Journal d'un curé de campagne
Diary of a Country Priest
Réžia:
Robert BressonScenár:
Robert BressonKamera:
Léonce-Henri BurelHudba:
Jean-Jacques GrünenwaldHrajú:
Claude Laydu, Adrien Borel, Nicole Maurey, Jean Riveyre, Nicole Ladmiral, Rachel Bérendt, Yvette Etiévant, Antoine Balpêtré, Jean Danet, Serge Bento (viac)Obsahy(1)
Nezkušený, churavějící kněz se objeví ve francouzské venkovské komunitě Ambricourt, kde se připojí k jejímu duchovenstvu. Místní obyvatelé však kněze nepřijímají s pochopením a jeho asketické způsoby a nespolečenské chování z něj udělají vyděděnce. Během výuky biblických textů v nedaleké dívčí škole se mu studentky neustále posmívají. Pak se jeho pokus zasáhnout do jednoho rodinného konfliktu zvrtne ve skandál. Jeho neúspěchy, k nimž se přidává jeho zhoršující se zdraví, začínají podkopávat jeho víru. (mac000)
(viac)Recenzie (77)
Brilantní studie lidské duše a úskalí duchovního stavu. ()
Mé první setkání s Bressonem mi velice zpříjemnilo večer. Civilní a citlivý snímek o útrapách a vnitřní nejistotě na smrt nemocného mladého venkovského faráře prostoupil mou duši jako málokterý film. ()
Mladý farář nese typické rysy dekadentních postav konce 19. století (ano, co jest to ovšem dekadentní postava?): hubenost, bledost, shrbenost, malátnost, nevolnost, nemoc (fyzická i duševní (?)), skleslost, morbidní nálady, nechutenství, dědičná degenerace, vyšinutost, asexualita (?), zjevná zženštilost, androgynita, pasivita, halucinace, přeludy (mystické vize), nevšednost, vychýlenost, ochablost, vrozené nervové onemocnění (?), poruchy vnitřních orgánů, zkažená krev (?), senzibilita, únava, ochablost, etc. („Úbor devatenáctého století je ohavný. Je takový ponurý, takový skličující. Jediný barvitý prvek, který zbývá v moderním životě, je hřích.“); typologicky upomíná Upíra z Nosferatu či Caligarovu Somnambula (O lecčems vypovídá komentář Ony.) (Postavu „podporují“ obrazy krajiny – opuštěná, žalostná, rozervaná, skličující – vyjadřující stav farářovy mysli (?)) (Point of view vnímám jako radikálně subjektivní – a to i z hlediska filmového jazyka, troufám si tvrdit, že postavy vidíme i přes zdání objektivního vypravěče farářovýma očima.) V protikladu k dekadentním rysům a k typickému (či obecně chápanému) projevu katolických kněží, vystupuje holubičí (ve zlém ale hlavně v dobrém) povaha mladého kněze: nedští na farníky síru (za jejich hříchy, za to, že nesvětí den sváteční i matku svou a otce svého, apod.) a nevidí i v rýpání v nose dílo Satanovo, ale uvrhává do náruče všeobjímající lásky. (Kontrast k staršímu buclatému faráři („Pokud jde o starce, těm vždycky odporuji. To dělám ze zásady. Když se jich zeptáte, jaký názor mají na něco, co se přihodilo včera, slavnostně pronesou názory běžné v roce osmnáct set dvacet, kdy lidé nosili vysoké nákrčníky, všemu věřili a naprosto nic nevěděli.“) kypícího zdravím a dostatkem, poměrně rozumného a sympatického, s tradiční rétorikou, viz např. označení hraběcí dcerky za ďáblici. („V duchovním stavu se nemyslí. Biskup povídá v osmdesáti letech pořád totéž, co mu řekli, aby povídal, když mu bylo osmnáct, a přirozeným důsledkem toho je, že neustále vypadá naprosto roztomile.“) Svým uvažováním a chováním ovšem mladší svého mistra sráží na kolena, jinými slovy ho po všech stránkách převyšuje. Výše zmíněné také uvádím proto, že jest poněkud krátkozraké vnímat Deník venkovského faráře jako katolický (křesťanský) film. (Mystický se jeví jako vhodnější, i to jest avšak svazující). Co ovšem (zdá se) vychází z „barokní scholastiky“ a do jisté míry odkazuje do kostelních lavic, je závěr šustící jako prošlý Katolický týdeník. Ironie budiž mi odpuštěna. Smrštění Ježíše na Golgotskou kalvárii a pojem světského života jako mučednictví a sebemrskačství, jako pouhý předstupeň života v Království božím, mě odrazuje (že to jde i jinak, ukazuje „renesanční vitalismus“ v závěru Zanussiho Dodatku). Ano, tento film je o třídu lepší, než zbytek celosvětové kinematografie. (Nadto) Deník venkovského faráře je prostoupen něčím, co lidské smysly nejsou schopny racionálně uchopit (ani pojmenovat), a před čím pokorně sklápím hlavu. ()
Zvláštní půvab a poesie. Na druhé straně, vyjadřování pomocí symbolů vyžaduje odstup od konkrétního místa a času a nepoužívat prostředky, které jsou tak přímočaré. Farář nemůže jíst nic jiného než tvrdý chléb a víno. Jeho postava je poměrně neživotná, a to ne kvůli jeho nemoci. Ježíš měl lidskou tvář a sdílel s lidmi jejich starosti a radosti. Hodoval s nimi. Mladý farář se s lidmi neví rady a ani příliš se sebou. Trpí, ale proč vlastně. Dvě hodiny zmítání ve vlastních pochybách je delší čas, než je nutné pro skutečně intenzívní vyjádření. ()
Ehm... Někdo si tady plete literaturu a film? Smysl různých druhů umění je přece v tom, že komunikují odlišnými prostředky. "Deník" je odvyprávěn prostřednictvím monologu a dlouhých spletených dialogů. Střih vypadá asi takto: rozetmívačka - pětisekundové znázornění nějaké části děje (Drazí diváci, tady musíte pochopit, že hlavní protagonista se trápí osamělostí. Nicméně, není času nazbyt - jedeme dál, čeká nás ještě dlouhatánský monolog a čtení z papíru.) - setmívačka. Tento způsob střihu se mi zdá poněkud nešťastným, zejména pokud někdo z diváků je epileptik. Obrazové prostředky a herectví hrají až poslední housle, pokud vůbec v tomto filmu jsou. ()
Ingmar Bergman ke snímku řekl : "Je to film, který mám nesmírně rád, patří pro mne k nejpozoruhodnějším filmům vůbec. Byl jsem jím dost silně ovlivněn při natáčení Hostů Večeře Páně." Za sebe pak dodávám, že i když snímek může chvílemi trochu nudit a proud slov se snad nikdy nezastaví, nelze nevidět, že je to velké filmové dílo a že zde Bresson konečně nalezl sám sebe a svůj jedinečný styl. ()
To, čo presahuje film, je čistá pravda. A tá pravda je ukrytá v denníku vidieckeho farára. ()
Po dlouhé době mohu s klidným svědomím dát 5 hvězd. Je zajímavé, že nemohu to samé říci o nově natočených filmech, co jsem viděl. Dojemné psychologické, duchovní, komorní drama a jako bonus vynikající výkon hlavního představitele. Film který stačí vidět jen jednou a zanechá ve Vás stopu. ()
Jedna z nejzdařilejších adaptací všech dob! Ač kniha má možná silnější závěr, řešení "vypravěče" pomocí píšící ruky je geniální možá víc než fyzický "vypravěč" například v Aarcordu. ()
Mladičký (katolický) farář (na venkově severní Francie), "který má krásné oči". Prostotou (v kladném slova smyslu) a naivitou oplývající dítě. Bez zkušeností, 'zasvěcení' a porozumění svému okolí (i sám sobě, víře a Bohu.) Jakoby život (včetně toho nejdůležitějšího) šel mimo něj. Ať už z jakési nábožné 'svaté' horlivosti či ze slabosti své nemoci. "Vše je jen milost." ~~~ 95% ()
Film, kterým si Bresson získal mezinárodní pověst významného režiséra, patří dodnes mezi velmi silné emoční filmové dílo. V rámci filmového prostředí minimalisticky vedené, přesto veškerá hlubší podstata všudypřítomně, stále a vytrvale rezonuje. Existence mladého faráře v souboji o milost víry ve zdánlivě beznadějném světě. Poeticky, skoro až zhutňující se obraz, který se za pomocí směsici vnitřního dialogu, omezení výrazů a intonací, jednoznačně odlišuje od konvenčního dramatu. Depresivní, realistické, pomalu plynoucí, náročné, přesto pečlivé filmařské dílo plné neutuchající hořkosti. Intenzivní studie melancholického kněze, jeho oddanosti Bohu a zcela nekontrolovatelného odcizení vůči okolí. Hluboce náboženský a křesťanský film, který zároveň zkoumá chování lidské bytosti, která vzpurně bojuje proti ustálené konstantní myšlence. Bresson se čistě zaměřuje na dostačující obrazové vyprávění a záměrně se vyhýbá jakémukoliv psychologickému prostoru, možná proto se jedná o tak tajemné a pronikavé dílo, které jednoduše vyžaduje pozornost a pronikavost diváka. ()
#222 The Criterion Collection - http://www.criterion.com/films/452-diary-of-a-country-priest ()
Pre mňa jedno z najsilnejších diel Roberta Bressona. Film o očiach ktoré sú uprené k večnosti, o pokáni a o tom že je lepšie Bohu jeho konanie nevyčítať ako je v súčasnosti zvykom, ale radšej ostať pokorným služobníkom ktorý sa nevzdáva aj napriek jobovsky zobrazenému záveru diela. Vo filme vidím jemnu paralelu s Dostojevského postavou Aljošou z Bratov Karamazovovcov. ()
Pokaždé když sleduji nějakého toho Bressona, vždy žasnu nad tím jak dokonale svoji roli zvládají "jeho" ne herci. Prostě paráda. Obzvláště hrdinovo váhání, pochyby či neschopnost čelit problémům přímo si ke mně díky neuvěřitelnému pocitu opravdovosti našlo cestu. ()
Mám v tom jasno - naprosto a nepřekonatelně nejlepší Bressonův film s vykreslením hlavní postavy, kterou už v žádném svém jiném filmu neopakoval. ()
Mé první setkání s Bressonem mě nadchlo. Mám rád příběhy, kde hlavní hrdina hledí smrti do očí. Je to vždy zajímavá příležitost jak se podívat na život jiným způsobem. V kombinaci s postavou faráře a Bressonovi asketické formy je "pohled na smrt/život" opravdu vyjímečný. ()