Rodinná oslava
Festen
The Celebration
Réžia:
Thomas VinterbergKamera:
Anthony Dod MantleHudba:
Lars Bo JensenHrajú:
Ulrich Thomsen, Henning Moritzen, Thomas Bo Larsen, Paprika Steen, Birthe Neumann, Trine Dyrholm, Helle Dolleris, Bjarne Henriksen, Gbatokai Dakinah (viac)VOD (1)
Obsahy(2)
Psychologická a spoločenská dráma, ktorá sa odohráva v luxusnej vidieckej vile počas rodinnej oslavy šesťdesiatych narodenín úspešného hoteliera, sa zameriava na rozkrývanie skutočných charakterov jednotlivých postáv. Tvorca vykresľuje individuálne rysy a psychologické problémy svojich hrdinov, ktorým sa počas oslavy vracajú traumatické spomienky na detstvo. Obraz harmonického rodinného stretnutia, ktoré sa postupne preklenie do vzájomných slovných i fyzických konfliktov medzi jednotlivými členmi rodiny, vypovedá o morálnej a etickej kríze dánskej spoločnosti. (Film Europe)
(viac)Recenzie (352)
Strhující drama Thomase Vinterberga, které je zatím nekorunovaným vrcholem puritánského manifestu Dogma. Takřka dokonalý film, kterému vnucené formální prostředky dokonale sednou a jen prohlubují jeho sugestivnost a realistické vyznění. ()
Zlatá Palma - výběr ()
Klasika, kterou jsem dřív neviděl, za to o ní hodně slyšel. Člověk už dost filmů zná, takže jsem věděl, že ve filmu něco není v pořádku a čekal jsem, že se z víceméně běžných situací vyvine něco dost dramatického, ale to, co přišlo, byl prostě uragán. Přesné a úderné drama se spousta herců, které známe z dánských krimi (Henriksen, Brygmann) a puristický styl vyprávění. Když si uvědomíme, že Dogma 95 je víceméně vtip, je snímek o to naléhavější. Trochu mi chybí lepší vhled do duše otce rodu, ale to už je zápor, který na celkovém vyznění moc nezmění. 90%. ()
Klasický námět, neklasický formální přístup, vynikající film. Už dlouho jsem se u čistokrevného dramatu takhle nebavil, už dlouho jsem u čistokrevného dramatu nepocítil takové mrazení v zádech. Top momenty: Christianův první projev a zpívání rasisitické písničky. ()
Velmi silný zážitek! Zpočátku nevinná oslava otcových 60.narozenin, potom... ()
Od samotného počátku jde děj jednoznačně jen jedním směrem - a tím je psychologický rozbor jednotlivých postav. U někoho méně a u někoho více důkladný. Během rodinné oslavy by bylo na vykreslení jednotlivých charakterů asi času dost, kdyby se do hry nevložil starší oslavencův syn a během svého přípitku "mimochodem" neprozradil jedno docela zásadní tajemství z dětství. Od tohoto okamžiku se jednotlivé charaktery nevykreslují "běžným" způsobem, ale právě v souvislosti s jejich reakcemi na toto tajemství. A tento fakt staví film do zcela jiné roviny, než by bylo obyčejné vykreslení klasické rodinné oslavy. Je třeba podotknout, že zásluhu na dopadu na diváka mají především všichni hlavní protagonisté, ale také skvělá režie a originální práce s kamerou - vše přesně ve stylu manifestu Dogma, co nejrealističtější. ()
Toto je první film, natočený podle zásad Dogma 95, který jsem kdy vůbec viděl a vůbec první film podle právě těchto zásad natočený a můžu na rovinu říct, že to není vůbec špatné. Realistické, osobité, občas až moc, ale i tak rozhodně velice zvláštní a zvrácené. Já jsem prostě sledoval sled událostí natočený ruční kamerou tak svižným tempem, že jsem se v tom chvíli ztrácel, ale rozhodně jsem celou dobu věděl na čem jsem. Ten filim prostě začíná, a časově plyne pomalu, unyle, bez problémů, až se problémy začnou dít a a film se rozjede v tom správném tempu. Na filmu se mi hlavně líbí to, že nikdo, ani já netuší co se za vteřinu stane, a stát se může opravdu cokoliv. Je to skoro natočeno tak, jako kdyby jste koukali na dokument z rodinné oslavy vlivné osobnosti Dánského království, ale není tomu tak, kdyby tomu tak bylo, noviny by o tom mohli mluvit tak na dva roky dopředu. Rodinná oslava je zvláštní film, který se nenaskytne vidět pokaždé. Veškeré aspekty, které se mi na něm líbí jsou popsány právě v oněch zásadách, které stojí za to si přečíst. Abych pravdu přiznal, nikdy jsem o tom neslyšel a nakonec jsem byl velice překvapen. Nikdy film nebyl blíž divákovi než právě teď. ()
║Rozpočet $1,3milióna║Tržby USA $1,656,223║Tržby Celosvetovo $14,100,000║ ()
Neskutečně hluboko zažraná filmová špína, kterou narozdíl od debutu zvládl Vinterberg stoprocentně díky puritánsky nekomfortní formě. Ta jen umocňuje jednotlivé emocionální podtóny, kterou by běžný filmový jazyk poztrácel stylizací. Pohyb kamery a střih v některých pasážích dosahují nelidské intenzity (hádka Michaela s manželkou, geniální pasáž "přihořívá, přihořívá") – nemluvě o ozkoušené herecké trojici Steen-Bo Larsen-Thomsen. Vinterberg plně zúročuje to, co největší hrdinové naznačili: zničující talent strhnout diváka do špinavého bláta a vyválet ho tam s důkladností hrocha. Rodinná oslava je zároveň oslavou filmové bezprostřednosti, nepotřebnosti estetizace a síly, která se uvolňuje přímo na place. Monstrózní flákota severské svíčkové. ()
Vynikajici dansky film, kteremu se na pozadi jedne rodinne oslavy podarilo vyborne zachytit charaktery vsech clenu teto rodiny. ()
Scénář: Thomas Vinterberg, Mogens Rukov .. Hlava rodiny slaví 60 narozeniny a k této příležitosti sezvala celou svoji famílii do honosného sídla, kde během oslav vyplouvají dávné křivdy a zapomenuté strasti minulosti. Na to, jaké má film postavení v místním žebříčku jsem však čekal trochu údernější scénář! Protože pár bolestných vzpomínek a teatrálních výkřiků evidentně šílené snobské rodinky mě jaksi nedostalo do správných výšin. Jelikož je film podle manifestu Dogma 95, co se zpravování týče není tak moc co vyzdvihnout nebo naopak hanit. Vše podléhá svazujícím pravidlům a tato forma mi nikterak nevadí. ()
Významný milník filmu devadesátých let a jeden z hlavních důvodů pro moje sympatie a oblibu "dogmatiků". Ano, ruční kamera, chabý obraz i zvuk by se daly prohlásit za nedostatek - tady však naopak slouží "dobré" věci. Protože takhle napjatý, autentický a vypjatý snímek se "obyčejnými" prostředky točí jen velice obtížně. Je pak skoro jedno, komu film "fandí" a co řeší - tady jde hlavně o vlnu pocitů, které se na diváka valí. ()
Tvrdé drámo u jehož sledování mi chvílemi bylo nepříjemně. Přišlo mi bizarní, že ta oslava stále pokračovala i přese všechno, co se tam stalo. ()
To jsou ty rodinný oslavy ... :-)) Aneb jak říkala moje babička: "Všude je něco...". A je to tak a tenhle film to skvěle vystihuje. Člověk by řekl "těžce dramaticky", jenže ono to je fakt ze života a jak mezi sociální spodinou, tak mezi "high class" rodinami, dějí se věci odporné a zvrácené ... Sociální úroveň ani inteligence nezabraňuje skrytým rodinným tajemstvím a tabu, které se většinou na povrch ani nikdy nedostanou ... V tomto filmu se na povrch dostanou a o to větší je to sada ... Je to fakt psychologickej nářez a pro vnímavého diváka hodně těžce stravitelný kousek. Ovšem geniální, geniálně zahraný a podaný ... Trochu mě vadila poletující kamera, ale ta přece jen celý dojem ještě "přiostřovala" ... Vynikající!!! ()
Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. ()
Jeden z pilířů hnutí Dogma 95, který je pečlivě natočen. I když nám Thomas Vinterberg odkryje konkrétní část, tak nezapomene relativizovat to, co právě řekl. Výborné načasování kamery - je až perfektně vlezlá a zachytí každou situaci. Výborný děj není předvídatelný - naopak, i když si myslíte, co bude následovat Vinterberg Vás pokaždé překvapí. Realistické, silné, nesmírně autentické. Emočně zdrcující. ()
Zcela autentický zážitek! Jakoby nepřítomná ruční kamera, která však tím víc dokládá skutečný pocity zúčastněných postav na jedné oslavě úspěšného šedesátníka, který během jednoho večera ztratí téměř vše. Stejně je to se zvukem, nejsou zde žádné postsynchrony. Mimo úžasné kamery nelze opomenout výtečnou režii Thomase Vinterberga. Vše by padlo vniveč nebýt realistických hereckých výkonů, ať se jedná o Ulricha Thomsena, jehož Christian se zdá být nakonec nejproblematičtější, Thomas Bo Larsena jako despotického Michaela či Papriku Steen jako jejich dceru, která má svých problémů taky dost. Člověku jde až mráz po zádech, když syn řekce otci: "Dobrý projev, bezva. A teď jsi pryč, chceme se nasnídat"! Dogma 95 se dočkalo dárku v podobě tohoto filmu, který dokládá, že všechno jde. ()
Obří rodinné sešlosti plné formalit jsou zkrátka zlo. Někteří egoističtí hlavouni rodiny, kteří svolávají tetičky a synovce i z toho nejzapadlejšího kolene, aby uctili pseudo-důležitost rodiny si zkrátka neuvědomují, že z násilného slučování příliš rozdílných lidí do jedné intimní společenské akce nemůže vzejít nic dobrého. Rodinná oslava tohle pěkně ukazuje. Navíc dobře dává do kontrastu formální, uctivé chování navenek s odhalováním skandálních kostlivců ve skříni. Ne všechno je v Rodinné oslavě detailně propracováno a postavy se ne vždy chovají logicky, ale jako komorní drama nelze než doporučit. 7/10 ()
Aneb jak to dopadne, když na párty pozvete kdekoho. Jinak ale silné, surové drama, kterému dogma 95 svědčí. Chvíli mi trvalo, než jsem ho docenil, rozhodně to nebylo napoprvé, ale došel jsem k tomu. Nejvíc mě ale zaráží, proč početně srovnatelní Švédi (nebo Dánové) dokážou na rozdíl od nás točit nevtíravé a silné filmy očividně neurčené každému divákovi. Ono to asi vážně nebude penězi a možnostmi, ale vůli... ()
Film Rodinná oslava není filmem, který by stál na ději, spíše si činí nárok existovat situaci v níž jednotlivé postavy skrze své jednání odhalí svůj charakter. Touto situací je rodinná oslava šedesátých narozenin zámožného otce dobře situované rodiny. Oslava se odehrává na zámku a její hosté jsou obsluhováni hojným počtem služebnictva - čímž je rodině záměrně přisouzen téměř aristokratický statut. Právě příslušnost rodiny do nejvyšší společenské vrstvy je východiskem filmu, neboť si film klade za cíl kritiku jejích mravů. Divák je na začátku filmu seznámen s jednotlivými postavami - které tvoří tři sourozenci, jejich otec a matka - formou situací v níž postavy poodhalují svůj charakter, jenž zůstane po celý snímek vesměs nezměnen a je stále více projásňován. Otcův mladší syn Michael je zachycen jakožto despotický hrubián bez špetky empatie. Příznačná je jeho neschpnost se ovládnout dokonce i v tak banální situaci, kdy nemůže naleznout své boty. Jeho surové jednání - pramenící z neporozumění lidem kolem sebe a frustrace z jistého statusu benjamínka jakožto nejmladšího člena rodiny, je přítomno po celou dobu trvání filmu a objekty jeho brutality se postupně stávají všichni přítomní. Starší ze synů Christian působí od začátku zakřiknutým dojmem, což je dáno zkutečností, že - jak se později ve stěžejní scéně ukáže - byl v dětství svým otcem pohlavně zneužíván. Vzpomínky na své nehezké dětsví jsou oživeny nedávnou sebevraždou jeho sestry, která byla rovněž otcem zneužívána. Helena je poslední ze sourozenců. Hned na začátku filmu objeví ukrytý dopis na rozloučenou od své sestry. Obsah dopisu je diváku skryt a odhalen je až později. Christian ví, že jeho sestra spáchala sebevraždu z neschopnosti vyrovnat se s frustrujícími vzpomínkami z dětských let, a tak z její smrti viní otce. Nedokáže nečině přihlížet oslavě, jenž má dle přání jeho otce proběhnout bez nejmenších problémů v rodinné idyle, a rozhodne se, že řekne v jejím průběhu pravdu o tom, jak byl spolu se setrou otcem zneužíván. Rozhodne se tak učinit během přípitku, kdy jej všichni napjatě poslouchají, jelikož jej hodlá usvědčit přede všemi přítomnými, a je absurdní, že i přes jeho šokující přímé sdělení je na jeho řeč přes počáteční zaraženost všech přítomných rychle zapomenuto a oslava pokračuje dál jako by k ničemu zásadnímu nedošlo. Účastnící oslavy jsou zde prezentováni jako tupá masa, jenž dokáže věřit pouze tomu, co je pro ni komfortní verzí událostí, neboť si nedokáží připustit, že by v dobré rodině mohlo dojít k něčemu nepatřičnému, a neváhají brutálním způsobem ze svého kruhu vyloučit Christiana, kterého se nezastane ani jeho sestra, přestože jako jediná ví, že říká pravdu, nicméně je příliš slabá, aby se s ní dokázala vyrovnat a tak raději předstírá, že o ničem neví. Snímek kritizuje právě onu neschopnost lidí přijmout pravdou, i když je sebevíc zjevná. Každý z účastníků oslavy od jistého monetu tuší, kde leží pravda a šokující je zkutečnost, že se pod touto novou okolností jejich chování příliš nezmění, raději by odjeli pryč a na všechno rychle zapomněli, ale jelikož jsou okolnostmi schválně přinuceni zůstat, musí, zdá se, tedy zaujmout nějaké stanovisko, nicméně se tak naprosto absurdně neděje - celá situace se točí v kruhu a divák má tak pocit, že jakýkoliv argument, který vyvstane z nových okolností nikdy nemůže přinutit účastníky oslavy, aby zaujaly objektivní stanovisko a přiznali si pravdu. Jsem si dokonce jist, že ikdyby existovalo video, na kterém by otec své dvě děti zneužíval, a toto video by bylo na oslavě promítáno, tak by vyvolalo jakési počáteční zděšení, jenž by se nakonec změnilo v naprosté popření toho co bylo viděno a oslava by za několik okamžiků pokračovala nevzrušeně dál. Situace se mění teprve v okamžiku, kdy i naprostý ignorant Michael pochopí, že jeho otec, ke kterému v jistém smyslu vzhlížel, opravdu sourozence zneužíval. A přestože se snad od začátku jeho postava diváku zajisté jeví jako ta nejméně sympatická ba přímo hrozná, je to nakonec on, kdo všechny morálně převýší, neboť je schopen přijmout svou odpovědnost za to, že zná pravdu, a je schopen jednat, je schopen svého otce tvrdě odsoudit za činy, za které všemi odsouzen být měl. A závěrečná scéna, kdy Michael přistoupí k otci a pochválí mu jeho řeč načež ho vybídne, aby odešel ať se mohou v klidu nasnídat, je mrazivá stejně jako scéna v níž celá sešlost náruživě prozpevuje rasistickou píseň. Jako by film agresivitu a násilí příjmal jako nutný požadavek síly k činu a tedy jej ospravedlňoval. Jakkoliv se Michael jeví jako duševně nevyrovnaný násilník, pro vykonání spravedlnosti je jeho charakter v tomto filmu nezbytný - přestože je slepý ke světu a vzhledem k němu destruktivní, je jeho nutnou součástí, která určuje rovnováhu. Zajímavé je služebnictvo na zámku, které obsluhuje hosty oslavy. Narozdíl od účastníků oslavy se zdá být charakterově nezávadné a svými partyzánskými činy děj filmu ovlivňuje a v jistých situacích je i jeho přímým hybatelem. Takto nastíněné se zdá být stanovisko filmu poněkud marxistické, neboť ti "dole" jsou vykořisťovaní a neszkažení zatímco ti "nahoře" jsou morálně pokleslí, což se mi zdá být černobílé a hloupé. Nezanedbatelná není postava Helenina přítele, který je v rodině cizím prvkem a jako jediný do ní tedy nepatří, což je mu dáno náležitě pocítěno. Nicméně jeho smysl ve filmu je jiný. Je důležité, že příliš nerozumí tomu, co se kolem něj děje, neboť nerozumí jazyku, a nejspíš právě proto si jako jediný dovede udržet střízlivý úsudek - jelikož není ovlivněn míněním druhých a ani není zainteresován do rodinných vztahů, které právě v konečném důsledku zkreslují realitu dle toho kterak je chtěná pro svou pohodlnost. Film nám říká, že rodinné vztahy jsou něčím v životě definitivním, co není možné za žádných okolností zpřetrhat a každé jejich narušení je nevratné. Přestože je otec usvědčen z toho, že zneužíval své děti, budou se s ním nadále stýkat, neboť není možno jinak, jelikož zkutečnost, že je jejich otcem se navzdory všem okolnostem nikdy nezmění a celá rodina si onu útrpnost ponese v sobě bez možnosti ji nějak vyřešit či se jí zbavit. Zdá se tedy, že odhalení pravdy je z etického hlediska spravedlivé, ale nikomu nepomohlo, spíše všem přihoršilo. Důležitý poznatek je tedy, že je rodina všeobecně ve všech směrech vnitřně provázaný organizmus, ve kterém se každý větší zásach do jedné z jeho částí projeví ve všech částech. Otázka tedy zní: Měla být pravda zamlčena? Rodinná oslava je tedy z těch filmů, které nenabízejí odpovědi, ale otázky, na něž se jen těžko hledá jdnoznačná odpověď. Film zdá se mi značně tematicky vychází ze stylu švédského režiséra Ingemara Bergmanna a tedy o nějaké výrazné revoluci dle mého názoru nemůže být řeč. Či jestli je za onu revoluci považováno ruční snímání kamery, ze které se vám mimochodem může dělat při některých rychlejších prosřizích šoufl, nejsem si pak jist, zda-li si snímek přívlastek revoluční opravdu zaslouží. Dogmu 95 vnímám jako snahu o očištění filmu, který byl převážně hollywoodskou produkcí plevelně zanesen mnohými prvky, které odvracely pozornost od filmového díla jako takového: tedy Dogma 95 je spíše návratem k původnosti a ne revolucí. Pro psychologická dramata zdá se mi její forma nanejvýš vhodná. Na CSFD jsem si všiml, že drtivá většina komentářů k Rodinné oslavě směřuje právě k Dogmě 95 a ne k filmu samotnému, čímž se vracím na začtek, a sice k tomu, že samotný fakt natočení prvního filmu dle manifestu Dogma 95 dokázal zřejmě v mnoha směrech zastínit film samotný a stalo se přesně to, co se snaží Dogma 95 vymínit, a sice odvedení divákovi pozornosti mimo film samotný. () (menej) (viac)