Zatažený závěs

Než jsem si stačil ujasnit odpověď na otázku, zda mohou zatažené závěsy způsobit, že dům, v němž se očividně všude svítí, někdo (policisté, v noci) považuje za dům, v němž se nesvítí, a v němž proto nikdo není, ukázalo se, že klást podobné otázky je naivní : vnější a vnitřní skutečnost se v tomto díle volně prolínají. Partovi (který mi v hlavní úloze na začátku připomněl Ludvíka Vaculíka) kdysi pro Panahího napsal "Kruh" ; na rozdíl od něj se "Zatažený závěs" tvůrcům příliš nepovedl. Osou nudné alegorie, zbytečně dlouhé a ve své postmoderní stavbě zbytečně ctižádostivé, je nimrání sebestředného umělce ve vlastním nitru. V literatuře běžná věc, ve filmu jsem si na ně dosud nezvykl, leda když obsahuje humor, citovou výzvu nebo závan nového. V "Zataženém závěsu" jsem nic z toho nenašel. (26.08.2016)

Uf, tohle je jeden z těch filmů, u kterého je hodně těžké určit hodnocení pomocí prostých hvězdiček. Zatažený závěs považuji v první řadě, za politický počin, disidentský film tvůrce, který má zakázáno točit. Vzniklo tak velice osobní, aktuální dílo, pro jehož alespoň částečné pochopení je třeba znát pozadí vzniku. Panahi zároveň natočil celkem složitý experiment, jakýsi metafilm, který prolíná filmový příběh, sny a realitu (a otázka je, co je realita), což celkové pochopení ještě více ztěžuje a já bez mučení přiznávám, že jsem se v tom ztratil. Ale jak píšu hned na úvod, hodnotit tento snímek pomoci hvězdiček je komplikované, je to totiž spíše film-událost, než film-umělecké dílo. (29.06.2013)

Pardé je filmem, který klade velké nároky na diváka a jeho aktivitu. Prolínání režisérových představ se skutečností, která reflektuje omezenost jeho tvůrčí svobody, se odehrává v prostředí jedné chaty na pobřeží. Zpočátku nespolehlivé vyprávění divák zpětně přehodnocuje jako představy právě Panahiho. Jeho postavy k němu upírají pohled, vnímají ho, on však postupem času přestává vnímat je. V průběhu filmu dochází k přepisování dosud získaných informací (divák si není jistý, zda jde o představu, vzpomínku nebo o realitu, která se stala v minulosti, což později s přibývajícími podněty aktualizuje). Po skončení však v divákovi přebývá i řada nezodpovězených otázek. Stylisticky se jedná o velmi propracovaný snímek. Hned první několikaminutový záběr odhaluje postupy, kterých Panahi využívá v celém filmu. Ať už jde o velkou hloubku pole s využíváním několika zároveň probíhajících akcí, nebo dokonale vyváženou kompozici každého záběru. Nesmírně inovativní je však práce se zvukovou skladbou a její skloubení s obrazem. Zvuk se často stává primárním (jediným) zdrojem informací a upozaďuje obrazovou strukturu. Na této úrovni tak pomocí zvuku přenáší divákovu pozornost a posunuje vyprávění. Pardé je jedním z nejlepších filmů, které jsem na 48. MFFKV měl možnost zhlédnout. (03.07.2013)

Na rozdíl od většiny komentujících, kteří film viděli a vnímali v roku vzniku, jsem se dostal k Zataženému závěsu až zpětně poté, co mě zaujal režisér Jafar Panahi díky filmu Taxi Teherán (2015). Zmíněný snímek taktéž stál i na ojedinělém experimentu, ale současně byl divácky velmi vstřícný, což naopak tady (stejně jako v předchozím Není to film) rozhodně říct nelze. Panahi po restrikcích a následném přechodu do ryze undergroundové tvorby zde pořád jakoby hledal a ve společnosti druhého spolurežiséra zkoušel různé formy autorské filmové výpovědi. Rozhodně se tu v nejednom nápadu rýsovalo cosi zajímavého včetně režisérova dnes již pravidelného prvku mystifikace diváka... také je postupně vidět, jakou promyšlenost Panahi věnoval filmu (navzdory podmínkám, v jakých vznikal) po formální stránce, nakolik tu scény a prvky ze začátku filmu nacházejí své završení k závěru, jak vyladěné některé dlouhé záběry jsou (zejména ten rámcující, přes pohled zamřížovaného okna). S rozehraným obsahem už je to ale horší: silná úvodní půlhodina s minimalistickým napětím i obstojný zbytek první poloviny bohužel od jisté doby přechází do fáze, kdy se pro mě ze Zataženého závěsu místo silné výpovědi s napínavým dějem stávala hlavně zmatená mystifikace včetně metafilmových zvratů. Zpočátku jsem cítil, že rozumím, co mi chce režisér sdělit, že ono podobenství o uzavírání se do své "jeskyně" se zakrytým výhledem ven a nabízející jen jediný možný pohled na svět, jako v té televizi běžící pak pro chudáka pejska beze zvuku, má velký smysl a vytváří v pohltivém minimalismu neskutečně silnou záležitost... jenže ve druhé polovině jsem si už připadal jako u rozházené skládanky, která sice měla všechny díly a já (díky formě) úspěšně složil celý ten obal, ale s vnitřkem si ne a ne poradit... konečné poselství mi uniká. Z toho důvodu jsem zvažoval klesnout s hodnocením ještě níž, ale k dobru přidávám, že oproti Není to film mě tento film zdaleka tak nenudil, a že jsem vnímal u Panahiho jistý posun a promyšlenost alespoň po formální stránce, byť jeho vrchol pro mě přišel až za další 2 roky. [60%] (05.05.2023)

Opuštěný dům na pláži jehož zatažené závěsy nahrazují vězeňské mříže, tentokrát nahradí režisérův hlučný byt v centru města z předchozího filmu Tohle není film. Jde již o druhý ilegální snímek, který Panahi spolu s kolegou natočil ve svém domácím vězení. Zákaz tvorby je opět porušen a film se i tentokrát povedlo vyvézt mimo íránský stát. Režisér opět využívá uzavřenosti prostoru ať svého osobního, kterým je obklopen nebo tvůrčího, jehož možnosti jsou značně omezeny. Tentokrát však autor více experimentuje s narací a dává větší průchod imaginaci, jež nepodléhá žádnému omezení. Samotný příběh, který se začíná postupně rozpadat drží tak pohromadě neustále přítomný strach, nedůvěra a sklíčenost, kterou Panahi již několik let prožívá. Zatažený závěs představuje opět boj proti oficiální ideologii íránského státu, proti nesvobodě a představuje osobní boj autora se sebou samým. (29.06.2013)