Rómeo a Júlia

Kdo by neznal Romea a Julii. Knihu jsem četla před několika lety, ale filmovou adaptaci jsem neviděla snad žádnou. Kde začít, než u nejlépe hodnocené a dnes už klasické Zeffirelliho verze. Snímek upoutá tklivou hudbou, neokázalou výpravou a spíše komornějším pojetím, které mu sluší. A především, a to je hlavní deviza tohoto filmu, jsou skvělí herci. Oba mladí, krásní, funguje mezi nimi chemie, a tak to má být. Přesvědčivé, uvěřitelné. (08.06.2012)

Ze všech filmových i televizních verzí, které byly v průběhu mnoha desetiletí natočeny, je Zeffirelliho film nepochybně nejslavnější a nejlepší. Poprvé se v něm - proti zažité tradici, ale tak, jak to Shakespeare napsal - v titulních rolích objevili mladičcí představitelé, skoro ještě děti: Leonard Whiting a Olivia Husseyová. Ocenění: Oscar 1968 - kamera, kostýmy; nominace: režie, film BAFTA - kostýmy Zlatý glóbus - zahraniční anglicky mluvený film, nejnadějnější herecký nováček (O. Hussey), nejnadějnější herecký nováček (L. Whiting) Italian National Syndicate of Film Journalists - kamera (barvená), kostýmy, režie, hudba National Board of Review - režie (04.09.2011)

Řekne-li se Shakespeare, vybaví se mnohým nejdříve Romeo a Julie, což je opravdu škoda, vezmeme-li v potaz fakt, že je autorem i jiných a dějově silnějších tragédií (viz Hamlet či Macbeth). Zeffirelliho adaptace je nadmíru věrná své předloze, a to v pozitivním i negativním slova smyslu. Oba hlavní herci jsou ve svých rolích výborní, o tom není pochyb, ale kvůli pevné vazbě na předlohu to celé působí až příliš teatrálně a uměle, přičemž samozřejmě tento způsob provedení chápu, ale i tak si myslím, že se to dalo pojmout více realisticky. Nicméně musím pochválit Rotův podmanivý hudební motiv, který se táhl skrze celý film v různých variacích. Pokud by byl film o půl hodiny kratší a působil autentičtěji, tak věřím, že by mě rozhodně oslovil více - takto jde o řemeslně natočenou, ale na můj vkus příliš divácky odtažitou podívanou. (26.03.2020)

Krásné. Dovolím si tvrzení, že i sám velký Vilém Shakespearů by byl ze Zeffireliho adaptace nadšen! Tak nějak to v té Veroně mohlo onehdy za války dvou rodů vypadat. Zachytil jste to vážně věrně, mistře Franco! Jen pohleďte, Romeo a Julie, skoro ještě děti, si navzdory osudu, jenž jim v šťastném a pokojném životě nepřál, zamilovaně veršovali, Mercutio provokoval, až doprovokoval, a Tybalt... Tybalt byl prostě Tybalt. A já? Já měl, stejně jako kdysi na divadle, chuť zatleskat! 85% (14.05.2016)

Tak to dopadá, když poslové lásky nemají křídla. A když se chlap nechová jako chlap. Juliinu přehnanou citovost bych pochopil, ale Romea měli někam poslat kácet stromy, aby se trochu vzpamatoval a dal vznětlivosti průchod užitečným způsobem. Škoda, že bratr Lorenzo fňukajícímu spratkovi jednu nevyťal. Vůbec je zajímavé, jak často se Františkáni stávají zástupci rozumu v místech, kde šedé mozkové buňky všech ostatních nejsou využívány právě na plný výkon (jen vzpomeňme na Ecova Viléma z Baskervillu). Mnoho bylo napsáno a nahovořeno o tom, zda pouto mezi Romeem a Julií dá se zvát láskou, nebo jde jen o prostou zamilovanost, výtrysk citů ve věku, kdy kre-ehm-mladý člověk teprve poznává sebe sama. Ač to druhé, méně romantické řešení je možná pravděpodobnější, nelze vyloučit ani to první. Jsou tací, a není jich zas tak málo, co k sobě naleznou skutečný cit už ve věku, ve kterém jejich vrstevníci řeší co na sebe, co ne na sebe, jak doma uhrát pozdní příchod v rozverném stavu, co lajknout a které přátele odinstalovat. Tihle dva k tomu, aby čas jejich lásku prověřil, nikdy nedostali příležitost. Dokázali by o sebe pečovat v nemoci i ve zdraví? Nevím, ale šanci bych jim dal. Pokud jde o zpracování, je skutečně na co se dívat, text je tu propojen s prostředím životně a podán výborně vedenými herci. Díky tomu i vzletné verše lásky, hněvu, pomsty a usmíření znějí přirozeně a nikoli uměle. Olivia Hussey je Julie jak má být, mladičká, křehká, plná citů, avšak uvědomující si sama sebe. S Romeem mám jako chlap trochu problém, to není vina jeho představitele. Co do věrnosti obsahu hry však ani nemohl být jiný. Zeffirelli dokázal, že filmové adaptace divadelních kusů rozhodně umí, je věrný látce, zároveň nejde o otrocký převod ani prosazování vlastního ega na úkor autora. Tak to má být. (26.11.2017)