Neon Demon

Hypnotický, extatický, neonový Refn tvořící vizuální estetiku - tak vtahující, tak prozářenou, pomalu plynoucí, snově vyváženou, barevnou kompozicí abstraktní. Hudebně geniálně sugestivní, temný, až pod kůži pronikavý - v žilách kolující [Cliff Martinez, Julian Winding]. Atmosferově nadpozemský s pod-tónem démonicky elektrizující. Dějově stylisticky kontroverzní, okrajový. it's beautiful. [Film Europe, Bratislava 2016] (05.10.2016)

Neon Demon patřil k projektům, jehož výsledek jsem se vůbec neodvažoval odhadnout, což se mi jakožto zdejšímu hororovému expertovi stává opravdu zřídkakdy. Už před mnoha lety jsem se v průběhu snímku Valhalla Rising přesvědčil, že Nicolas Winding Refn nedokáže uspokojivým způsobem pracovat s tempem příběhu, čímž pak trpí i výsledná atmosféra snímku. Říkal jsem si však, že v případě hororového žánru se z jeho slabiny může stát za určitých okolností i přednost. Zmínil bych například film Suffering, který je názorným případem velmi pomalu plynoucího hororu, jemuž se dané tempo podařilo využít k vybudování působivé atmosféry postavené na intenzivní ztísněnosti. Mým tajným přáním, které bohužel Refn nevyslyšel prakticky vůbec, pak bylo, aby se Neon Demon danému hororu co nejvíce přiblížil. Z hlediska obsahu a víceméně i formy se Neon Demon podobá jinému hororu - Starry Eyes, přestože jeho kvalit ani zdaleka nedosahuje. Kdyby se nejednalo o horor, tak bych Neon Demon vychválil alespoň za formu, jelikož zvolený uhraničivý audiovizuál a artový podton mi připomíná tvorbu mého oblíbeného nehororového režiséra Gaspara Noé. Jakožto hororový expert však hodnotím každý horor podle těch nejpřísnějších možných měřítek, jelikož hororový žánr je nutno považovat za krále všech filmových žánrů a od toho také odvozovat nároky na kvalitu hodnoceného snímku. Refnův Neon Demon postrádá známky komplexnosti a zvolená forma tak představuje spíše snahu o zamaskování nedostatků, které jsou při podrobné analýze každému zřejmé. I laický fanoušek hororu si bezpochyby musí povšimnout, že hororová atmosféra zde téměř absentuje. Snímek sice obsahuje spoustu hororových prvků, jenže jim chybí schopný režisér, který by je umným způsobem propojil dohromady. Z pohledu nevyhraněného diváka však bezesporu půjde o více než koukatelný film. Lze vidět, že se Refn v mezidobí na práci s tempem skutečně zaměřil. Samotný příběh ale postrádá jakoukoliv nápaditost. Je zcela předvídatelný, stejně tak jako je tomu u jednotlivých charakterů, které spíše připomínají obyčejné karikatury. Elle Fanning je však veskrze pohledné a sympatické děvče a v roli hlavní postavy se mi více než líbila. Potěšila mě rovněž účast Keanu Reevese, i když jsem tedy původně doufal, že v daném snímku dostane mnohem větší prostor a především nějakou o poznání mysterioznější roli. Přes převažující zápory disponuje Neon Demon jistým kouzlem, kvůli kterému ho ponechám blikat u třech hvězd. (31.08.2016)

Nejraději bych Refna vzal něčím po hlavě. Snímek jen tak z hlavy nedostanu, protože má dokonalý vizuál, hudbu, scény. Bohužel přestože jsou scény parádně natočeny, nasvíceny a herci obdařeni ideálními dialogy, problém je obsah těchto scén. Prostě film, který je ve své podstatě odlidštěný až na samý okraj únosnosti a umění natolik dokonalé, že mu není rovno. Příběh ovšem sedne asi jednomu člověku z 10. Refn by se měl vyloženě vysrat na filmy s podobnou tématikou a zase jednou natočit něco co by se aspoň trošku příběhem podobalo Drive. V mých očích je to neskutečná škoda, že někdo kdo má největší talent v dnešním filmařském světě vyplivne takovou Lynchovskou podivnost. Minimálně v jedné scéně se mě opravdu neudělalo moc dobře. Jinak o horor se nejedná ani náhodou a písnička Waving Goodbye na konci je neskutečná. 50% (05.10.2016)

Nemainstreamový, obrazově podmanivý, hypnoticky vtahující zážitek pro ty, kteří dokáží ocenit mimořádné vizuální cítění Nicolase Windinga Refna. Jenže také je tu Refn explicitně provokující, úplně zbytečně a bez několika scén (sex v márnici, blití oka) bych se fakt klidně obešel. Takže když sečtu pro a proti, Refn nakonec uhrál remízu, ale má kluk jeden talentovanej na víc, mnohem na víc. Takhle nějak by asi točil Jaromil Jireš, když zrovna tvořil ´Valerii a týden divů´, byl by přitom tak trochu zvrhlík a jel by permanentně na drogách :o) (06.10.2016)

Tento film se mi velmi nelíbil. Přisuzuji to celé řadě naprosto objektivních příčin, které si teď dovolím taxativně vymezit. Nestudoval jsem filmovou teorii ani FFUK, pánské konečníky neshledávám přitažlivými, nečtu Kierkegaarda, nemám nadváhu, tvář zbrázděnou akné a nemastí se mi vlasy, ani netvoří lupy, ženy se mi nikdy nevysmívaly a nepohrdaly mnou, nesmrdím, nebydlím s maminkou a taky už hezky dlouho nefetuju. Proto, když vidím hovno, řeknu „To je ale hnusné hovno!“, a nikoliv „Právě jsem byl intelektuálně konkverován ultimativní, dekadentně hypnotickou kompozicí profundálně metaforické gastroenterální kvintesence, má exaltace graduje k infinitě a erektilně laská mou exkluzivní percepci estetiky esoterična.“ Egoistický homonudil a houbičkový artista je na vrcholu své patotvorby, už evidentně neví kundy kam, a tak uplácal dvě hodiny pózování a aranžování mimořádně slizkých pičí do vybarvičkovaných kompozic, prokládaných technem. Avšak má to opět samozřejmě nekonečnou hloubku a přesně dvě minuty šokantně deliriálních metafor! Jedna tupá kunda má totiž náhle doma pumu (Ne, Gilmůre, asi jen utekla ze zoo a vlezla ji tam oknem, už to nehul!), a tak vykouří Neovi v metrixu žabikucha, druhá vylíže mrtvou lesbu, třetí dostane v dyzajnovém obýváku krámy a zasviní si podlahu a čtvrtá spáchá nůžkama harakiri, což děsně ladí s květinkovaným kanapem. Takže hurá do sofistikovaných polemik, co si to ten kokot zase píchnul za matroš! Jen by mě docela zajímalo, jestli si na tento nesporný absolutní horor Windigo samo rozbilo prasátko, nebo se fuckt našel nějaký pičus, který to veledílo naprosto nevratně cvaknul jen proto, aby si těch pár bledých psychotických umaštěnců mohlo vyhonit. (16.09.2016)