čočka. Jako spojnice komunikace, která měla přijít o fous dřív, nadobro je rozsekne. ()
"To by se mělo zakázat, aby spolu žili lidi, co už se nemaj rádi...." Filmů o tom, jak je těžké stárnout, je určitě dost. Nevím ale asi o žádným, který by měl tak dusivou atmosféru. Z českých filmů jsem si vybavilo Babí léto, kde Zázvorková s Brodským si v určitých chvílích též dělali ze života peklo. Ale tady jsou ty vzájemné vztahy někdy až na úrovni jakéhosi psychoteroru, přičemž je vskutku těžké říct, zda je větší vina na straně "zahořklého dědka" v podání jako vždy excelentního Jeana Gabina nebo jeho manželky. Asi chápu důvod, proč Gabin v jistý moment oznámí své ženě, že už s ní nikdy nepromluví, přesto tomu "překročení Rubikonu" zcela jistě musely předcházet i hraniční situace na straně "dědka". Každopádně když se jej jeho žena ptá, "proč mě nenávidíš" a "proč na mě koukáš, jako na věc," je člověku poměrně ouzko. Takhle že končí 25 let trvající vztah? Snad ne nutně každý... ()
No. Takže. Jean Gabin, Simone Signoret, předloha Georgese Simenona a ta nejmrazivější studie manželství a manželské krize. Hraní hlavní dvojice je skutečně neuvěřitelné i na poměry francouzské, hudba je mrazivá, atmosféra ještě mrazivější a dialogy hlavní dvojice (kterých přece jen moc není) už jsou doslova vražedné. A finále (dejme tomu tak poslední čtvrtina), to skutečně nemá obdoby a je to depresivní jako okolí jejich domu. Je to tak mrazivé a zároveň smutné, že si troufám tvrdit, že to žádný film staré Francie nikdy tak nedokázal. Na Kočku vás nepřipraví nic. Vůbec nic. A možná, až se někdy ožením, tak si na ten film vzpomenu. A bojím se, že to bude ještě mnohem horší (snad víte, jak to myslím) a realističtější (což nevím jestli vůbec jde). A má to zajímavě a originálně řešený flashbacky, to bylo fajn. A asi si přečtěte i komentáře ostatních, jelikož to vystihli mnohem lépe, než já. 100%, tady není o čem. ()
Po scénách z manželského života, válce Roseových jsem shlédl další film o vztahu, jenž se postupem času rozpadá. Každý z těchto filmů je jiný a svým způsobem originální, proto si každý z nich také vysloužil pět hvězdiček... ()
Stárnoucí pár po léta dožívající ve vztahovém pekle a kolem nich se symbolicky hroutící městská čtvrť...Dusivý, drásající, ale nezapomenutelný zážitek. ()
Herecký koncert Jeana Gabina s Simone Signoretové. Ponuré drama stárnoucích manželů v ponurých "kulisách" podle románu Georgese Simenona. Oč méně slov o to více hereckého umění, i když samotný příběh vnímavějšího diváka dost rozhodí. Zápletka je sice dost předvídatelná, ale způsob jak se k ní příběh dostává je strhující a divák je příběhem, ale hlavně nezapomenutelnými hereckými výkony absolutně uchvácen. Přesto, že vyústění příběhu divák předvídá, se samotným závěrem se režisér se scénáristou popasovali na výbornou, takže i když celý příběh byl nesmírně zdrcující, stejně má ještě divák dost o čem přemýšlet a po večerním shlédnutí filmu (i když nikoliv premiérově) jen tak lehce neusne. ()
Takový závěr manželského soužití by si asi nikdo nepřál. A proto je právě důležité vidět kam až může nesnášenlivost mezi manželi, po dlouhých letech soužití, dospět. A není k tomu potřeba ani fyzické násilí. Hudba P. Sardeho v pozadí nádherně podkresluje tohle smutné drama. ()