Blade Runner 2049

Naprosto unikátní esoterický zážitek, obzvláště pro značně zpomalené pozérské ufony, libující si v sáhodlouhém šťourání se v hovně a velkohubém stádovém bečení s ostatními olupenými rozumbrady, jaké z toho mají príma pocitečky a jak jim je z toho úchylného uspávače hadů Denise teplo u šulínka. Jenže hovno zůstane pořád hovnem, i když ho zabalíte do pozlaceného alobalu a prodáváte masmédii manipulovatelným žvanivým ňoumům jako belgickou pralinku. A tohle hovno bylo obzvlášť uleželé. Něco, jako byste tři hodiny museli čumět na to, jak vám v opravdu nádherných kulisách neradostné budoucnosti naprosto strhujícím způsobem kyne těsto, do čehož vám co deset minut nějaký čurák asi tak metr od ucha zapne na plné kule lodní sirénu, abyste to hypnoticky plíživé trauma náhodou milosrdně neprospali. Když si vzpomenu, jak uhrančivě dekadentní, myšlenkově bohatou a zábavnou vizualizaci tehdy uplácal Rydly z Androidích snů o elektrických ovečkách Filipa K. Ocase, má prdel upřímně nenávidí toho, kdo svěřil pokračování klasiky do rukou pošahaného artového hnědopicha, který sice umí zorganizovat vskutku skvostné kulisy, avšak mezi nimi se vás snaží urputně unudit xmrti totální rohypnoliádou. Rohypnoliádou, založenou na přiblblé šestákové historce, že umělák má miminko, a tak se všichni můžou posrat, aby ho chytili a pokuchali v labině, což by se dalo nepochybně zvládnout za naprosto prdelipřívětivých, našlapaných 90 minut. To by tomu ovšem nesměl šéfovat plíživý psychopat se zaseklou kamerou, rochnící se v půlhodinových záběrech na poletující prach a padající sníh, který to tímhle „umělecky“ natáhl na naprosto nehumánní i nereplikantní tři hodiny. Tři hodiny od ničeho k ničemu unyle se loudajícího pana Goslinga s konstantně blaženým, koženým kukučem sluníčkáře, co si právě nakvartýroval do své dvajedničky třicet syrských migrantů i s domácím zvířectvem, patrně z toho, že sem tam vyprcá hologram, a trousícího s ostatními zádumčivě strnulými loutkami pouťová existenciální moudra pro stavební přidavače. Sledujete-li filmy pro zábavu, nikoliv kvůli pozérskému sebemrskačství, a nesnášíte tedy tik v oku ze spánkové deprivace či si zrovna netoužíte ucpat nos, bloknout atlase s čepovcem a uhnat na prdeli mozoly z neustálého poposedávání, nasraného kroucení hlavou a otráveného funění, raději se tomu vyhýbejte důsledněji než katolík šprckám. (08.10.2017)

Sľubný rozjazd a celá prvá polovica úspešne vtiahnu do skvelej atmosféry lemovanej dizajnérskymi skvostami a monumentálnym zvukom. Rozvinutie príbehu ale v nápaditosti silne zaostáva, a chýba mu širší popis hlavného záporáka. Veď ten mal byť najsilnejšou postavou filmu, ako hrozba ostatkom civilizácie a systému, v ktorom ešte ako-tak svet funguje. A velerežisér Villeneuve ho odbaví zopár scénami v jednom malom priestore, v ktorých sa o ňom nič nedozvieme. Známy androidí motív “Tears in the Rain” v závere priblíži pocity mladého Blade Runnera a vzbudí nostalgiu. Ale na 160-minútový film, ktorého pomalosť a zdĺhavosť nekorešponduje s hĺbkou a prepracovanosťou zápletky, je to málo. Efektne vizerajúca a znejúca bublina. (13.11.2017)

Villeneuvova atmosférická režie pomáhá k tomu, abychom se nedočkali dalšího sequelového failu, ale koncepčně velmi přísného a hudebně, zvukově i výtvarně propracovaného pokračování. První Blade Runner byl ale o level výš, protože jeho nálada byla opojnější a podání energičtější. Pokračování je ale opravdu důstojným následníkem, který posouvá příběh o další level, účelně ho rozpracovává a při úctě k základním motivům do jisté míry relativizuje. Je to dokonale nadesignovaná podívaná, akorát ne s naplno rozehřátým dynamem. Pokud nečekáte zrovna přelomovou sci-fi a nej film roku, může vás i při svém emocionálním chladu a jisté mechaničnosti uspokojit. (08.10.2017)

Jen ve zkratce, protože nový Blade Runner je skutečně postavený tak, že o něm nejde mluvit, aby člověk nespoileroval - JE to kvalitně zvládnutá věc. V mnoha ohledech. Ale jako až fanatického milovníka jedničky a sci-fi Příchozí, což je pro mě osobně nejlepší film loňského roku, jsem byl z výsledku spíše zklamaný. Chápu ten posun i vývoj (dějový i vizuální) a jakkoli bylo asi nejrozumnější co nejméně připomínat originál (aby se jen nesrovnávalo), bylo mi výsledné dílo svou atmosférou i prostředím až… příliš cizí (a to i jako člověku, který několikrát četl knižní předlohu). Je to bezesporu skvělá sci-fi se spoustou správných otázek. Jen ale váhám, jestli je to dobrý Blade Runner. A tady si upřímně v tuhle chvíli nedokáži odpovědět. (05.10.2017)

Není snad většího obdivovatele původního Blade Runnera, než jsem já, takže……předně si nemyslím, že takovýhle film potřeboval nějaké – jakékoliv – pokračování. Z hlediska příběhu se to tady má jako s Matrixem. Tam se v dalších dvou dílech na sílu rozvíjela mytologie, tady se mermomocí rozvíjí příběh, který sice dává smysl, ale původní film nijak neobohacuje. Čistě řemeslně je to solidní kus filmařiny, ale ta atmosféra Scottova drahokamu, ta „babylonská“ směsice kultur a národů s převahou asiatského prvku, kde se snadno stanete anonymní figurkou, ta se na mně v tomto filmu nepřenesla. Deakins čaruje, ano, ale ta atmosféra, ta chybí a kdo tvrdí opak, ten nedokázal procítit jemné nuance prvního Blade Runnera. Chyběla mi tady nějaká zajímavá postava, jako byl v prequelu třeba J.F.Sebastian a jeho elektronické hračky, chyběla mi tady osudová postava, jakou byla Pris, chyběl mi tady výrazný záporák, jakým byl Roy Batty, jehož jste nenáviděli a zároveň litovali. Nic z toho ve Villeneuvově filmu není, pouze terminátorka v sukni a nevýrazný Leto. Díky aspoň za holografickou Joi, asi jednou zajímavou postavu ve filmu. Prostě….neubráním se mírnému zklamání. (07.10.2017)