Motýle

Vzťahový minifilm o dvoch ženách, ktoré sú v zaujímavom zväzku a jedna potrebuje pre naplnenie svojich sexuálnych túžob niečo zažívať a druhá to pre ňu robí, aj keď ju to asi veľmi nebaví. Minifilmom som to nazval pre obmedzenie na jednu tému a iba veľmi malé množstvo hercov a aj keď sú vo filme nejaký iný herci tak by tam vlastne ani nemuseli teoreticky byť. Chybou tohto filmu je, že čím je dlhší tým viac začne nudiť. Začiatok je fajn je tam niečo nové, nová téma, nové prostredie atď, ale následne už je to potom stále o tom istom. Chápem takýto vzťah môže existovať aj v réalnom živote, ale ja sa pýtam čo je vlastne tu na tomto príbehu zaujímavé, alebo je tam niečo šokujúce? No možno o veľa rokov dozadu, ale teraz je doba internetu a v tomto filme ma absolútne nič nešokovalo. Film The Duke of Burgundy nemá absolútne žiadnu gradáciu deja, žiadne super vyvrcholenie a keď vidíte prvú pol hodinu ako by ste videli celý film. Hej no hrajú tam dve ženušky, ale aj keby tam hrali dvaja astronauti je mi to jedno pokiaľ tam nie je invencia a artové pojatie musí film skvalitniť tak aby sme si pri jeho pozeraní povedali WAU a nie no dajme tam nejaké zaujímavé scény na motýľov. K filmu som bol ako vidím trocha kritický, ale 3 hviezdy si zaslúžil. (31.10.2016)

[Febiofest 2015] Keď milenci začnú vypadávať zo svojich rolí a zväzujúcich rituálov... Strickland pokračuje vo svojej sérii (teraz už možno hovoriť o potenciálnej trilógii) filmov s dôrazom na audiovizualitu. Mávnutím motýlích krídel prenáša diváka do prízračného sveta žien, vyberá dva skvostné exempláre a rozpovedá ich príbeh, oscilujúci medzi čiernou komédiou a romantickou melodrámou. Z distingvovanej réžie priam sála britská kultivovanosť a cit pre mieru i detail. Strickland po celý čas drží erotický náboj na uzde a nenechá humor skĺznuť do trápnosti. Čo ma však prekvapilo omnoho väčšmi, bola žánrová príslušnosť snímky, nakoľko nielen režisérova predchádzajúca tvorba, no i diela podobného rázu (za všetky spomeňme Amer a L'étrange couleur belgického tandemu Hélène Cattet a Bruno Forzani) koketujú so škatuľkami hororu, ale The Duke of Burgundy je od úvodných po záverečné titulky "len" drámou o ťažkom období jedného lesbického vzťahu. Atypickosť tu mimo námetu vyviera zo zvláštneho fikčného sveta (občas mi skrsla v hlave myšlienka, či sa to celé neodohráva za múrmi rozľahlého prepychového sanatória, vyvolávajúceho zdanie absolútne voľnosti a slobody, ktorú si vzápätí začínajú ohraničovať samotné milenecké páry) a skúsenej práce so zvukom (zriedkavo používaná nediegetická hudba, ktorá obracia pozornosť k diegetickým prvkom špecifickej zvukomalebnosti filmu je menej podstatná ako to, že Strickland používa autentické nahrávky zvukov rôznych druhov hmyzu a motýľov s datovaním začínajúcim už v 70. rokoch). Rozprávanie je zarámované veľmi podivuhodne, no v záujme nevyzradenia brilantnej pointy o ňom radšej viac nepoviem. Ako spomína anicin, film zobrazuje čistú a esteticky uhrančivú krásu (čo sa týka titulkov, mimo spodného prádla sú v nich uvedené i všetky čeľade motýľov a chrobákov, ktoré sa vyskytujú vo filme), ale odhaľuje aj jej vnútornú krehkosť a podpovrchové napätie. Psychológia postáv i postoj k lesbickej komunite sú maximálne neobvyklé a ja priam túžim prečítať si nejakú antropologickú štúdiu, či aspoň rozsiahly analytický rozbor, na ktorý je The Duke of Burgundy ako stvorený. 85% (04.04.2015)

Asi jsem si dost dobře nepřečetla rezence na The Duke of Burgundy, protože jsem byla trošku vyjevená. Příběh dvou žen mě až tak neoslovil, možná v něm najdete silné emoce, o tom, co ta druhá postrádá a naopak vyžaduje, ale děj působí hodně jednostranně. Co mě ale hodně zaujalo, je vynikající výkon obou žen. S. B. Knudsen, jež působila svědomitým a panovačným dojmem byla velice zranitelná a její role vám všechno prozradiila, aniž by sama musela něco říct. A na první pohled naivní Ch. D´Anna, která byla ukrutnou holčičkou, která si tvrdě šla za tím, co chce, mohla ze svých očí povědět své touhy, které ji musely být z nějakého důvodu splněny. Proto 3*. Ale nikdy víc, bych se na tento film už nepodívala. (20.06.2015)

Lesbická ODYSEA zabalená v krásnom vizuálnom štýle, t.j KAMERA a HUDBA, obidve herečky zachádzajú do krajnosti, a už to začína byť z jednej strany poriadny fetiš, páčila sa mi viac spontánna Chiara D'Anna ( Evelyn ), ktorá sa nechávala dobrovoľne trestať, ponižovať... Väčšiu logiku a zmysel filmu - som nenašiel, opakovalo sa to, už som sa nevedel dočkať záverečných tituliek, i napriek tomu neľutujem, že som si pozrel tento zaujímavý snímok. (06.11.2015)

Prakticky nehodnotitelný a rozhodně zajímavý film, který musí potěšit všechny, kteří filmová díla rádi analyzují. Strickland si od začátku s divákem chytře pohrává a dává před něj indicie, jejichž význam ale později úplně změní a co nějak vypadalo, je vlastně úplně jinak. Na první pohled ohromí neuchopitelná a takřka hypnotická, chvílemi až snová atmosféra odlehlého sídla, které se řídí vlastními zákony a pravidly, kterou doplňuje vydařeným hudebním a zvukovým doprovodem. Strickland klade důraz na svéráznou vizuální stránku, která opravdu odkazuje někam do Itálie sedmdesátých let a působí jako z této doby. Vydařilo se mu i naprosto klíčové obsazení titulních rolí, protože jak Knudsen, tak D´Anna zvládly naročné party plné nejednoznačností a proměn na výbornou a snímek, v němž tzv. neslezou z plátna, utáhnou úplně samy. Oceňuji i zdařilé erotické scény, které nejsou prvoplánově skandální a mají v sobě zvláštní náboj, který hodně vypovídá o postavách. Je možná škoda, že některé věci Strickland nevysvětlí a nechá tak diváka přemýšlet třeba o tom, co symbolizují všudypřítomní motýli (zakuklenost? pomíjivou krásu? strach?) a co vlastně znamená, že palác má být ústavem, který se na zimu zavírá. Námětů k přemýšlení a rozebírání je tu dost a dost, nejvíc si ale cením toho, jak nenásilně a přitom funkčně tvůrce zobrazil to, že partneři od sebe mají určitá očekávání, hrají spolu hru a zoufale se bojí z ní vystoupit nebo ji nějak pozměnit, protože předpokládají, že budou zavrženi. Je pravda, že onoho artu je tu zbytečně moc a ve druhé půlce už se autor začíná nápadně opakovat a jen prodlužuje stopáž, která mohla být o deset minut kratší. Ano, The Duke of Burgundy je možná chvílemi manýra a póza, na mě ale docela zafungovala, nicméně jsem jí fakt musel jít trošku naproti, což rozhodně nebude platit u všech diváků. 70% (09.04.2015)