Vtedy v Anatólii

Tenkrát v Anatolii? Nuda v kině! První film, ze kterého jsem kdy na Febiofestu odešel, víc než dvě hodiny jsem prostě nevydržel. Úmorný cyklus "policie přijede a zase jede dál", prokládaný hovory v autě... jako postavit kameru ke stolu štamgastů nebo do vlakového kupé, vše se děje "realisticky" dlouho, jako by střihač místo své práce usnul. Přitom herci, obzvlášť doktor a zločinec, byli dobří, a některé vizuální nápady byly dechberoucí - rozsvícená auta jedoucí po zaprášené cestě. (27.03.2012)

Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy u filmu viděl takhle výtečně propojenou a zároveň vzájemně vyrovnanou formální a stylistickou složku. Vyprávění neustále odsunuje jakékoliv větší pídění se po motivu kriminálního činu, nehledají se stopy, nejsou podávána hlášení, není tu perfekcionistická touha ukazovat policejní práci. Pátrací linií prostupují jednotlivé kontemplativní dialogy (o ženě, která věděla, kdy zemře) a kromobyčejné diskuze (večeře ve vesnici), a to i když jsou jakkoliv vůči sobě kontrastní, zapadají do sebe. Film vytváří specifický mikrokosmos znásobený „nehudební“ atmosféričností, kde všechno nahrazuje síla obrazu, spočívající v jemném, ale nikoli přehnaném užití detailů a neustálém přehledu kamery o všech osobách na place. Příkladná ukázka toho, co vše je možné vytěžit z vlastně úplně obyčejného příběhu. (01.05.2012)

Ve způsobu uchopení témat je tu poměrně znatelná podobnost s některými filmy rumunské nové vlny (Policejní adj., Aurora...), Tenkrát v Anatolii se ovšem nespoléhá na pouhý pozorovatelský realismus, ale mistrně využívá snad všechny prvky filmové formy i stylu. Vzniklo tady tak dílo, které nejen že jen tak mimochodem podává košatou výpověď o současném Turecku a představuje několik nesmírně živoucích a uvěřitelných postav, ale svojí řemeslnou brilancí se vymaňuje ze škatulky "řadového" festivalového zázraku a přibližuje se tomu nejlepšímu ze světového filmu. (07.03.2012)

Tenkrát v Anatolii se nic zvláštního nestalo. Geniální existenciální detektivka, vůbec nejrealističtější, jakou jste kdy viděli. Skvostně poschovávané mikropříběhy postav, poetické kompozice, úchvatné herecké typy. Jakmile přijmete Ceylanovo plíživé tempo, vyvstane před vámi Anatolie v celé kráse a obyčejnosti. Film postavený na tom nejsubtilnějším, co ve vizuálním díle lze pocítit. (07.07.2011)

Film, ktorý nemá jednoznačne definovateľný žáner, pretože viac zobrazuje miestne reálie prostredníctvom jednotlivých postáv, ako príbeh vyšetrovania vraždy, resp. hľadania tela, ktorý na prvý pohľad opisuje. V tomto prípade mi však nie je úplne jasné, či je to pridaná hodnota, alebo skôr odobraná. Tieto dve roviny totiž nie sú všetko, čo sa tu navzájom bije. Najväčším prekvapením je prítomnosť zopár vyslovene poetických scén, s dejom priamo nesúvisiacich, a do prostredia nezapadajúcich. Krimi pasáž má pre zmenu niektoré motívy úmyselne nevysvetlené, aby zrejme interpretácia ostala na divákovi. Nakoľko ale každodenný život v Anatólii nepoznám, neviem vlastne ani posúdiť, či v tom celom ide o realitu, alebo dystopické videnie spoločnosti, prípadne satiru na pomedzí týchto dvoch spektier. Svojím spôsobom je to ako taká smrteľne vážna Tarantinovka z konca sveta. Všetky postavy dostávajú priestor, aby sme sa zoznámili s nuansami, ktoré ich odlišujú od ostatných. Čo znie logicky, pretože aj pri takom vyšetrovaní vraždy musia predsa ľudia močiť, jesť, fajčiť, rozprávať o banalitách a podobne. Všetci sme rovnakí, keď nám skrčia a zviažu nohy, lepšie sa zmestíme do kufra auta! _ Videné v rámci Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou. (11.04.2015)