Motýle

Vizuální dokonalost, kde perfektní kamera (záběry na venkovní schodiště pokryté podzimním listím, hrátky s odrazy zrcadel) výborně doplňuje atmosféru bezčasí, kdy vůbec není jasné, kdy se film odehrává a může se jednat o stylizovanou první polovinu 20 století, ale stejně tak se může jednat o hru dvou hlavních protagonistek... Které jsou mimochodem perfektně zahrané a především Sidse Babett Knudsen dokáže jedním pohledem zahrát tolik odstínů nálady, že by za to zasloužila velebit minimálně tři dekády v kuse. Hrozně fajn je, že přestože se jedná o art, tak děj ubíhá a zároveň nezklouzne k melodramatu, ani zbytečně explicitním lesbickým scénám a když už je tam něco víc vidět (pokud pomineme takové zábavnosti, jako zavírání do dřevěné komody), tak je to natočeno decentně za pomocí originálních kamerových vyfikundací. Jednoduše je to fakt dobré drama s psychologickými prvky, film o jednom vztahu a představách o jeho pokračování a fungoval by úplně stejně i kdyby tam byli úplně jiné postavy, jen by asi nefungovala skvělá nadstavba v podobě brilantní atmosféry. PS: nevíte, co je to vifikundace? Pořiďte si plzeňsko-českej slovník! (09.03.2018)

Artové sexuální drama, které se obejde, bez nahoty a dokáže vyvolat erotické napětí mnohem přesvědčivěji, než jiné snímky. Hodně moc se mi líbil úvod, kdy nevíme na čem jsme a dokud není vyzrazená pointa, toho co vidíme, tak je to super. Po vyzrazení důležitého dějové zvratu, film už tolik negraduje a spíše, se zaměří na vztah hlavních hrdinek a na jeho samotném vnímání. Dostáváme snové sekvence, opakující se záběry na nohy v punčoškách a korzety nebo opakují se jedna a tatáž situace. Nejdůležitější jsou, ale výrazy hlavních hrdinek, kde se objevuje nadšení, bolest, láska, něha, strach, ponížení či znechucení. Obě herečky Sidse Babett Knudsen a Chiara D'Anna, táhnou film nahoru a podávají perfektní výkony, díky kterým si tento film užijete. Trošku mě mrzí, že v poslední půlhodince filmu dochází dech a krom pár scén nenabídne skoro nic. mrzí to o to více, když si vybavíme skvělý, tajemný a eroticky dusný úvod, kde je perfektní atmosféra. (05.05.2015)

The Duke of Burgundy je neo-goticky-esteticky dokonalá, jemne erotická dráma ktorá je podliata v marináde gialla. Práve takáto kombinácia je pre mňa filmová, gurmánska lahôdka. Anglický režisér Peter Strickland sa dokáže s vizuálnou a zvukovou stopou pohrať tak zapálene, že je vlastne jedno.. alebo skôr v záberoch vyslovene prekáža nejaký príbeh alebo postup deja. Je to vec ktorá robí s gialla (čo je vlastne subžáner Talianskeho kriminálneho thrilleru) umelecky nesmierne hodnotné dielo, hoci tu absentuje hocijaká substancia tohoto, mnou veľmi ceneného, žánru, dôraz na estetiku interiérov a exteriérov sa nedá zaprieť . Tak ako tento režisér skvele skombinoval tirto prvky vo svojom minulej snímke Berberian Sound Studio tuto nezaostáva vôbec za ničím. Celý čas sledujeme vyvíjajúc sa vzťah medzi dvoma zrelšími ženami. Jedna pani domu, pravdepodobne na nejakom grófskom sídle, a druhá je slúžka. Medzi nepríjemnou a krutou vlastníčkou sídla a slúžkou po čase vznikne veľmi silné sexuálne puto plné zvrátených úchyliek v podobe trestov, ale nemôžem povedať, že by išlo o vulgárne scénky. Čo je však najzaujímavejšie je to, že ich vzťah vôbec neovplyvnil ich formálne sociálne role. tresty, poslušnosť a arogantnosť medzi vzťahom slúžky a šéfky hrali ako nejakú fetišistickú úchylku. Bolo to také De Sadovsko zmyselné. Podľa mňa rozhodne nejde o nejaký sexploitation. K dokonalosti mi chýbalo málo ale predsa... Scenáristicky mi to neprišlo také pestré. Sledovať postaršie panie ako sa objímajú 1 a pol hodiny je síce pekné ale čakal som troška viac. (28.04.2015)

Rozhodně pozoruhodný - a vyloženě výstřední - filmový počin, který to diváku nijak neulehčuje a který si říká o opakované zhlédnutí a hlavně o dlouhé rozvažování a zrání výsledného dojmu v hlavě. Za sebe třeba nezastírám, že mě film převážně nudil a že jsem si nad ním během jeho distribuční premiéry v kinu Oko dosti zoufal (ostatně dva lidi přede mnou se po pár minutách zvedli a vzdali to, čemuž se nelze moc divit - rozhodně to není film pro každého). Na druhou stranu bych byl strašně opatrný smést tento film jen tak lehko ze stolu jako přeartovanou nudu, eventuálně se uchýlit k druhému extrému, který zde předjímá kolega anicin ("pseudointelektuálové tu jistě budou vyzdvihovat zdlouhavý artový surreál" - haha, to je docela vtipné). Za sebe si rozhodně myslím, že je to neobyčejně sofistikovaný a komplexní film, v němž se vše bortí a vnitřně destruuje - vše, co je v něm prezentováno, je následně zesměšněno či zpochybněno. Nic není takové, jak se jeví na první pohled, vše může být docela jinak, a film se po této stránce otevírá mimořádně velkorysému poli intepretace. Není to ani psychologická studie lesbického vztahu jako Život Adele, ani surrealistická hříčka ve stylu Švankmajerova krátkého filmu Historia Naturae, a ani zábavná přehlídka sexuálních fantazií a úchylek jako australská komedie Little Death, ačkoli může všechny tyto filmy připomenout - a spolu s nimi nespočetné množství filmů dalších (nepřehlédnutelná je například podobnost s Herzovým filmem Morgiana). Možná tak bude nejblíže pravdě domněnka, že PESTROBARVEC je v první řadě velice důkladně promyšlenou a symbolickou podívanou plnou početných aluzí, v níž si každý může najít to své, v závislosti na osobním diváckém vyladění (není bez zajímavosti například srovnat vývoj vztahu Cynthie a Evelyn s postavami mileneckého páru v Kunderově povídce "Falešný autostop"). Jako můj filmový cup of tea mi to na první dojem nepřipadá, ale rozhodně nemohu filmu upřít, že mě vyloženě okouzlil úvodními titulky, nádherným soundtrackem od Cat's Eyes a mimořádnou působivostí svého filmového výrazu. Neviděl jsem v životě moc filmů, jako je tento, a nepochybuji, že ho budu z hlavy dostávat velmi, velmi dlouho. (16.04.2015)

Artové filmy mám rád, ale tu artovost preferuji spíš ve scénáři než ve vizuálnu. Pestrobarvec petrklíčový je právě opak - scénář využívá asi čtyři momenty a opakuje je pořád dokola, zatímco v estetické stránce si meze neklade a záběry motýlů zde střídají ženy oděné ve stylu šedesátých let (styl šedesátých let je pro artové filmy zřejmě jaksi obligatorní). Hra na dominu a podřízenou byla zajímavá pouze když člověk nevěděl, co je součást hry a co je už skutečnost. Nejlepší scéna byla ta s prodavačkou "speciálních" postelí, která byla podaná tak, jako by to bylo zboží denní potřeby ("I Ambrosie odvedle si jednu pořídila!"). Celkový dojem je spíše rozpačitý - film neměl žádný děj, ani začátek ani konec, prostě jenom plynul ve svém hypnotickém tempu. (16.04.2015)