Intolerancia

Intolerance je beze sporu vyvrcholením Griffithova tvůrčího umění. Spojení čtyř zdánlivě odlišných příběhů s ústředním motivem marnosti a zmaru lidského konání,a špatným koncem, kromě příběhu ze současnosti. Prolínání jednotlivých časových rovin působí dodnes místy dost chaotickyhlavně v závěrečných sekvencích filmu,kdy se prolínají pořád rychleji,dokonce byl film jednu dobu puštěn do distribuce sestříhaný tak,že každý byl každý příběh vyprávěn samostatně bez prolínání. Masové scény ze starého Babylóna jsou značně podobné s italskou Cabirií. Stavbou mohutných kulis a následným neúspěchem filmu vyčerpal Griffith své finanční zdroje,tak,až neměl dost peněz na jejich zbourání,proto pak vévodily ještě po několik desetiletí Hollywoodu. Monumentální bojové scény si v ničem nezadají s dnešními filmovými souboji. Na svoji dobu dobře provedené souboj místy až příliš detailně zábírají mrzačená těla,na nichž je evidentní,že se v průběhu souboje změní ve figurinu(na dnešní dobu úsměvné,ale tenkrá celkem slušný filmový trik). Tenhle film miluju pro jeho nápad,humanismus a určitou naději v budoucnost. Griffith trochu napravil reputaci z rasistického Zrození národa a dokázal,že jeho reputace je opravdu zasloužená. (21.08.2006)

Griffith byl prý posedlý tvořením velkého umění. A to je skvělé. Na Intoleranci je to vidět. Ta šílená délka je ale na němý film moc. Muselo to být moc v době vzniku a ještě víc je to teď. Velkolepé kulisy a extras ohromí, ale to ohromení nevydrží 197 minut Čtyři hvězdy jen a pouze z úcty k filmařským objevům. Za fakt, že by se měl na tenhle film někdo dívat v kuse, ale režisérovi dík nepatří. (08.05.2010)

Epický monument z rané éry nového umění, nikoliv však vytesaný do kamene, nýbrž zachycený a navždy zvěčněný na filmovém páse. Griffith svým modernistickým přístupem ke kinematografii nejenže předčil svou dobu o celé roky (viz. unikátní práce s kamerou, paralelní montáž, střihová dynamika), ale především stvořil dílo s nesmírným humanistickým poselstvím navzdory tomu, že jeho obsah je totálně anti-humanistický. Nejvíce se mi líbily pasáže babylonské (velkolepé!), ale i ty o osudu Ježíše Nazaretského, tragédii Bartolomějské noci a výjevech z "moderní doby" mají obrovskou sílu (zvlášť ve skvělém montážním provedení). Přesto, že jednotlivé linie vypráví o různých epochách a každá o něčem jiném, dohromady Intoleranci spojuje strhující myšlenka zachytit stejnou nesnášenlivost napříč věky. A leč může působit poněkud těžkopádně, téměř megalomansky, právě to ji činí nesmírně komplexní. Pokud existuje pomyslný vrchol toho, co se dá v oblasti filmu dosáhnout, pak je to v mých očích právě Intolerance. (08.08.2023)

Nie som odborník na rannú kinematografiu, ale dovolím si tvrdiť, že Griffith a jeho Intolerancia bola v mnohých smeroch prvá. Takže máme v jednom filme štyri príbehy, ktoré sa odohrávajú každý v inej dobe, sú prestrihávané priebežne a vrcholia súbežne v poslednej tretine filmu. Spája ich jedna myšlienka, je medzi nimi množstvo paralel a žiaden z príbehov by som nenazval jednoduchým (okrem Ukrižovania), dokonca by ich stavba obstála aj v dnešných časoch. Vrcholom je neskutočne monumentálne dobývanie Babylonských hradieb, z ktorých určite čerpali po takmer storočí Jackson alebo Scott. Je to základný pilier monumentalizmu. Film sa v závere neskutočne rozbehne, sme v napätí pri každom príbehu až do konca. Škoda kvality zachovanej verzie, občas je obraz vďaka čiernym rohom klasicky kruhový a častokrát poškrabaný. Nad prípravami, stavbou kulís, prípravou scenára a strihom sa tu rozplývať nebudem, to sa bude každý, kto film uvidí. (31.10.2012)

Kdyz jsem dnes z 35mm pasu videl dvousetminutovou rekonstruovanou verzi se vsunutymi okynky tam, kde se nedochovaly cele zabery, konecne do sebe vsechny dilky skladacky zapadly, vsechny motivy byly doreseny a vztah mezi liniemi se ukazal byt extremne dobre promysleny. Tohle dilo neni obdivuhodne jen pro svou monumentalnost a ambice, ale predevsim pro obrovskou miru vypravecske citlivosti. Po triceti francouzskych, italskych, ruskych, americkych a danskych filmech z roku 1916, ktere jsem tento tyden na platne zhlednul, je Griffithovo umelecke vizionarstvi neoddiskutovatelne. (A navic to byl bozi triapulhodinovy klavirni koncert. :)) (30.06.2016)