Křižáček

Spíše než o narativní film se jedná o zfilmovanou poezii, což přináší jistá úskalí v tom, že pro běžného diváka je tento film velmi náročný, a to hlavně kvůli minimalistické práci s kamerou, dlouhým scénám s minimem střihů a dialogů a až meditativnímu tempu snímku. Formálně velmi propracované dílo, které je však velmi náročné na sledování. (31.07.2017)

Tak túto záležitosť som mal dlho v záložke Chci vidět, po vzhliadnutí tejto paródie na film navrhujem, aby sa tu vytvorila i záložka Nechci už nikdy vidět. Ide o historický snímok pre hluchonemých, inak si absenciu dialógov neviem vysvetliť. Ale keď vás baví pozerať sa na pomalé prechádzky stredovekého trhana v lese, tak len smelo do toho. (05.04.2018)

Manýra vypravěčského vzdoru provázela již debut Václava Kadrnky Osmdesát dopisů, kde ji však vyvažoval silný osobní prožitek: záznam únavného putování po úřadech, od nichž matka se synem chtějí povolení k odjezdu za manželem do emigrace. V případě Křižáčka už se Kadrnka neopírá o vlastní zkušenost, nýbrž o epos Jaroslava Vrchlického, z nějž podle vlastních slov udělal „obrazovou báseň“. Z předlohy ovšem zůstal jen holý děj: synek rytíře uteče z domova za hrdinskou vidinou dětských křížových výprav a zoufalý otec v podání Karla Rodena vyrazí po jeho stopách. Romanticky dobrodružnou notu film opustil a zcela se oddal hrátkám s formou, které účinkují jako rána z milosti. Bohužel totiž stvrzují leckdy neoprávněné obavy publika z okatě až povýšeně „jiných“, takzvaně festivalových děl.Přitom karlovarské publikum patří k náročnějším a tolerantnějším než běžní návštěvníci kin, takže přijalo výzvu, že se má Křižáčkovi bez předsudků otevřít. Ale upřímně: jak dlouho to může člověk vydržet? Už úvodní scény s padacím mostem napínají na skřipec: než se zvedne a zase spustí, než se chlapec oblékne a vykročí, minuty plynou, jako by zkoušely divákovu trpělivost. Nikoli však z vnitřní logiky vyprávění, nýbrž coby čirá schválnost – a té se nelze poddat.Představa filmové poezie jako statické momentky nejprve dráždí očekáváním změny, postupně však vnímání otupí. Neuspěchaný je pro Křižáčka slabé slovo, i ten Rodenův kůň se loudá; přejde-li občas do cvalu, je to klamná naděje. Nekonečnou studii chůze s jediným hudebním motivem ještě pocitově prodlužuje fakt, že všichni herci včetně Rodena se zbavují výrazu. Takže zbude pěkné kameramanské cvičení se světlem: svítání, soumrak, mlhy, oheň za noci.Pár opravdu pohledných výjevů, třeba děti sekající makovice nebo přechod z přítmí chrámů do venkovního jasu, se uloží do smyslové paměti, ale je to jen fasáda meditativní pouti, provázené navíc vidinami a završené přímořským komparzem jako z televizních pohádek. Každý kámen, každá včela se tváří coby možný nositel zásadního sdělení, které je třeba vyluštit. Ale jak dojít k tajence, když křížovce chybí legenda? V jistém smyslu se dá Křižáček chápat jako nadčasové podobenství mladičkých fanatiků jakékoli víry, ač zakuklené a nesdílné. Leč sám režisér ve Varech podal jiný výklad: symbol dospívání, kdy i dítě (snad) opět nalezené již zůstává rodičům vzdálené. Dejme tomu, ale pak by měli v každém kině rozdávat vysvětlující letáčky. Každý by chtěl natočit Marketu Lazarovou, ale zdaleka ne každý ví, že obraz bez obsahu ztrácí sílu. (31.08.2020)

Filmová poézia s peknou 4:3 kompozíciou (ktorá má v obraze iba nevyhnutné), kreatívnymi režijnými vsuvkami (použitie zvuku búchajúceho okna) a nejednoznačným záverom, ktorý nechá diváka premýšľať. Pomalé, zdĺhavé, ale harmonické a kompaktné rozprávanie. Výhradne pre najnáročnejších divákov, ulietavajúcich na Tarkovskym či Tarrovi. P.S.: Prečo nezvolili čiernobiely obraz? Bežný divák na to aj tak nepôjde a hrou so svetlom a tieňmi to mohlo cieľovku zasiahnuť ešte viac. (08.08.2017)

Přirovnání filmu a platónské jeskyně zcela sedí, ale v případě "Křižáčka" v tom smyslu, že stíny ožívají díky tomu, jak se do nich projektuje samo publikum. Kdo se napojí na začátku vlastními rodičovskými úzkostmi, má vyhráno. Pro ostatní je zásadní překážkou naprostá prázdnota postav a nepřítomnost napětí, které v jiných podobně stylizovaných filmech startuje pozornost diváků. Kadrnka a spol. ovšem před publikum vystavěli několik překážek, které mohou odvést zájem zcela jinam. V praxi pak film připomíná spíš happening, kde je záhy zajímavější a zábavnější sledovat nikoli plátno, ale sál, případně vzdát snahu se na film naladit a sledovat ho jen jako mechanický tvar. "Křižáček" není film bez chyb, ale je dobře, že vznikl i že dostal hlavní cenu ve Varech. Nabízí se vzpomenout na základní argument vášnivých debat kolem žánrové produkce v Německu: Je dobře, když místo jednoho výtečného žánrového filmu vznikne deset nedokonalých? Ano, protože kinematografie není kolekce osamocených výjimečných děl, nýbrž celá provázaná sféra, která se vzájemně stimuluje. (14.07.2017)