Vendem

Totální parodie Hanekeho Funny Games! Kde je rakouský konzervativec naléhavý, tam je Holanďan cynický a škodolibý. Zatímco Haneke dělá ze svých postav mučedníky a natahuje jejich utrpení, van Warmerdamovo protiburžoazní násilí udeří vždycky náhle a bez přípravy. Haneke vždy udělá přesný opak toho, co divák očekává, ale van Warmerdam překračuje hranice logiky a roztáčí neuvěřitelnou spirálu černohumorných aluzí. Vrchol představuje scéna, v níž se před očima sedmičlenného publika odehraje experimentální divadelní kus. Very funny!

Ani prapodivná generační výpověď s terapeutickými intermezzy, ani načančaná romance o změně pohlaví. Až filmem Mommy se Dolan ubránil pokušení točit o lidech obklopených módou a do příběhu o vztahu mezi matkou a jejím synem s násilnickými sklony zakomponoval prvky sociálního dramatu, čímž vyšel vstříc i mému vkusu. A mimoděk odhalil zajímavý paradox karlovarského filmového festivalu: ukázalo se, že scény plné verbálního násilí a přepálených hereckých výkonů „nedávají“ dokonce ani ti, co se považují za náročné diváky.

Zatímco scénář Charlieho Kaufmana k Jonzově filmu Adaptace byl výjimečný v tom, jak čerpá z postavy autora scénáře a jeho vnitřních monologů a vtahuje jej do absurdní hollywoodské fikce (celý film je příběhem hledání inspirace, kterou frustracemi zmítaný scénárista nachází ve vybájeném životě postavy autorky literární předlohy, jíž má za úkol zadaptovat), scénář snímku Ona, pod kterým je podepsán sám Jonze, se zcela noří do světa hlavní postavy uhnízděné ve svém soukromí. Jako by výsledné dílo bylo jakýmsi odrazem života jeho hrdiny: je to uzavřený svět, který je jednoduše lhostejný k úmyslům těch, kteří jsou za kolektivní oblbování novými technologickými inovacemi zodpovědní. _____ Muž, který si „naprogramuje“ ideální ženu ochotně naslouchající jeho pocitům a potřebám, je v celém filmu postavou, která jazykem „ptydepe“ vede rozhovory se svojí „uměle inteligentní“ přítelkyní a ještě více uzavírá před svým okolím. O úplné lhostejnosti k problémům vnějšího světa svědčí například to, že se nedozvíme nic o člověku, který populární software vytvořil, ani o tom, jestli v nedaleké budoucnosti vůbec žijí lidé se sociálním zázemím, jež jim nedovoluje si oblíbenou hračku pořídit. _____ Iluze romantického vztahu působí místy tak opojně, že film jejím prostřednictvím maskuje i svou nedějovost. Opravdu nedokážu odpovědět na otázku, o kom nebo o čem Ona vypráví. O lidech střední třídy, z nichž jejich schopnost orientovat se pouze v kyberprostoru dělá vztahové impotenty? O technologické revoluci, která za chvíli každého pohltí bez ohledu na jeho socioekonomický status? O novém druhu kapitalistické ideologie, která milionům lidí na planetě vnucuje iluzi naplněných životů? Přitom právě tady se rýsuje zajímavý a možná ještě aktuálnější námět: kdo jsou ti, kteří jsou dnes živi ze zisků z prodeje různých citových manipulací?

[48. MFF Karlovy Vary] Vítěz sekce Un Certain Regard na festivalu v Cannes, francouzsky mluvený film kambodžského tvůrce Rithyho Panha, je autobiografickou rekonstrukcí katastrofálního společenského a morálního úpadku v Kambodži (v roce 1975 přejmenované na Demokratickou Kampučii) za diktatury Rudých Khmérů. Snímek je především netradiční ve volbě metody vyprávění obrazem: kamera snímá celky a detaily různě rozestavěných figurek uhnětených z jílovité hlíny, zbytek tvoří archivní záběry režimní propagandy. Autor, který v artefaktech vytvořených propagandou postrádá cokoli, co odpovídá jeho prožití událostí, s pomocí jednoduché animace předkládá vlastní interpretaci historických pramenů a naprosto převrací jejich význam. Obrazy jsou doprovázeny komentářem zbaveným banalit a prostoduchosti, verbálním svědectvím utopického pokusu o přestavbu společnosti. Vyřčená budovatelská hesla komunistického žargonu zase obnažují svůj utopismus v řeči animace, která stojí v opozici proti budovatelsky nezávadnému obrazu Pol Potovy propagandy. Obecně můžeme „chybějící obraz“ chápat jako impulz k tvorbě čehokoli, co je nekonformní s oficiálně propagovaným obrazem stavu našich zemí a životů. V tomto na sledování náročném díle je nakonec animace velmi autentickou formou sebevyjádření.

[48. MFF Karlovy Vary] Na festivalu ortodoxně židovských filmů nebo svatebních dramat/komedií by to asi sklízelo ovace, ale fakt, že tenhle snímek soutěžil v Benátkách je pro mě trochu záhadou. Dramaturgickej error, řekl bych…

[48. MFF Karlovy Vary] K dokonalosti tomu sice nechybí málo, ale přesto je to dobré. Nejde rozhodně o bezvýznamný festivalový film z periferie, ale o poměrně odvážnou výpověď o naší současnosti. Kde leží hranice mezi prostou xenofobií české většiny a radikalismem skinheadů? Je pozoruhodné, že nejzásadnější film o českém anticiganismu natočila slovenská režisérka Mira Fornayová, která v rozhovorech dává najevo dostatek inteligence, duchapřítomnosti a znalosti současného klubového filmu, což se o zástupu Trošků, Magnusků a Vorlů v české kinematografii nedá říct ani omylem. Vedle tématu je odvážná i soustředěná práce s neherci, která sice místy klopýtá, ale společně s kamerou Tomáše Sysla dělá snímek o mnoho naturalističtější.

[48. MFF Karlovy Vary] Film s bezkonkurenčně nejuhozenějším názvem natočil kurdský režisér Hiner Saleem pro nemuslimské publikum. Jde vlastně o typickou multikulturní komedii, v níž je zdrojem humoru klopotný dialog mezi Francouzi a kurdskou komunitou. Příběh spočívá na tragikomické zápletce se smrtí mladého Kurda v Paříži před příjezdem jeho snoubenky a jeho zpopelnění, které odporuje kurdským tradicím. Režisér boj kurdské diaspory za politické cíle svého etnika sotva bere vážně a spíše jej fascinuje Paříž jako místo, kde se i člověku vychovanému v tradici a cti mohou plnit sny.

[48. MFF Karlovy Vary] Umělecký zápal jako definice šílenství? Pourquoi pas? Dumont si zvolil dobré „foucaultovské“ téma i hlavní protagonistku. Binoche jako vždy exceluje, kamera se pase tu na jejích trpitelských grimasách, tu na obličejích dementních pacientek, tu na soucitných výrazech personálu blázince. Celky natočené v lokacích jihofrancouzské Provence a okolí Avignonu jsou ještě působivější a jeden povedenější záběr střídá druhý. Přiznám se, že mi pořád uniká smysl, jaký má v Dumontových filmech víra a náboženská transcendence. Je to, co se zmocňuje postav, autenticita nebo sebeklam? Ale možná jsem jenom nedovzdělaný baťůžkář.

[48. MFF Karlovy Vary] Letos ve Varech už druhý poutavý příběh o sbírání šrotu.

[48. MFF Karlovy Vary] Ačkoli se hraný debut Clio Barnard ubírá trochu jinou cestou, nedá mi to nepřipomenout v této souvislosti skvělý snímek bratrů Dardennů Kluk na kole. Hlavní hrdinové obou filmů jsou přibližně ve stejném věku a stejné somatotypy, ale zatímco deprivovaný Cyril v Klukovi na kole se octne v kriminálním prostředí, aby nesobecky pomohl své rodině, která o něj nestojí, agresivní Arbor ze Sobeckého obra nás neustále nutí pochybovat o zištnosti svých pohnutek, a když se celé dny věnuje sběru šrotu, dělá to buď proto, aby ulevil svojí dluhy zatížené rodině, nebo tím pacifikuje svoji násilnou povahu. Neustále se opakující motiv záchrany závodního koně zase evokuje snímek Andrey Arnold Fish Tank, neboť i tam je kůň metaforou přirozenosti a touhy po útěku před světem nouze a strádání, přestože je majetkem lidí s nejhorším slovníkem, akcentem a životními podmínkami, a tito lidé, stejně jako jejich koně, obývají zvláštní ekosystém velkoměstské periferie rozkládající se pod dráty vysokého napětí.