Vendem

V Magnolii se setkaly dvě velké osobnosti americké nezávislé scény. Na jedné straně jeden z nejoriginálnějších amerických filmařů současnosti Paul Thomas Anderson (průkopník porno-dramatického žánru filmem Hříšné noci z roku 1997), na druhé straně spíše přehlížená kalifornská písničkářka Aimee Mann, jejíž písnička Christmastime zazněla už v Andersonově celovečerním debutu Gambler. Anderson ve spolupráci s kameramanem Robertem Elswitem natočil skutečný komorní blockbuster, který ovšem i přes svou délku zapadá do tradice amerického nezávislého filmu. Na rozdíl od klasických hollywoodských studiových velkoprodukcí v sobě Magnolia nese jasný autorský otisk a o velkých tématech pojednává spíše nekonvenčně a v každém případě nedoslovně. Schéma postupného propojování různých dějových linií dělá příběh v podstatě „neodvyprávitelný“ a z celého díla ryze filmovou záležitost. Ve vztahu k roztříštěnosti vyprávění působí symbioticky právě písně Aimee Mann, které navozují atmosféru, jejíž nezaměnitelnost mě po prvním zážitku vybízela k opakovaným zhlédnutím. _________ Už expozice (také dost chaotická, ale záměrně) naznačuje, kde spočívá základ Andersonovy originality. Americký filmař do sledu kauzálně spojených události vnáší faktor náhody, což ho ovšem ještě neřadí k některým současným artovým tvůrcům, kteří z „výsměchu kauzalitě“ čerpají svoji výrazovou poetiku. I když režisér po většinu příběhu respektuje zákony spojující příčinu a následek a až v závěru vynese překvapivou kartu (cosi jako „naplnění proroctví“), hlavním terčem, do něhož se strefuje, je panství individualistické etiky v americké společnosti, a v ní pak nalézá důvod existence různých sociálních patologií. V americkém filmu zdaleka nejde o nic samozřejmého a Anderson - nejen v Magnolii, ale v celé svojí tvorbě obecně - činí pravý opak toho, co ve svých filmech provádí třeba Susanne Bierová, tj. různé společensky negativní jevy se vyskytují bez příčiny a slouží k obhajobě asertivního způsobu života vedeného ve vyspělých částech světa.

[CINEMA MUNDI 2012] My cup of tea. Zatímco při loňském ročníku festivalu mi učaroval ruský režisér Aleksei Popogrebsky se svým snímkem Jak jsem dopadl tohle léto s jednoduchým příběhem a krásně dlouhými záběry, letos je jedničkou Nuri Bilge Ceylan, který ale prvně jmenovaného dalece překonává ve vrstevnatosti, uhrančivosti a kontemplaci. Turecký autor zprostředkovává všechny otázky, lapálie a mystéria života i smrti způsobem, aby je divák vnímal co nejintenzivněji. Hluboký dojem na mě udělaly hloubavé dialogy (proč člověk páchá sebevraždu?), úžasně nasnímaná anatolská krajina (ideální film na velké plátno), pečlivě prokreslené charaktery i obdivuhodný smysl pro humor. Nádherné jsou všechny scény, ale pravou třešničkou na dortu je závěrečné dějství v pitevně, kdy jsem při poslechu zvukové stopy pitvání stěží potlačoval úsměv. V duchu dojmů z ostatních dvouapůlhodinových experimentů pozřených (nejen) během letošního festivalu mi nezbývá než dodat, že mám Ceylana a další agilní hravé tvůrce mnohem raději než chmurné veterány, kteří už nevědí, čím by zaujali.

Nejistá sezóna je pro mě suverénně nejlepší film s cimrmanovskou tematikou a hlavně důkazem, že výborná zábava nemusí vycházet jen z fiktivního cimrmanovského světa, ale jejím zdrojem může být i závan realismu při náhledu do „zákulisí“ stěhovavého divadla pod drobnohledem hodnotitelů a „kulturních expertů“ z národního výboru dávajících rozhřešení. Soubor unavených, frustrovaných a s časem závodících neherců na vlastní kůži čelí „profesionalitě“ komunistické cenzury a pod palbou receptů zadumaných ideologů „vaše divadlo neodpovídá současným kulturně-politickým požadavkům“, navzdory upřímné výzvě k „pozitivní, konstruktivní satiře“ a sebevědomému sólu zklamané soudružky „mě to tedy k smíchu nepřišlo“ neházejí flintu do žita a mají v úmyslu dál bavit normální diváky místo těch, kteří mají „zakázáno se smát“. Ze všech scénářů Zdeňka Svěráka je tento politicky nejvyostřenější a nejbezprostřednější, divákovi jednoduše znemožňuje, aby „si tam vkládal leccos“, i úvaha, že v umění neexistuje demokracie, je podsunuta jako na talíři, bez náznaků a bez otazníků. V neposlední řadě je povzbuzující i ten triumf optimismu, kterým se členové souboru obrňují proti nepříjemnostem každodenního života. Chtělo by se říci: byl to šlendrián, ale oni to prostě dělali s láskou k řemeslu.