Dva dni, jedna noc

Hořký, silný a důležitý film. Na snímek jsem se dlouho těšil a čekání stálo za to! V popředí filmu stojí dilema. To musí řešit hlavní hrdinka a všichni/všechny, které obchází. Ale tvůrci samozřejmě nepřímo oslovují i diváky; co byste dělali v kůži Sandry a hlavně jejích kolegů/kolegyň vy? Zajímavá, ale dost nepříjemná otázka, viďte? Navíc, nemůžete jednoznačně odsoudit ty s negativním stanoviskem, protože moc dobře vidíte, co pro ně ten bonus znamená, a ostřejší reakce možná nejsou omluvitelné, ovšem pochopitelné min. z části ano. Velmi se mi líbil způsob, jakým tvůrci film vystavěli. Od počátečního telefonátu k přímé a čím dál víc nepříjemnější konfrontaci. Stejně tak rozmanitý vzorek kolegů, z nichž má každý svoje preference a „jiný žaludek“, z toho pak vyplývající i různé způsoby odmítání nebo naopak přijetí. V napětí diváka udržuje neustálé střídání pocitů naděje a bezmoci, které prožívá spolu se Sandrou. Do toho všeho ten její zdravotní stav…a pokud jsem při našich prvních filmových setkáních Marion Cotillard nijak zvlášť neregistroval, postupně mě svým herectvím přesvědčuje o svých kvalitách čím dál víc, tady mě uhranula hlavně svojí přirozeností. Ta ostatně platí pro celý film. Jistě, snímek lze snadno odmávnout s tím, že je to čistá utopie, jak z hlediska „realistického“ (fakt by tolik lidí přesvědčila?), tak „morálního“ (cožpak je etické chtít po ostatních něco takového jako Sandra?), ale tenhle film nabízí téma, které se v dnešní době může dotýkat naprosto každého a úvahu nad touto problematikou zpracovává výborně. Mně osobně nesedla jen a pouze přehnaná reakce trenéra juniorů (protože i ten samotný konec s telefonátem totiž dává po téhle absolvované „očistě“ svůj vlastní smysl, jakkoliv to na první pohled nevypadá). Dávám plný počet, vřele doporučuju a zároveň si dávám za úkol se více seznámit s tvorbou bratrů režisérů. (09.07.2015)

Všichni, kteří se diví nominaci Cotillard na Oscara, film evidentně ještě neviděli a při vší úctě k Pike a Moore, ona je ještě o třídu výše. Dardennové ji tady ždímou v jednom dlouhém záběru za druhým a je úžasné sledovat, kolik poloh dokáže v každém z nich Marion předvést. Celou dobu pozorujeme ten samý model rozhovoru, ale to hlavní funguje. Dokonale se daří přenést skličující situaci hlavní postavy na diváka. Sandra bojuje s depresí a hlavně sama se sebou. Její kolegové jsou zase svým zaměstnavatelem postaveni před morální dilema, které jim tvrdě ukáže, co jsou zač. Jakmile přijde na scénu nejlepší přítel západní společnosti pan Xanax, už musí být všem jasné, že dopad současného modelu trhu práce na jedince může být fatálnější, než jsme si ochotni připustit. (17.01.2015)

Sociologicky presne vystrihnuté otrocké príčiny pracovného zovretia, v ktorých väčšina členov dnešnej spoločnosti žije. Súhlasím s komentárom užívateľa Gil-galad, že je to štylizované. Na druhej strane si vravím: no a čo? Ak štylizácia slúži tomu, aby sa vystihla mizéria súčasného nacizmu, je to fajn. Ten nacizmus nespočíva v zábave, knižkách a filmoch - nie, tam je všetko maximálne liberalizované, aby mohli ideológovia vykrikovať: "Pozrite, žili ste, Vy, my, naši predkovia kedysi v niečom lepšom? No nežili!!! Jazdíme po celom svete, striedame partnerov ako ponožky, a čo kultúry užijeme! A prírody a športu, adrenalínu! A kreatívnej, skvele zaplatenej práce! Pracovné kolektívy v štýle jednej, pohádanej, no milujúcej sa rodiny! Boha, tak čo to tu kto vlastne kritizuje? Veď, my na západe sa máme ako v raji!". Ten nacizmus spočíva v pracovných podmienkach, postupnom znižovaní ochrany zamestnancov, neustálej kontrole toho, čo zamestnanec robí, v oslabovaní pozícií živnostníkov (aby si nemysleli, že môžu byť úplne slobodní, tak im štát kladie rôzne polená pod nohy v podobe rôznych šikanóznych platieb a príkazov) a vydieraní z dôvodu nadbytku zamestnancov ("Nepáči sa Ti? Pál preč! Na Tvoje miesto čaká 10 iných. Pracujú viac a skoro zadarmo." ). Pracovné poriadky sa normujú podľa jednej šablóny veľkých spoločností (najmä USA pôvodu, čo je zase vysvetliteľné ich pridrbanou konzervatívno - puritánskou morálkou prikazujúcou strašne tvrdo a dlho drieť a zároveň si veľmi odriekať a zarobené ušetriť pre blaho budúcich generácií, čo majitelia korporácií postupne využili na pracovné zotročovanie, trvajúce dodnes) - pričom fašizmus a nacizmus spočíva aj v tom, že takmer každá oblasť zamestnanca je normovaná nejakým záväzným pravidlom (pozostávajúcim z viacerých príkazov - napríklad určenie času prestávky v práci a jej maximálnej dĺžky a stanovenia vecí, ktoré sú cez prestávku dovolené a podobne, nosenie červených stužiek na rukách žien v čase menzesu a podobne), neostáva priestor na niečo vlastné. Strach z vyhadzovu zabezpečujú aj neustále preferované úvahy o manažovaní firiem pod heslami newspeaku dneška: flexibilita, optimalizácia, výkonový potenciál, znižovanie nákladov a maximalizácia ziskov. A personálne audity. Celospoločenské nastavenie smeruje v Frommovskej dileme "Mať alebo byť?" jednoznačne k Mať. Mať peniaze na riadnu výchovu detí, čistý a kvalitný domov, zabezpečenie slušného života. A ostatní? Nech bárs aj zdochnú. No niekedy sa čosi zlomí. Keď sa umelo naimplantované názory narušia vplyvom osobného rozhovoru s tým, s ktorým môžeme Byť. Dardennovci to pochopili a spravili skvelý film. Pretože aj nad argumentami prečo Mať sa je možné a potrebné zamyslieť, pochopiť ich zvrhlosť a v istých momentoch s nimi dokonca aj súhlasiť. A to je zveryna myšlienkovej dilemy. Plusom k tomu je úžasný výkon hlavnej predstaviteľky. Tá to nehrala, tá to žila. (16.10.2014)

Snímek o tom, s jakými problémy v práci se lidé také mohou vyrovnávat. Francouzi vědí, že Marion Cotillard je národní poklad a dávají jí role, kde může naprosto úchvatně vyniknout. To se jí daří i tady. Prostě žena s depresemi, kterou chtějí vychytrale vyhodit. Dobře natočené, ale nějak jsem čekal, že mě to odrovná víc. (11.11.2016)

Problém je už v námětu, stojící na tom, že docent Zlo v čele ble ble firmy si během drbání perské kočky s náhrdelníkem usmyslel, že principielně zkurví svým zaměstnancům víkendový lenošení tím, že jim na pondělí zadá domácí úkol z etiky a morálky. Buď kopnout do prdele nesvéprávnou Marion Cottilard, jejíž psychiatr dle mě není zrovna člověk na svém místě nebo si ponechají nemalý roční platový bonus. To by mohlo přidat trochu koule do dalšího team buildingu minimálně. Tohle východisko není apriori špatné, ale neodpovídá tomu rakovinově serioznímu zpracování (btw až na poslední dva body Dogma jak vyšitá) bez špetky nadhledu, který jednou provždy dokazuje, že věrné zpracování deprese není filmově atraktivní disciplínou, ať už se tam Corillard třeba umlátí před tou kamerou. Není to podvratné, není to nijak novátorské, ani náhodou zábavné a v tom, co se snaží přednést to není tím pádem životaschopné. Oceňuju rezignaci na formální estetiku, kdy zapařenost nekvalitního letního víkendu umocňuje jednotlivé scény odehrávající se na odporných satelitních předměstích, benzínkách, sídlácích a novostavbách, nicméně od toho mám Ulricha Seidla. (25.03.2015)