Ririi Šušu no subete

V asijských arthouse kruzích dnes už nefalšovaná klasika, která je nechtěným, byť perfektním parťákem ke Kurosawovu Kairu, neboť je svým způsobem podobně temnou predikcí nedokonalosti internetu. Ten sice může spojit neznámé cizince se stejnými zájmy do pevného svazku digitálního přátelství, zpečetěného parasociální láskou k fiktivní pop hvězdě Lily Chou-Chou, ale zároveň se stává jediným místem štěstí pro traumatizovanou generaci dětí, které se jinak potýkají se záští a nepochopením. A to prosím pěkně v roce 2001, dlouho před vznikem sociálních sítí, ještě prohlubující dopad na už tak zmatenou dobu dospívání. Iwaiův kousek je nepochybný majstrštyk, s geniálně odpoutanou kamerou a inovativní strukturou, která možná drobně šokovala v době vzniku, ale pozorné diváky už dnes nepřekvapí. V tom vlastně vidím jediný opravdový problém filmu – přestože jsou trable postav zobrazeny opravdu brilantně a uvěřitelně, pokud jste v posledních letech viděli podobně laděná japonská dramata ze střední školy, notně vycházející i z Lily Chou-Chou, pravděpodobně vám vývoj příběhu bude připadat drobně předvídatelný nebo povědomý. Drobná a nedůležitá oběť filmu, který byl v mnohém první, ale u mě se dostal na řadu až jako jeden z posledních. 90% (30.05.2021)

All About Lily Chou-Chou (リリイ・シュシュのすべて, Rirī Shushu no Subete) Film s nesouvislým dějem, který začína uprostřed příběhu a po celou dobu přeskakuje, od začátku ke konci nám ukazuje příběh dvou chlapců od základní školy, až po nižší střední a jejich proměnu během dospívání, kde má každý jinou osobnost, ale jedno mají společné, hudbu zpěvačky Lily Chou-Chou(skutečná zpěvačka Salyu) o které se baví na internetovém fóru(chatu). Největší slabinou filmu je jistě kamera, která lítá sem a tam, od perfektního záběru na rýžovém poli či radiového stožáru po rozklepanou scénu z které se nedá nic poznat a to dělá z již tak těžkého rozházeného děje těžko koukatelný film. Film jsem si musel pustit dvakrát po sobě, abych se v něm zorientoval a poskládal si děj dohromady, což je pro mě velké mínus. 70 % (08.02.2011)

Tento sfilmovany internetovy roman zacina za zvuku klavesnice, kedy sa na obrazovke objavuju prispevky uzivatelov diskusneho fora venovaneho spevacke Lily Chou Chou. Tieto prispevky sa objavuju pocas celeho filmu a dochadza k prepletaniu s druhou, vyznamnejsou dejovou liniou. Ta sa zaobera skupinou japonskych stredoskolakov bojujucich s problemami dospievania v obdobi rastucej kriminality mladeze v Japonsku. Cele je to nasnimane miestami dost roztrasenou kamerou a podporene vynikajucou hudbou Lily Chou Chou aka Salyu. Vzhladom na nechronologicku stavbu pribehu a tomu, ze zmysel niektorych prispevkov zacne byt zretelny az ku koncu filmu odporucam druhe pozretie. To u mna este umocnilo dojem z tohto diela, ktore radim medzi to najlepsie co som mal z japonskych filmov moznost vidiet. (05.08.2008)

Na film jsem se musel podívat podruhé, protože napoprvé jsem měl v postavách, jménech a časové posloupnosti pěkný guláš. Ale obě shlédnutí mě moc bavila: i když je téma šikany a ponižování velmi závažné, je uchopené dostatečně citlivě na to, aby divák alespoň trochu chápal obě strany. Hlavní devízou je ale zpracování: kamera střídající dlouhé lyrické záběry krajiny s rozklepanými detaily domácího videa a hudba kombinující Debussyho a písně imaginární zpěvačky Lily Chou-Chou dodávají snímku neopakovatelnou atmosféru. (27.12.2011)

Popravdě řečeno mi přišlo japonské (místy syrově realistické, místy poetické) drama Riri Shushu no subete zdlouhavé a v některých momentech docela nudné. Jedním dechem však dodávám, že z něj (snad i díky hudbě Clauda Debussyho a japonské zpěvačky Salyu) vyzařuje jakési magické kouzlo, které vás k němu táhne jako k magnetu. ~ Dvě a půl hodiny dlouhý snímek mapuje tři roky v životě několika japonských středoškoláků nacházejících se v prostředí šikany a rostoucí kriminality v této věkové skupině a zároveň osobnostně i citově zmatených v období jejich vlastního dospívání. Spojuje je také obdiv k imaginární zpěvačce Lily Chou Chou (únik z reality ? naděje ? …) ~ Snímek se vymyká nejen tematicky, ale i svojí specifickou formou. Po celou stopáž se uprostřed obrazovky za zvuku úderů do klávesnice objevují příspěvky přispěvatelů do diskusního fóra o již zmíněném jejich imaginárním hudebním kultu. Také vizuálně je film v některých momentech podmanivý a bezkonkurenční (viz zelenou rýžového pole), jindy je však kamera zbytečně roztěkaná a dokumentární. ~ Do hlubší analýzy se raději pouštět nebudu i z důvodu, že jsem film zřejmě plně nedocenil (pro jeho složitou strukturu, nechronologické vyprávění a snad i jinou mentalitu). Jedno je však jisté: po skončení by se měla dostavit katarze. Jsem přesvědčený, že na asijského recipienta snímek mohl zapůsobit silněji, pro toho evropského doporučuji minimálně druhé zhlédnutí. Já do něj však už nepůjdu. (19.02.2012)