Homár

,,Víš proč jsem tě zavedla na toto klidné místo? Je to ideální místo pro tvůj hrob! ´´ --- Už hodně, hodně dlouho jsem si u filmu tak často pro sebe nedrmolil ...hmmm..zvláštní..! Humr totiž je zvláštní a to velmi. Byla místa, kde jsem fascinovaně zíral na obrazovku s chrochtal si blahem nad geniálním námětem, tak jiným a originálním, nad krásnou kamerou i perfektně zvoleným soundtrackem převážně z per a smyčců klasiků... Byla však místa (a bylo jich tam požehnaně), která byla hluchá a kde jsem tápal. A to nemám rád. První hoďka vám uteče jak nic, ta druhá se už krapet vleče a občas ze zapařeného ponča a vlhkého listí vysunete ruku k pohledu na hodinky. Moc rád bych dal za 4, ale nemohu. Neotřelost není vše. Mimochodem jaké zviřátko budete chtít být vy? Dávám za tři uspávací šipky a jen tak mimochodem u mne z hotelu vedla jednoznačně pokojská Ariane Labed! * * * (31.07.2016)

Stanley Kubrick konečně našel sobě rovného? Tuto otázku jsem si v průběhu filmu neustále pokládal. Režisér Yorgos Lanthimos totiž pojal snímek The Lobster jako jedno velké utopické drama, ve kterém účastníci, potažmo i vypravěčka samotná, vypráví své příběhy a pohnutky zvláštně neosobním způsobem. První polovina, která se odehrává v Hotelu, je jednoduše geniální - po celou dobu jsem filmu neměl co vytknout, jelikož režisér nám servíruje jednu excelentní scénu za druhou. Nicméně, v polovině druhé, kdy dojde na nějaké city, to začne lehce drhnout. Neříkám, že to snímek úplně pohřbilo, to ne, avšak po strhující neosobní a utopické první polovině mi projevené city herců přišli jako velmi rušivý element celého snímku. Až na tento prvek jsem zcela ohromen. Jsem si téměř jist, že za pár let bude The Lobster brán jako utopický, geniální a zvláštním způsobem divný film, jenž měl velký potenciál, který do puntíku využil. „We dance alone. That's why we only play electronic music.“ (04.01.2016)

Netuše, do čeho jsem to šlápla, si řikám: Trier? Haneke? A ono ne. Někdo úplně jinej, ale stejně postiženej. V jedný totce nesmíš být singl, jinak z tebe bude zvíře, v druhý se nesmíš párovat, leda by sis chtěl vykopat předem hrob. Pecka nápad, bizarní podmínky a pravidla, ALE! strojově a bezemočně jak panenky na klíček hrají všichni, takže jistě vklad režiséra, ale nechápu proč. Vadilo mi to. Jinak je humr něco, co se každý den vskutku nevidí. Jdu na Špičák :). (19.01.2016)

Existencionální nejistota i emocionální vyprázdněnost jednotlivce v autoritativním světě, který trestá samotu jako projev individuality, kde člověk může zcela nekontrolován mít své vlastní názory, tím, že odpadlíka provždy vyhostí z lidského společenství a nenávratně ho promění ve zvíře. Absurdně sarkastický pohled na současnost, kdy se lidské city často jen předstírají. ____ Tak to bych napsala, kdybych byla totálně máklej inťouš. To, co jsem ve skutečnosti viděla já, byl děsně nudný film bez příběhu, s dialogy, které vedly odnikud nikam a herci, co museli - asi na pokyn režiséra - hrát tak úsporně, že ve skutečnosti jen postávali a posedávali s prázdným výrazem v obličeji. Hrdinové jsou bez emocí a nejspíš i bez mozku, protože jejich činy jsou nesmyslné a většinou i pitomé. Jakoby je právě vypustili ze skleníku, kde prožili celý život. Ale ani to ne, některé projevy jsou tak stupidní, že je asi před tím pustili z blázince. Třeba, proč si hlavní hrdina vybere za partnerku absolutně nejhorší z možných žen, když dostupné jsou všechny ostatní, které jsou mnohem kompatibilnější. ___ A víte, co? Ani se mi nechce psát, jak je pro diváka urážlivý scénář, když bez vysvětlení opouští motivy, které byly před tím důležité. Kam se najednou ztratí lovci divokých lidí v lese, takže ti si najednou žijí v poklidu ohrožováni jen svou autoritářskou velitelkou, kterou by přitom klidně dávno mohli praštit klackem přes palici a bylo by po problému. ___ Filmům Yorgose Lanthimose se budu vyhýbat obloukem, a to i kdyby mě zval na večeři s humrem! (16.04.2016)

Podivnost nad podivnosti. Neustále mi to připomínalo Never Let Me Go namíchané s artovými Hunger Games pro hipster dospěláky. První půlhodina je převelice zajímavá a byl jsem v očekávání toho, co přijde dál. Zvlášť když jsem měl před sebou to nádherné vizuální podání (opravdu to vypadá jako skvělý příklad toho, jak za pár šupů natočit obrazově, především pak barevně působivý film). Jenže ve chvíli, kdy hlavní postava opouští hotel, se příběh noří do toporné kaskády pseudoartových scének, které se pohybují na pokraji sebeparodie. To navíc od počátku filmu podporuje absolutně nucený a nepřirozený hipster vypravěč v podání Rachel Weisz (kterou mám jinak velice rád), který se nám snaží sdělit, jak se Colin Farrell cítil při utírání zadku na záchodě. Můj vztah k filmovým vypravěčům je veskrze kladný, ale už i já jsem pochopil, že dovolit si mít ve filmu vypravěče, je velké umění a kumšt. Humr se tak u mě potácí někde na pomezí zajímavého nápaditého pokusu a trapného kýče. A nezachránila to ani Léa Seydoux, kterou si již definitivně přidávám na svůj zalaminátovaný seznam celebrit, se kterými se můžu vyspat. 6/10 (08.01.2016)