Homár

Existencionální nejistota i emocionální vyprázdněnost jednotlivce v autoritativním světě, který trestá samotu jako projev individuality, kde člověk může zcela nekontrolován mít své vlastní názory, tím, že odpadlíka provždy vyhostí z lidského společenství a nenávratně ho promění ve zvíře. Absurdně sarkastický pohled na současnost, kdy se lidské city často jen předstírají. ____ Tak to bych napsala, kdybych byla totálně máklej inťouš. To, co jsem ve skutečnosti viděla já, byl děsně nudný film bez příběhu, s dialogy, které vedly odnikud nikam a herci, co museli - asi na pokyn režiséra - hrát tak úsporně, že ve skutečnosti jen postávali a posedávali s prázdným výrazem v obličeji. Hrdinové jsou bez emocí a nejspíš i bez mozku, protože jejich činy jsou nesmyslné a většinou i pitomé. Jakoby je právě vypustili ze skleníku, kde prožili celý život. Ale ani to ne, některé projevy jsou tak stupidní, že je asi před tím pustili z blázince. Třeba, proč si hlavní hrdina vybere za partnerku absolutně nejhorší z možných žen, když dostupné jsou všechny ostatní, které jsou mnohem kompatibilnější. ___ A víte, co? Ani se mi nechce psát, jak je pro diváka urážlivý scénář, když bez vysvětlení opouští motivy, které byly před tím důležité. Kam se najednou ztratí lovci divokých lidí v lese, takže ti si najednou žijí v poklidu ohrožováni jen svou autoritářskou velitelkou, kterou by přitom klidně dávno mohli praštit klackem přes palici a bylo by po problému. ___ Filmům Yorgose Lanthimose se budu vyhýbat obloukem, a to i kdyby mě zval na večeři s humrem! (16.04.2016)

Film mě zaujal svým obsazením i námětem, a tak se mi nechtělo čekat do novinářské projekce, a film jsem si pustil v předstihu. Humr je podle mě zajímavá, promyšlená, nápaditá a sympaticky provokativní alegorie, otevřená mnohačetným interpretacím. Nad filmem lze dlouze uvažovat i po jeho zhlédnutí, například v otázce toho, jaké rysy v něm obsažené lze identifikovat i v naší společnosti. Na filmu se mi kromě bizarního děje (a svérázného humoru) velmi líbily i lokace, nádherná kamera, výborná hudba, a herecké výkony mých dvou oblíbenců - Colin Farrell i Rachel Weisz jsou oba skvělí, a obzvlášť jejich líbací scéna na gauči je fakt něco. Film to asi není pro každého a samotnému mi při jeho sledování nebylo moc do smíchu, ale čím víc se mi rozležel v hlavě, tím lepší dojem z něj mám. Yorgos Lanthimos je rozhodně velmi originální tvůrce a se zájmem od něj v budoucnu zhlédnu i další jeho filmy. (13.03.2016)

Známými herci obsazený a v jádru poměrně srozumitelný příběh zakázané lásky sice je divácky nejpřístupnějším Lanthimosovým filmem, ale současně satiricky srovnatelně ostrý, vizuálně vyhraněný a žánrově nezařaditelný jako jeho dřívější tvorba, určená výhradně pro festivalový okruh. ___ Užití statických záběrů, vybledlých chladných barev a úryvků smyčcových kvartetů z klasických skladeb dodává absurdní zápletce znepokojivé podtóny a připravuje nás na projevy pudové agrese, šokující i navzdory tomu, že většinu z nich přímo nevidíme. Scény smrti a umírání jsou přitom natočeny se stejným chladem jako dialogy, odříkávané herci bez náznaku jakékoli emoce (což je činí ještě vtipnějšími). Humr je v důsledku divný také tím, že na svou divnost neupozorňuje. Transformace lidí ve zvířata se zdá být stejně samozřejmou, jako pravidelné pořádání honů na samotáře. ___ Každý protest má ale svá vlastní pravidla, která mohou být nakonec stejně restriktivní jako ta, proti nimž jsme se původně vymezovali, což je vidět ve druhé polovině filmu. Ideologii páru nahrazuje ideologie krajního individualismu. Kdo v hledání partnera neuspěl je paradoxně trestán tím, že si partnera najít nesmí. Největší zlo zde podobně jako v Mechanickém pomeranči spočívá v nemožnosti svobodné volby. Kdo ztrácí možnost rozhodovat sám za sebe, přichází zároveň o svou individualitu. Přesně to je cílem všech represivních systémů, včetně toho, který pro svůj film vymyslel Lanthimos. ___ Tím, že Lanthimos prospěchářskou logiku mezilidské interakce dovádí do extrémů, obnažuje mechanismy, díky kterým alespoň navenek fungují nejen vztahy, ale v podstatě celá společnost. Člověk je podle jeho pochmurné vize odsouzen k nesvobodě vyplývající z nepolevujícího strachu, co si o něm (po)myslí druzí. Alespoň krátkodobým řešením neuspokojivého partnerského soužití je vymyšlení vlastního způsobu komunikace, který se neřídí dominantní ideologií a nevychází z pravidel, jež jsou sociálním konstruktem (ačkoli je vnímáme jako něco přirozeného). ___ Hermeticky uzavřený člověčí mikrokosmus Lanthimosovi stejně jako ve Špičáku a Alpách slouží na způsob experimentální laboratoře, ve které se dějí myšlenkově podnětné věci, jež ale dost dobře nedrží při sobě z vypravěčského hlediska. Částečně šlo jistě o záměr. Užití různých zcizovacích prostředků (vševědoucí vypravěčka, kontrapunkt hudby a obrazu) nás neustále vytrhává z vyprávění, znemožňuje nám, abychom si film jednoduše užili. Postupně ale může přerůst v nezájem o postavy i toho, čím procházejí. ___ Úvahy, k nimž Humr inspiruje, nás zaměstnávají více než příběh, který vypráví. Dokladem, že lze natočit zábavný, divácky relativně přístupný a emocionálně vtahující film, který si zároveň od postav drží patřičný odstup a ve výsledku pracuje více s myšlenkami než s emocemi, je pro mne z nedávna Anomalisa. Její hrdina je rovněž trestán za své osamocení, jen méně viditelným způsobem než David. 80% Zajímavé komentáře: Anderton, ScarPoul (03.04.2016)

Presne ten typ filmov aké mám rád. Divné, pomalé, konverzačné. Lanthimos má cit pre mierne vybočenie z reality a na ňom stavia svoje príbehy. Jedná sa vždy o uzavreté spoločenstvá ľudí, kde každí má akúsi vnútornú motiváciu niekam patriť. Veľmi ma teší že Farrell stvárnil ďalšiu výbornú úlohu. Plejáda rôznych hercov a všestranných situácií, ktorá sa delí na dve roviny - tú v hoteli a tú v lese. Obidve sa dopĺňajú navzájom a zároveň určujú filmu iné tempo. Tým pádom príbeh nenudí. Stále sa v ňom niečo deje a má precíznu vnútornú dynamiku. A hlavne množstvo silných scén - zabitie psa, pád z okna. Komerčný art v pravom slova zmysle. Urobený ale špičkovo. Bakatakisova kamera pekne vzťahuje do deja. Jeho lesné scény sú takmer dychberúce. (20.03.2016)

Tomuto „skvostu“ bych rozhodně trochu upravil distribuční název, a to vyškrtnutím počátečního „H“, protáhnutím „u“ a osazením „d“ na konec. Takový titul by daleko lépe charakterizoval ubíjející hemoroidiádu, která dokazuje, že hranice mezi snesitelným bizárem a úmornou artovou pičovinou pro ufony je opravdu tenká. Úmrd slouží výhradně k ukájení uměleckých ambicí nějakého patrně patologicky osamělého řeckého narkáče, jemuž piko vnuklo „fuckt hustou“ existenciální sci-fi vizi dekadentně upadajícího lidstva. Ta spočívá v represivně vynucené ultimativní seznamce „Najdi si partnera, nebo tě proměníme v tapíra!“. Aby ten absurdní kýbl sraček alespoň nějak udržel pohromadě, musel jej náš milý Jorgos Šňupakis dovybavit vskutku neprůstřelnou premisou, že se v blízké budoucnosti začneme všichni chovat jako totální kokoti. Výsledkem je ukrutný pomatený blivajz, táhnoucí se jako tchýnin chrchel, s asi třemi explicitně šokujícími momenty, které však zdaleka nevyváží ty dvě hodiny, během nichž se člověk modlí, aby měl oplechovanou prdel. A nevytrhl to ani jako o život hrající fešácký Kolín, ani rozkokošná Ráchel, od které bych si i v jejích devětačtyřiceti klidně nechal zahřát pneumatiky před velkou cenou, a vůbec by nemusela škemrat. S kapesníkem napuštěným nějakým výživným syntetickým rozpouštědlem bych to možná viděl optimističtěji a zajisté si vychutnal ty přehršle skrytých metafor, artových jinotajů a hlubokých filosofických mouder, ale nedávno jsem odmašťoval plot, takže došlo. (13.01.2020)