Motýle

Schovanky Erose, sedmikrásné Morgiany, černé dámy v nerušené oáze. Kam až fantazie intimity dosáhne.... Sapfó pod flórem smyslnosti, pod vlivem hraček nejdráždivějších. Spuštěné do síťky vášně, zasypané v obřadní mystické atmosféře. Zpod přiléhavých vamp hadříků rozprašují vonné ženské ingredience. Vzduchem brázdí netušený vizuální /t/akt, tajuplný poutač milostné, hypnotické energie...Jsi můj další motýlek do sbírky, který přiletěl na květinku z květinky. S tebou rozkoš je vždy o patro výš. Všelicos smíš, ale jestli mé služby opustíš, seknu drápkem po tvých křídlech andělských. (11.06.2017)

Prakticky nehodnotitelný a rozhodně zajímavý film, který musí potěšit všechny, kteří filmová díla rádi analyzují. Strickland si od začátku s divákem chytře pohrává a dává před něj indicie, jejichž význam ale později úplně změní a co nějak vypadalo, je vlastně úplně jinak. Na první pohled ohromí neuchopitelná a takřka hypnotická, chvílemi až snová atmosféra odlehlého sídla, které se řídí vlastními zákony a pravidly, kterou doplňuje vydařeným hudebním a zvukovým doprovodem. Strickland klade důraz na svéráznou vizuální stránku, která opravdu odkazuje někam do Itálie sedmdesátých let a působí jako z této doby. Vydařilo se mu i naprosto klíčové obsazení titulních rolí, protože jak Knudsen, tak D´Anna zvládly naročné party plné nejednoznačností a proměn na výbornou a snímek, v němž tzv. neslezou z plátna, utáhnou úplně samy. Oceňuji i zdařilé erotické scény, které nejsou prvoplánově skandální a mají v sobě zvláštní náboj, který hodně vypovídá o postavách. Je možná škoda, že některé věci Strickland nevysvětlí a nechá tak diváka přemýšlet třeba o tom, co symbolizují všudypřítomní motýli (zakuklenost? pomíjivou krásu? strach?) a co vlastně znamená, že palác má být ústavem, který se na zimu zavírá. Námětů k přemýšlení a rozebírání je tu dost a dost, nejvíc si ale cením toho, jak nenásilně a přitom funkčně tvůrce zobrazil to, že partneři od sebe mají určitá očekávání, hrají spolu hru a zoufale se bojí z ní vystoupit nebo ji nějak pozměnit, protože předpokládají, že budou zavrženi. Je pravda, že onoho artu je tu zbytečně moc a ve druhé půlce už se autor začíná nápadně opakovat a jen prodlužuje stopáž, která mohla být o deset minut kratší. Ano, The Duke of Burgundy je možná chvílemi manýra a póza, na mě ale docela zafungovala, nicméně jsem jí fakt musel jít trošku naproti, což rozhodně nebude platit u všech diváků. 70% (09.04.2015)

Na Pestrobarevce jsem se podíval hlavně proto, že se mi líbil debut Petera Stricklanda Katalin Varga. Film to určitě špatný není, ale pro mě osobně kvalit zmiňovaného debutu nedosahuje. Možná je to tématem, které mě zrovna neoslovilo, nebo délkou... na to, že se toho neděje mnoho, je to dlouhé až příliš. Atmosféru tvořenou hlavně hudbou si film udržuje, stejně tak herecké výkony jsou dobré. Ale jak už tu bylo psáno, i já bych to viděl spíše na povídku. 50% (20.04.2015)

Začnu trochu obecnější úvahou - pokud platí, že homosexuálně orientovaných jedinců je v populaci cca 4 %, je opravdu zvláštní, že se objevují v takřka každém druhém filmu současnosti (což samozřejmě nadsazuji, ale ten nepoměr je evidentní), zjevně je to důsledek panující ideologie. Tohle je navíc i feministický film, film zalidněný pouze ženami, v jehož fikčním světě není pro muže místo. Pestrobarvec petrklíčový je mým prvním setkáním s dílem Petera Stricklanda a musím konstatovat, že jde o velké zklamání, prakticky jsem se pronudil ke konci. Formálně excelentní film, nádherná kamera, pastelové barvy, převaha celků, kterým ovšem kontrastují sekvence detailů a především velkých detailů, krásná staromilská animovaná intermezza, bravurní práce s ruchy (zvuky hmyzu, předení kočky atd.), diskontinuitní řazení záběrů, až fascinace (fetišizace) kostýmy, práce s herci, dekadentní atmosféra...obsahově se ale se Stricklandovým snímkem coby divák hodně míjím. Reflexe hraní rolí v partnerském vztahu je podána na pozadí bizarního partnerského soužití dvou extrémně nesympatických hrdinek, jejichž sado maso hrátky mi přišly jako autorská manýra, jistě takovéto vztahy reálně existují, ale způsob, jakým vztah reflektuje britský tvůrce, mne spíše iritoval, než jakkoliv oslovil. Každý vztah je o hledání kompromisu a osobní oběti, ale já se celou dobu ptal, proč to musí Strickland demonstrovat právě na těchto S/M lesbických partnerkách? Jasně, odpovědí je postmoderna a s ní spojená snaha šokovat, synkreticky spojovat neslučitelné, adorovat pokleslé žánry, rozbíjet kontinuální dějovou linii, hrát si s divákem...ale tohle byla tuze nezábavná hra... Pinastri! Pinastri! Pinastri! PS: O co elegantněji analogickou tematiku pojala Shainbergova zábavná Sekretářka... (30.06.2015)

[Febiofest 2015] Keď milenci začnú vypadávať zo svojich rolí a zväzujúcich rituálov... Strickland pokračuje vo svojej sérii (teraz už možno hovoriť o potenciálnej trilógii) filmov s dôrazom na audiovizualitu. Mávnutím motýlích krídel prenáša diváka do prízračného sveta žien, vyberá dva skvostné exempláre a rozpovedá ich príbeh, oscilujúci medzi čiernou komédiou a romantickou melodrámou. Z distingvovanej réžie priam sála britská kultivovanosť a cit pre mieru i detail. Strickland po celý čas drží erotický náboj na uzde a nenechá humor skĺznuť do trápnosti. Čo ma však prekvapilo omnoho väčšmi, bola žánrová príslušnosť snímky, nakoľko nielen režisérova predchádzajúca tvorba, no i diela podobného rázu (za všetky spomeňme Amer a L'étrange couleur belgického tandemu Hélène Cattet a Bruno Forzani) koketujú so škatuľkami hororu, ale The Duke of Burgundy je od úvodných po záverečné titulky "len" drámou o ťažkom období jedného lesbického vzťahu. Atypickosť tu mimo námetu vyviera zo zvláštneho fikčného sveta (občas mi skrsla v hlave myšlienka, či sa to celé neodohráva za múrmi rozľahlého prepychového sanatória, vyvolávajúceho zdanie absolútne voľnosti a slobody, ktorú si vzápätí začínajú ohraničovať samotné milenecké páry) a skúsenej práce so zvukom (zriedkavo používaná nediegetická hudba, ktorá obracia pozornosť k diegetickým prvkom špecifickej zvukomalebnosti filmu je menej podstatná ako to, že Strickland používa autentické nahrávky zvukov rôznych druhov hmyzu a motýľov s datovaním začínajúcim už v 70. rokoch). Rozprávanie je zarámované veľmi podivuhodne, no v záujme nevyzradenia brilantnej pointy o ňom radšej viac nepoviem. Ako spomína anicin, film zobrazuje čistú a esteticky uhrančivú krásu (čo sa týka titulkov, mimo spodného prádla sú v nich uvedené i všetky čeľade motýľov a chrobákov, ktoré sa vyskytujú vo filme), ale odhaľuje aj jej vnútornú krehkosť a podpovrchové napätie. Psychológia postáv i postoj k lesbickej komunite sú maximálne neobvyklé a ja priam túžim prečítať si nejakú antropologickú štúdiu, či aspoň rozsiahly analytický rozbor, na ktorý je The Duke of Burgundy ako stvorený. 85% (04.04.2015)