Křižáček

Jakkoliv v české kinematografii posledních dvaceti let snad nevznikl čistší film – nejen svým prostým zpracováním (kamerou, zvukem a hudbou) či soustředěností scénáře, ale i hloubkou sdělení a duchovním poselstvím (posláním) – pokládal bych Křižáčka spíše za liturgickou hru, artikulovanou filmovými prostředky, které ji obohatily o nenaturalisticky ztvárněnou psychologii (například současnost otce a syna v jednom záběru) a pochopitelně i důkladněji propracovávají dějiště (tj. amplifikují, osamostatňují jeho výpověď), které je jako na středověkých obrazech plné symbolů a vypráví svým vlastním „věcným“ (rajským?) jazykem o touhách, obavách, strastech i o povolání každého z herců tohoto pozemského divadla, mezi něž patří každý živý tvor. Postavy působí spíše jako loutky než jako skuteční lidé: jednají prostě, jednoznačně, pravdivě a nemluví-li, neznamená to, že by něco skrývaly, prostě to vyslovují jinak. Putují krajinou souvisle – magnetizovány, anebo lépe řečeno vedeny jakýmsi Loutkářem, který v nich kdysi zažehl plamen slova. Vše plyne rytmicky, pravidelně, všichni jsou shodně své roli odevzdáni: o ničem se nesoudí, nic se nerozebírá a nic se nehodnotí, protože vše má svůj hluboký smysl. Co koho čeká na konci cesty a kde je její konec, je předem dáno a nezbývá než trpělivě nést svůj kříž. Pominu-li rozvážně zachycenou krajinu nebo dokonalý souzvuk hudby manželů Havlových a znění prostoru, navzájem se prolínajících ve zcela organický celek, musím zvlášť vytknout rafinované leitmotivy a analogie. Mizející výšivka, proměňující se mladý křižák či vzpomínající matka nebo shodné pohyby otce a syna, kosení makovic, pláště rytířů a plachta lodi, a bezmála zaměnitelné všudypřítomné děti, to všechno tká hlubokou a útěšnou! významovou síť, kterou rozplétat vlastně znamená modlit se. Divadlo pro Anděly. (25.11.2020)

Nemohu, než vstoupit do skromné Křižáčkovy armády oddaných a bít se za jeho zcela opodstatněné místo ve světě. Pravda, trochu se lekám převahy těch (řečeno s Ginsbergem), kteří by Poezii nepoznali, ani kdyby je přepadla za bílého dne, ale za Křižáčka jsem ochoten položit život (alespoň svého zdejšího avataru). Tak velkorysý film, nabízející divákovi filozofické impulsy, prostor k jejich zachycení a svobodu k interpretaci, nevykvete na českém filmovém úhoru často. (06.04.2018)

Experimentální či minimalistický, jemně vycizelovaný film ve facetách poetiky (Svojanovský křižáček Jaroslava Vrchlického, víc plodného než úspěšného spisovatele a překladatele), obrazu (fotografická až malířská přesnost Jana Baseta Střítežského) a hudby (jak ji již delší dobu známe od manželů Havlových). Václav Kadrnka rezignoval na Svojanov a těsné údolí pod ním; pro svůj záměr mu lépe vyhovovaly italské planiny a hvozdy. Herci byli řádně vyškoleni v lehkém cvalu (žádné vyšší nároky na ně v podstatě kladeny nebyly); jejich hlasy zněly jaksi neosobně, snad pro nepřítomnost jiných zvuků. Pátrat po tehdejším významu latinského slova "pueri" (děti, chlapci, bezzemci,.. - srovnání: bílí plantážníci říkali podobně svým otrokům "boys") nebudu, to bych šel proti filmu. Každpopádně to byl po hodně dlouhé době první český film, který mě hned od začátku neiritoval. A myslím, že by se líbil i Jaroslavu Vrchlickému. (15.12.2018)

Představě, že je Křižáček pevně uchopenou vizí, může věřit už vážně jenom Karel Och. Tragická práce s komparzem (v celku 10 lidí, na detailu ale proudí davy), prázdná, ale očividná symbolika a čirá neschopnost komunikovat témata, která tam implicitně jsou, ale nejsou ve hře na umění uchopená. Ostatně musí existovat důvod, proč se s releasem tak dlouho otálelo, když se fakt nejedná o řemeslně náročnou produkci... že by končila lhůta od fondu na hotový produkt, tak to prostě pustili do světa přes festivalovou tlačenku? (07.07.2017)

Po celou dobu projekce jsem byl jaksi rozpačitý a vystřídal všechny druhy emocí a dojmů, které jsrm z filmu měl. Ale říkal, jsem si, že film jako zfilmovaná poezie obstojí. A pak mi vlastně došlo, že snaha o co největší lyriku a zachovaný odkaz Vrchlického, mu spíše hazí klacky pod nohy. Filmu třeba hrozně ubližují ty dialogy, které jsou skutečně jak z básně. Takové nemůžou ve filmu působit přirozeně. Výsledkem, je že jakmile příšel nějaký dialog, měl jsem pocit, že mé uši vybuchují. Navíc kazí atmostféru. Ještě, že se tady skoro vůbec nemluví. Ruku na srdce, je to dobře. Film si totiž pro mě vybral, své nejlepší momenty, v těch nejpodivnějších sekvencích. Velmi mě třeba bavili Rodenovy halucinace. Zajímavý jev a dobrý klam na diváka. Úžasná byla taky scéna s rytíři. Ale ta byla ve filmu zcela ojedinělá. A tady je další překážka, způsobená velkou poeziíí a úměním. Filmu by možná občas prospěla větší syrovost, aby se divák mohl koupat v pocitu rodičovské beznaděje nad ztratý vlastním ditětem. Také musím podotknout, že některé scény byli úplně zbytečné a na úmění si jenom hráli. Neumím najít nic zajímavého na tom, když kamera dlouho zabírá záběr na zavřené dveře. To prostě jenom natahuje stopáž a evokuje úmělý dojem toho, že sledujete něco zajímavého. Není tomu tak. Koukáte jen na zavřené dveře a na vnímaní příběhu to vliv nemá. Ale scény s Rodenem na koni, mi nevadili. Ty své opodstatnění v příběhu měli a naopak dělali atmostféru, emoce a pocity. To samé, platí u konce s mincí. Ten je napínavý a pro běžného diváka asi nejzajímavější. Závěr také není vůbec hloupý. Má svůj osobitý dvojvýznam a nechává v divákovi velký otázník. Ale to není chyba, ale záměr. Jinak Roden předvedl opět úžasný výkon. Uměl vždy přesně odhadnout výraz a roli jsem mu vážně věřil. Je to velký úmělec na světové úrovni. Film u mě má 3 a půl. Na cenu to vážně není. Ale já to tvůrcům i přesto přeju a budu rád, když film uspěje třeba i někde v zahraniční. (27.08.2017)