Knick: Doktoři bez hranic

Slova, která mě při sledování tohoto seriálu především napadali byla syrový a sarkastický. Nesentimentální obraz doby, kterou si tak rádi sentimentalizujeme. Sarkatiscké do morku kostí, až do poslední závěrečné scény. Velká část oné ironie plynula ze sledování éry, která se sama považuje (celkem oprávněně) za vrchol pokroku a která nám přesto připadá tak zoufale zastaralá. Jen obraz měnícího se vnímání genderových a rasových rozdílů byl podán maličko tézovitě. Mnohem věrohodněji to na mě působilo třeba v Mad Menech. Ale co už ... i tak geniální počin. (13.03.2015)

Soderberghovo ´vykoupení z věznice jménem Hollywood´ a jasný argument pro ty, kteří tvrdí, že TV tvorba je v posledních letech zajímavější a progresivnější, než to, co nabízí tvorba filmová. Už se nedivím slovům Soderbergha o tom, že v současné televizní produkci našel konečně tu tvůrčí svobodu, která mu tak ve velkostudiové filmové výrobě chyběla. (07.07.2015)

Soderberghův seriál lze obdivovat z mnoha důvodů, ať už je to nápaditý způsob, jakým jsou inscenované dialogové scény, kdy se kamera často fixuje jen na jednu z postav a sleduje její reakce, nebo svěží kontrapunkt historického realismu a moderního elektronického soundtracku. Okouzlující styl, který podstatnou měrou vychází z promyšleného, esteticky ladného zacházení se světlem, kontrastem a barvami, ale z Knicku nedělá pouze jednu ze seriálových událostí roku. Je stejně tak důkazem, že příliv autorských tvůrců s osobitým rukopisem slibuje další významnou změnu v soudobé televizní produkci. Víc v textu na webu Cinepuru. (13.12.2014)

Nemocnice na (po)kraji dvacátého století v autorském seriálu, ve kterém je největší výhoda zároveň i největší slabinou (no, spíše "slabinou"), protože jak vzal Soderbergh veškerá klišé seriálů z lékařského prostředí a velmi důsledně, chladně, nekompromisně a až cynicky je převrátil naruby, tak to zároveň v důsledku toho tratí na momentu překvapení, jelikož ať se otevře jakýkoli motiv či linie, tak ji stačí obrátit o stoosmdesát stupňů oproti zvyklostem a přesně víte, jak se odehraje. Každopádně tato výtka poněkud bledne ve světle všeho ostatního; výpravou a důrazem na znepokojivé dobové detaily (rozhodně nic pro romantické nostalgiky "tehdá bejvávalo líp") počínaje a hereckými výkony konče (zajímalo by mě, zda je Thackery inspirován W. S. Halstedem). Čistě po filmařské stránce jde o špičku (nejen) seriálového peletonu. Ovšem když nic jiného, tak samotné operace se zmínit prostě musí. Soderbergh zdejší syrovou řezničinu podává natolik naturalisticky, bez příkras, intenzivně a svébytně (ta rytmizace záběrů!), že blahé paměti nepamatuji, kdy jsem u něčeho tak pravidelně odvracel zrak kvůli nepříjemným pocitům; a není to ani zdaleka pouze o nebývalé explicitnosti záběrů jako i díky tomu, že je to celé podané tak chladně pragmaticky, až je to díky tomu mnohem působivější, než kdyby se tu operovalo s citovým vydíráním. A speciální dík patří jako již tradičně Martinezovi, jehož zdánlivě nepatřičný a dobově až nevhodný hudební podkres pro seriál dělá první poslední. (12.10.2014)

Dostala jsem doporučení neotálet a okamžitě na doktory z Knick vlítnout. Než jsem se osmělila, skeptik ve mně opět vytrvale prudil: No, vypadá to jak Chigaco hope z prostředí Willyho Foga, to zas bude nuda. A co ta ojetina Owen, s divným hitlerovským účesem a knírkem, vždyť vypadá jak iluzionista z přelomu století, bude dost charismatický, aby utáhl chvíle nudy, co zákonitě přijdou? Nebudu muset čučet na nějaký kudlankovský mávání kadidlem a přikládání pijavic, já, která nosím na spaní tričko s nápisem I love science? Och, to jsem se spletla. Už několik nocí kvůli Knicku usínám ve dvě, nemůžu se nabažit naturalistických operací, drsnýho Owena, naprosto skvělé futuristické hudby, která v kontrastu s dobovým prostředím vytváří neskutečně temnou a napínavou atmosféru. Je to věrné, je to dramatické, je to psycho a skalpel tam má tolik prostoru, že prostě nemůžu jinak, než do plných! (17.10.2014)