trojúhelník

Stále zůstávám pohlcen, stále žiju v Lynchově atmosférickém světě. Tento film mi nabídl tolik inspirace, tolik kultovních scén, jako žádný jiný. Viděl jsem ho nesčíselněkrát a pokaždé jsem ho dokoukal. David Lynch mě paralyzoval, unesl mě na svých vlnách do jeho bláznivého světa plného iracionálních představ a atmosférických vjemů, které jsou nesmírně vzrušující. Víc podobných nádechů nekonečna, víc takovýhle filmů! Jen pro Vaši informaci, film prodávají za 10Kč na hlavním nádraží, slušná dehonestace.

Naprosto jsem tomu propadl, nemohl jsem se od toho celé takřka 4 hodiny odtrhnout, pro mě rozhodně nejlepší věc, co u nás za poslední dobu vznikla. Vážně jímavé po všech stránkách. Věčná škoda, že nevyšla ta nominace na Oscara, byl by to žhavej favorit, dle mého soudu.

Výborně vystavěný příběh zasazený do neuvěřitelně vtipného prostředí. Jednoduše jedna z nejlepších komedií, co jsem kdy viděl. "Když říkají outsourcing, myslí offshoring."

Už je to asi týden, co jsem film viděl a ještě jsem se nepřestal cítit jako Idiot. Je to vtipný, během filmu jsem zapomněl, že se na film koukám a probudil jsem se až odvrácen, hlavou vzhůru. Jens Albinus opět exceluje.

Asi jedno z nejrozpačitějších hodnocení. Asi jedna z nejrozporuplnějších projekcí. Asi jedny z nejneuchopitelnějších emocí. Zvláštní dojmy. První dvě hodiny jsem vážně přemýšlel o vhodnosti finanční i časové investice. Kromě půvabu Adéle na mě nic moc nepůsobilo. Všechno mi přišlo přetažené, příliš prostě napsaný scénář, jeden den se ve škole baví o lásce na první pohled, další den ji sama prožije, samotné seznámení probíhalo příliš hladce (Léa byla dva roky zadaná a najednou bez jediné zmínky o rozchodu začala s Adéle žít?), na můj vkus Adéle příliš často a srdceryvně plakala, příliš hlasitě mlaskala, příliš často si popotahovala kalhoty... Dále místy mě rušila rozklepaná kamera, místy nečistý (ač s největší pravděpodobností koncepční) střih, občas haprovala návaznost záběrů, u cigaretových scén cigarety rostly místo aby ubývaly, protagonistky potahovaly dvakrát za sebou, nebo například ve scéně s gyrosem si kousli snad v každém záběru, pro mě zase zbytečně přepálené. Také jsem měl občas problémy s přílišnou snahou o vykreslení umělce a o uměleckých debatách, nepůsobilo to na mě tak hladce a přirozeně. Nechci být za hnidopicha, ale měl jsem čas si tohohle všeho všímat, protože mě film nestrhnul. Nenudil mě však ani náhodou, Adéle byla kouzelná takřka v každém záběru, měla dokonalé tělo a úsměv a rozhodně mě bavilo se na ni koukat. Jak jsem tak přemýšlel o chladnosti mých dnešních emocí, přišel zlomový bod. "Co teď děláš?" "Učím prvňáčky." "To je super, to jsi chtěla, ne?" "Asi jo..." Po téhle nevinné části rozhovoru na mě pojednou padl nekonečný smutek a beznaděj a já si uvědomil, že se mi chce strašně brečet. A tak jsem brečel. A propadal se dál do příběhu, který mi v mezičase stihl udělat díru do duše. Po skončení titulků jsem seděl, zíral a nebyl jsem schopen slova. Nebyl jsem s to se vrátit zpátky a snad jsem ani nechtěl. Celou cestu zpět jsme s kolegyní promlčeli. Po další promlčené hodině a mém oznámení, že si nejsem jist, zda jsem schopen film ještě dnes strávit, jsme se rozhodli, že raději strávíme večer odděleně. Takhle silně na mě už dlouho žádný film nezapůsobil a to i přes výše zmíněné nedostatky. Značně rozerván však dávám i tak 5*, Adéle někde ve mně totiž bloudí do dneška....... "To nevíš, že náhody neexistují?"