Zvieracia láska

Nikdy nechváľte Seidla pred Rakúšanmi. Nemajú ho radi, vraj nerobí nič iné, len si serie do vlastného hniezda. Miesto toho, aby všetkými smermi rozširoval, že Rakúsko je po raji druhé najlepšie miesto na svete. Na druhej strane, po 11 rokoch v Rakúsku musím povedať, že až také hrozné, ako to Seidl a iní rakúski režiséri radi ukazujú, to zas nie je. Miera trotlov a podivných existencií je zhruba rovnaká, ako inde v Európe. Chápem, prečo ORF nechcela odvysielať tento dokument. Očakávali niečo o verných psích očkách, o disciplinovaných Rakušanoch, ktorí disciplinovane zbierajú psie hovienka do sáčkov. O mäkkosrdcatých Rakúšanoch, ktorí pravidelne prispievajú na psie útulky, a v nedeľu pri viedenskom rezni so šalátom sa pohoršujú nad trápením zvierat vo veľkochovoch. Očakávali smutné psie pohľady a, po premiére v nedeľu večer, v pondelok tlačenice pred bránami psích útulkov. Namiesto toho im Siedl vmietol do ksichtu obrázky nejakého úplne iného Rakúska. Rakúska, plného osamelých ľudí, ľudí z okraja spoločnosti, bez práce, bez rodiny, bez nejakého pevného miesta v živote.Nikto ich nechce, sú takmer na dne, lebo nemajú prácu, peniaze, navyše majú špinavé nohy, neumyté vlasy, zanedbané bejváky, plné odpadkov a švábov. Alebo možno sú na dne aj preto, lebo ich nikto nechce???? Jediné, čo majú, je pes. Ten je ich jedinou láskou, sprievodcom, majetkom, spoločníkom. Má ich rád aj keď majú mastné vlasy, neurobili kariéru a majú mizerný vkus. Ale to absolútne porozumenie so psom má aj negatívnú stránku. Pes počúva, súhlasí, neodporuje, rozumie. Odúča ich komunikovať s ľuďmi, takže sa vo svojej osamotenosti zas posúvajú o pár čísel ďalej. Kde skončia, nikto nevie. Je to úžasná vec mať psa, to som zažila na vlastnej koži. Ale nechcela by som dopadnúť tak, ako tí ľudia z dokumentu – mať LEN psa. (05.09.2011)

Zvireci laska, film, jenz spoluprodukovala stanice ORF, ktera ho nasledne odmitla odpromitat, je bezpochyby nejkontroverznejsim Seidlovym filmem. Vybavujete si hrdinu z Psich dnu, ktery skutecny cit ma pouze vuci svemu psovi, ktereho vsude taha s sebou a s manzelkou nedokaze navazat normalni vztah, komunikovat? Zvireci laska ukazuje radikalizovany pohled na neschopnost lidske komunikace mezi sebou, pro cely film je priznacne, ze spolu postavy nemluvi a jedinou reci je tak - pro Seidla charakteristicka - rec tela [kdyz se kopuluje, tak na pejska...]. Prvni hodinu, mozna hodinu a pul se divak muze ptat, v cem je Zvirecci laska natolik nepristupna, aby nemohla but odpromitana v televizi, kdyz tema zoofilie je pro ni tabu, ale explicitne vyobrazovane souloze partneru na otazku odpovidaji. V Seidlovych filmech byva zvykem, ze se zaobira obema stranami barikady, i kdyz sympatizuje s nizsi vrstou a nikoliv tou stredni anebo vyssi spolecenskou, zde tomu tak ale neni a je vytvarena analogie mezi muzem-clovekem, panem tvorstva, a zviretem, ktery na rozdil od cloveka dokaze but verny a projevovat sve emoce. Dramaturgicky asi nejucelenejsi Seidluv film, ktery ale bohuzel sklouzava k do iste miry podbizive atraktivnosti, ziskal Cenu za nejlepsi dokument na postdamskem filmovem festivalu 1996. (05.12.2007)

Ťažko mi je pripustiť, že ide o dokumentárny film, keď od dokumentu očakávam, že sa niečo dozviem, spoznám alebo získam nejaký vizuálny zážitok. Tu ide o záznam správania menej alebo viac trhnutých ľudí, prípadne celkom vyšinutých alebo bezdomovcov ku svojim miláčikom psom prípadne králikom, ktorí im nahradzujú partnera. Zaradil by som film až niekde k poetickým filmom, ktoré nie sú nič pre mňa. A keďže v tomto prípade sa koketuje s týraním zvierat až zoofíliou, tak sa ani nečudujem televízii ORF, že to stopli. (13.04.2013)

Seidl je výborný dokumentarista, neboť má mimořádný dar vytvořit pro svoje postavy atmosféru, která jim nebrání v ostentativním zubožování sebe sama před kamerou. Tierische Liebe je dokument o lidech, kteří si z fatálního nedostatku blízkosti druhého člověka pořizují domácí mazlíčky (nejčastěji psa) a během natáčení jim různými obskurními způsoby projevují city. Film ve své první polovině slibuje studii nového fenoménu ze sociálně kritické perspektivy, když třeba sleduje bezdomovce, který na nádraží prosí lidi o peníze pro svého králíka. Ve druhé polovině naprosto neočekávaně přechází k ryzímu hyenismu, když počáteční pokus o sociální komentář nahrazuje nekomentovaným snímáním lidí, kteří se ve svém potlačovaném zoufalství zavíjejí do vlastní ulity se svými psy. Nesnesitelná je tahle pasáž hlavně kvůli úplné absenci dialogu, a to přitom právě jeho prostřednictvím vyprávěl Seidl příběh obyvatel česko-rakouského pohraničí ve svém předchozím filmu Se ztrátami se počítá. O chovatelích psů, kteří ve filmu vystupují, bych rozhodně nehovořil jako o lidech, kteří kvůli autisticky projevované lásce ke svým psům a katastrofální neschopnosti komunikace s druhými lidmi mají mít náš soucit, protože jejich problémy pramení spíš z toho, že se k ostatním chovají jako dobytek. Opravdu nevím, co mám jako soucitný člověk doporučit ženě, která si prostřednictvím svého psa ventiluje frustraci z toho, že jí opustil manžel, a přeje mu za to smrt. Další žena, zřejmě emeritní prostitutka, předčítá svému psovi dopisy od svých milenců a pak je nešťastná, že psa to vůbec nezajímá. Chápe Seidl tyto úniky nejnižších (vlastně sexuálních) pudů jako problém k řešení, anebo mu jde jen o to, aby mezi záběry zapálených chovatelů mohl provokativně zařadit souložení muže se ženou? Kdekdo bude nad touhle cynickou hrou plesat, pro mě je Tierische Liebe nejhorší příklad antihumanismu, jaký by nezachytili ani zpravodajové televize Nova. Zatím to beru jako pouze první nepříjemnou zkušenost se Seidlovou filmografií a upřímně doufám, že jeho hraná tvorba pro mě bude o mnoho snesitelnější. V tomhle rychlokurzu zoofilie totiž nakonec nejde o nic hlubšího než o mlčenlivé přitakávání životům lidí s očividnými psychickými problémy a jejich neřešení. A na tom – věřte nebo ne! – není nic k smíchu ani k velebení. 40% (14.04.2013)

Pri čítaní obsahu tušíte, čo vám film bude chcieť povedať a aké posolstvo prinesie, napriek tomu spôsobom podania vás Zvieracia láska týmto posolstvom stále dokáže prekvapiť a zaujať. Alebo nemusí a budete zhnusení a znudení. S tými zoofilnými scénami to nie je až tak žhavé, v podstate sú tam iba náznaky a je jasné, o čo v nich Seidlovi išlo. Najsilnejší je Seidl v komponovaní niektorých záberov, ako napríklad ležiaci pár hladkajúci nezávisle svojho psa, alebo pri paralelnej montáži volajúceho starého úchyla a opustenej ženskej v rokoch. Tento film vážne nie je ťažké dešifrovať, mňa iba tak napadá, že ak by naši domáci miláčikovia chápali, komu sú najlepší priatelia, tak by húfne panelákové byty a svojich pánečkov opúšťali. Pri každodennom počúvaní opustených zavíjajúcich psov v baráku mám úplne jasno v tom, ktorý živočíšny druh je tu viac pri zmysloch. (19.01.2014)