Alister

Aristoteles měl v Poetice pravdu, když napsal, že v dramatu není žádoucí ukazovat, jak se v průběhu děje špatným postavám neustále vše daří, vzbuzuje to totiž u obecenstva postupně rostoucí odpor.--- V půlce druhé série jsem přestal sledovat.

Film Rodinná oslava není filmem, který by stál na ději, spíše si činí nárok existovat situaci v níž jednotlivé postavy skrze své jednání odhalí svůj charakter. Touto situací je rodinná oslava šedesátých narozenin zámožného otce dobře situované rodiny. Oslava se odehrává na zámku a její hosté jsou obsluhováni hojným počtem služebnictva - čímž je rodině záměrně přisouzen téměř aristokratický statut. Právě příslušnost rodiny do nejvyšší společenské vrstvy je východiskem filmu, neboť si film klade za cíl kritiku jejích mravů. Divák je na začátku filmu seznámen s jednotlivými postavami - které tvoří tři sourozenci, jejich otec a matka - formou situací v níž postavy poodhalují svůj charakter, jenž zůstane po celý snímek vesměs nezměnen a je stále více projásňován. Otcův mladší syn Michael je zachycen jakožto despotický hrubián bez špetky empatie. Příznačná je jeho neschpnost se ovládnout dokonce i v tak banální situaci, kdy nemůže naleznout své boty. Jeho surové jednání - pramenící z neporozumění lidem kolem sebe a frustrace z jistého statusu benjamínka jakožto nejmladšího člena rodiny, je přítomno po celou dobu trvání filmu a objekty jeho brutality se postupně stávají všichni přítomní. Starší ze synů Christian působí od začátku zakřiknutým dojmem, což je dáno zkutečností, že - jak se později ve stěžejní scéně ukáže - byl v dětství svým otcem pohlavně zneužíván. Vzpomínky na své nehezké dětsví jsou oživeny nedávnou sebevraždou jeho sestry, která byla rovněž otcem zneužívána. Helena je poslední ze sourozenců. Hned na začátku filmu objeví ukrytý dopis na rozloučenou od své sestry. Obsah dopisu je diváku skryt a odhalen je až později. Christian ví, že jeho sestra spáchala sebevraždu z neschopnosti vyrovnat se s frustrujícími vzpomínkami z dětských let, a tak z její smrti viní otce. Nedokáže nečině přihlížet oslavě, jenž má dle přání jeho otce proběhnout bez nejmenších problémů v rodinné idyle, a rozhodne se, že řekne v jejím průběhu pravdu o tom, jak byl spolu se setrou otcem zneužíván. Rozhodne se tak učinit během přípitku, kdy jej všichni napjatě poslouchají, jelikož jej hodlá usvědčit přede všemi přítomnými, a je absurdní, že i přes jeho šokující přímé sdělení je na jeho řeč přes počáteční zaraženost všech přítomných rychle zapomenuto a oslava pokračuje dál jako by k ničemu zásadnímu nedošlo. Účastnící oslavy jsou zde prezentováni jako tupá masa, jenž dokáže věřit pouze tomu, co je pro ni komfortní verzí událostí, neboť si nedokáží připustit, že by v dobré rodině mohlo dojít k něčemu nepatřičnému, a neváhají brutálním způsobem ze svého kruhu vyloučit Christiana, kterého se nezastane ani jeho sestra, přestože jako jediná ví, že říká pravdu, nicméně je příliš slabá, aby se s ní dokázala vyrovnat a tak raději předstírá, že o ničem neví. Snímek kritizuje právě onu neschopnost lidí přijmout pravdou, i když je sebevíc zjevná. Každý z účastníků oslavy od jistého monetu tuší, kde leží pravda a šokující je zkutečnost, že se pod touto novou okolností jejich chování příliš nezmění, raději by odjeli pryč a na všechno rychle zapomněli, ale jelikož jsou okolnostmi schválně přinuceni zůstat, musí, zdá se, tedy zaujmout nějaké stanovisko, nicméně se tak naprosto absurdně neděje - celá situace se točí v kruhu a divák má tak pocit, že jakýkoliv argument, který vyvstane z nových okolností nikdy nemůže přinutit účastníky oslavy, aby zaujaly objektivní stanovisko a přiznali si pravdu. Jsem si dokonce jist, že ikdyby existovalo video, na kterém by otec své dvě děti zneužíval, a toto video by bylo na oslavě promítáno, tak by vyvolalo jakési počáteční zděšení, jenž by se nakonec změnilo v naprosté popření toho co bylo viděno a oslava by za několik okamžiků pokračovala nevzrušeně dál. Situace se mění teprve v okamžiku, kdy i naprostý ignorant Michael pochopí, že jeho otec, ke kterému v jistém smyslu vzhlížel, opravdu sourozence zneužíval. A přestože se snad od začátku jeho postava diváku zajisté jeví jako ta nejméně sympatická ba přímo hrozná, je to nakonec on, kdo všechny morálně převýší, neboť je schopen přijmout svou odpovědnost za to, že zná pravdu, a je schopen jednat, je schopen svého otce tvrdě odsoudit za činy, za které všemi odsouzen být měl. A závěrečná scéna, kdy Michael přistoupí k otci a pochválí mu jeho řeč načež ho vybídne, aby odešel ať se mohou v klidu nasnídat, je mrazivá stejně jako scéna v níž celá sešlost náruživě prozpevuje rasistickou píseň. Jako by film agresivitu a násilí příjmal jako nutný požadavek síly k činu a tedy jej ospravedlňoval. Jakkoliv se Michael jeví jako duševně nevyrovnaný násilník, pro vykonání spravedlnosti je jeho charakter v tomto filmu nezbytný - přestože je slepý ke světu a vzhledem k němu destruktivní, je jeho nutnou součástí, která určuje rovnováhu. Zajímavé je služebnictvo na zámku, které obsluhuje hosty oslavy. Narozdíl od účastníků oslavy se zdá být charakterově nezávadné a svými partyzánskými činy děj filmu ovlivňuje a v jistých situacích je i jeho přímým hybatelem. Takto nastíněné se zdá být stanovisko filmu poněkud marxistické, neboť ti "dole" jsou vykořisťovaní a neszkažení zatímco ti "nahoře" jsou morálně pokleslí, což se mi zdá být černobílé a hloupé. Nezanedbatelná není postava Helenina přítele, který je v rodině cizím prvkem a jako jediný do ní tedy nepatří, což je mu dáno náležitě pocítěno. Nicméně jeho smysl ve filmu je jiný. Je důležité, že příliš nerozumí tomu, co se kolem něj děje, neboť nerozumí jazyku, a nejspíš právě proto si jako jediný dovede udržet střízlivý úsudek - jelikož není ovlivněn míněním druhých a ani není zainteresován do rodinných vztahů, které právě v konečném důsledku zkreslují realitu dle toho kterak je chtěná pro svou pohodlnost. Film nám říká, že rodinné vztahy jsou něčím v životě definitivním, co není možné za žádných okolností zpřetrhat a každé jejich narušení je nevratné. Přestože je otec usvědčen z toho, že zneužíval své děti, budou se s ním nadále stýkat, neboť není možno jinak, jelikož zkutečnost, že je jejich otcem se navzdory všem okolnostem nikdy nezmění a celá rodina si onu útrpnost ponese v sobě bez možnosti ji nějak vyřešit či se jí zbavit. Zdá se tedy, že odhalení pravdy je z etického hlediska spravedlivé, ale nikomu nepomohlo, spíše všem přihoršilo. Důležitý poznatek je tedy, že je rodina všeobecně ve všech směrech vnitřně provázaný organizmus, ve kterém se každý větší zásach do jedné z jeho částí projeví ve všech částech. Otázka tedy zní: Měla být pravda zamlčena? Rodinná oslava je tedy z těch filmů, které nenabízejí odpovědi, ale otázky, na něž se jen těžko hledá jdnoznačná odpověď. Film zdá se mi značně tematicky vychází ze stylu švédského režiséra Ingemara Bergmanna a tedy o nějaké výrazné revoluci dle mého názoru nemůže být řeč. Či jestli je za onu revoluci považováno ruční snímání kamery, ze které se vám mimochodem může dělat při některých rychlejších prosřizích šoufl, nejsem si pak jist, zda-li si snímek přívlastek revoluční opravdu zaslouží. Dogmu 95 vnímám jako snahu o očištění filmu, který byl převážně hollywoodskou produkcí plevelně zanesen mnohými prvky, které odvracely pozornost od filmového díla jako takového: tedy Dogma 95 je spíše návratem k původnosti a ne revolucí. Pro psychologická dramata zdá se mi její forma nanejvýš vhodná. Na CSFD jsem si všiml, že drtivá většina komentářů k Rodinné oslavě směřuje právě k Dogmě 95 a ne k filmu samotnému, čímž se vracím na začtek, a sice k tomu, že samotný fakt natočení prvního filmu dle manifestu Dogma 95 dokázal zřejmě v mnoha směrech zastínit film samotný a stalo se přesně to, co se snaží Dogma 95 vymínit, a sice odvedení divákovi pozornosti mimo film samotný.

Výrazně sexistický seriál založený na fetišizmu spočívajícím ve faktu, že polonahá žena s vražedným dekoltem mlátí muže hlava nehlava. Dost dobře by se mohlo jednat i o film feministický, ale zdá se, že producenti si v Xeně projektovali své neukojené sexuální touhy spočívající veskrze v tom jak je nějaká žena s výrazem tygra a oděna v kůži mlátí přes zadek. Tedy jakési porno v "rouše", které si zahrává na samé hranici únosnosti, avšak protože je rafinované, mladší publikum - pro něž je Xena primárně určena - nic podobného nezaznamená a jen lačně civí na poněkud prostoduché bojové scény - tento seriál dostane ale jiný rozměr sledujete-li ho čistě náhodou v době, kdy jste si už přestali hrát na vojáčky a chtěli jste být Batmanem či střízlivěji hasičem; tento rozměr je vpravdě čistě sexistický a toto podezření se mi potvrdilo ještě skutečností, že producent seriálu s představitelkou Xeny v průběhu natáčení (či spíše pod jeho dojmem ?) vstoupil do svazku manželského...úchylnost se vším všudy pro všechny ty, kdož se po večerech švihají bičíkem a myslí na nahá ženská těla v kůži.

Po druhém shlédnutí musím konstatovat, že Probuzení je dokonalý, na scénáři převážně stojící film; velkolepé drama na malém prostoru a s velkým srdcem. Nicméně sem názoru, že v castingu se stala chyba, neboť některé postavy v režii jiných herců by jistě film pozvedli na absolutno.

Příběh mě vůbec nezajímá, protože je blbej a hloupej, přesto kongeniální. Tak se to má se všema složkama filmy vyjma hudby - všechy sou v jistym smyslu špatný, ale špatný sou prave proto aby v celku utvořily ryzí dokonalost. Umělce dělá smysl pro detajl, umělec je brusič diamantu. Pro pád dolarů navíc je diamant. neni to Eastwood neni to ani lee van Cleef ale je to celek z něhož přece jen zákonitě vyčnívá El Indio - jedinej prvek filmu, jediná postava, která je viděna v mlze a která je tak geniálně zahraná až mi lezli slzy do očí. Všechno všchno je v tý postavě vepsáno a nemusí říkat nic, stačí, aby se zahleděl do kamery a vidíme tu strašnou bolest a utrpení, čekání na smrt, jenž se pomalu blíží a je cítěna, je přijmuta: Jen vejděte, drahá má!

Láska a smrt je pro mě snad nejoblíbenějším Allenovým filmem, neboť se zdánlivě vyhýbá vážným tématům, ale ona zdánlivost pochází jen z bizardního prostředí zparodovaného carského ruska - a pak tématem není nic menšího než-li je smrt. Štěstí je efemérní záležitost a dle Allena neexsituje, jen iluze o něm, avšak iluze, bez níž nelze žít; naplnění štěstí pak musí bejt nutnou deziluzí ze zdánlivosti naplnění. Člověk nemající cíl umíra, avšak umírá v pokoji, neboť prozřel a žil v absurdním světě bez cíle, avšak tento svět má přece jen smyslu v cíli, tímto cílem je nevyhnutelně smrt. Již z názvu je patrné, že láska smrti předchází a je s ní nerozlučně spjata. Allen je snad největší šašek druhé poloviny dvacáteho století a jeden z nejtalentovanejsich umelců vůbec, přestože se nikdy nevzdal svých vzorů a je jakýmsi eklektikem bruslícím mezi existencionalismem Dostojevského, Sartrovou absurditou bytí a postmodernou - našel svůj styl ve vlastním pochopení rozličných, převážně filozofických témat, které se v jeho náruči staly plně svébytnými interpretacemi našeho bytí, či spíše Allenova bytí v němž se tak trochu najde každý z nás.

Sofiina intimní výprava do duše je konejšivou písní odtažitého místa zdánlivého nepochopení. Sofistikovaná odpoved na otázku co je to porozumění v absolutním nerozumění. Závěr filmu tiše šeptá, že nejsme sami...ale bylo to tak neslyšné, jednou jen a pak už ne.

Je to skvělý film pro děti, a nikdo jiný než děti by jej také neměl hodnotit a myslet to zcela vážně, neboť s věkem jsme se evidentně stali vůči podobným filmům poněkud topornými, což ale není důvod abychom je zatracovali. Chtít od Flubbera hloubku znamená nenacházet jí v sobě samém. Je mi líto trapných komentářů od lidí, kteří -- jak jsem vyčetl z jejich jiných komentářů na csfd -- jsou schopni velmi senzibilně reflektovat vážná "dospělá" dramata, ale zdá se, že o to více jim unikají záležitosti jiné. Bohužel .)

Jana Eyrová ve velmi slušivém uměleckém kabátku mlhavě mystického střihu staré anglie od režiséra, který je sice počtem natočených filmů zelenáč ale který všem předchozím filmovým adaptacím románu Charlotte Brontëové vypálil rybník. Velmi temný snímek je místy hororově laděný a občas máte pocit jako by jste se octnuli v Ospalé díře Tima Burtona. Dialogy jsou minimální, Fukunaga nechává promlouvat především obraz, který je v symbióze s duševním rozpoložením hlavních postav a je tak jejich lyrickými ústy do nichž prošeptává zvukobolná houslová melodie. Herci typologicky skvěle slouží režisérově obrazové koncepci, Fassbinder je neodolatelně zachmuřeně anglický, Wasikowska je osamělou plachetnicí neustále se topící v přívalech vod avšak vždy s hrdě emancipovaně odolávajícím kýlem. Takřka smrtelnou ránou je láska k někomu a nikoliv absence lásky k její osobě, tu je schopna ustát. Jak nesobecké, že ?.) Fukunaga se projevil jako velmi talentovaný režisér a umělec, budu jeho budoucí tvorbu bedlivě sledovat.

Vše zde má svůj smysl a každá jednotlivost zde utváří celek jemuž se mnohdy nenápadně podřizuje. Planeta Země je v celku neúrodným polem, které se snad ani nevyplatí obdělávat; vzduch je jakoby naplněn jedovatými toxiny ještě mnohem dříve než se tak stane zkutečně. James Cole se snaží zachránit lidstvo, ale film je ke smyslu této snahy skeptický, zdá se, že je svět prohnilým místem konzumní anarchie a nachází se dokonce ve fázi kdy začíná požírat sám sebe; člověk je zhoubný sám sobě a život se stává existenciálním zlem kde se každý pokus o vybočení ze systému trestá uvržením kamsi do sklepení mezi blázny. Jeff Goins je určitě nejpůsobivější postavou, která stojí vprostřed všeho a ačkoliv ve filmu příliš času nedostane, je jeho ideovým východiskem a otazníkem -- jež úmyslně rozpolcuje -- zároveň, otazníkem, který v sobě zrcadlí kritiku systému světa a zároveň se tak nepříjemně dotýká naší reality. Goins je symbolem fundamentální hrozby jejíž velikost může narůstat s jakýmkoliv počínajícím anarchismem způsobeným masovou frustrací z čehokoliv. Film si pak zajímavě hraje z časovou osou jejíž kontinuita je narušována cestováním v něm, ale to je spíš prostředek který má diváka především zmást a následně zaujmout. Velmi chytrý a neuvěřitelně nadčasový film, který, domnívám se, nebude stárnout ba naopak, jsem si téměř jist, že se k němu budou generace vracet, jelikož jeho apokalyptické poselství je v čase nevyhnutelnou pravdou.