Synyster.

Pardé je filmem, který klade velké nároky na diváka a jeho aktivitu. Prolínání režisérových představ se skutečností, která reflektuje omezenost jeho tvůrčí svobody, se odehrává v prostředí jedné chaty na pobřeží. Zpočátku nespolehlivé vyprávění divák zpětně přehodnocuje jako představy právě Panahiho. Jeho postavy k němu upírají pohled, vnímají ho, on však postupem času přestává vnímat je. V průběhu filmu dochází k přepisování dosud získaných informací (divák si není jistý, zda jde o představu, vzpomínku nebo o realitu, která se stala v minulosti, což později s přibývajícími podněty aktualizuje). Po skončení však v divákovi přebývá i řada nezodpovězených otázek. Stylisticky se jedná o velmi propracovaný snímek. Hned první několikaminutový záběr odhaluje postupy, kterých Panahi využívá v celém filmu. Ať už jde o velkou hloubku pole s využíváním několika zároveň probíhajících akcí, nebo dokonale vyváženou kompozici každého záběru. Nesmírně inovativní je však práce se zvukovou skladbou a její skloubení s obrazem. Zvuk se často stává primárním (jediným) zdrojem informací a upozaďuje obrazovou strukturu. Na této úrovni tak pomocí zvuku přenáší divákovu pozornost a posunuje vyprávění. Pardé je jedním z nejlepších filmů, které jsem na 48. MFFKV měl možnost zhlédnout.

Brilantní práce Bergmana s rytmickým přenášením pozornosti na jednotlivé protagonisty (tři těhotné ženy). Plynule se zde přechází z jedné postavy na druhou, zatímco z předchozí se stává pozorovatel (tomu je podřízeno i umístění kamery). Tento tvůrčí postup se časem variuje (nejdřív jsou pozorovatelem dvě ženy, později jen jedna, která je svědkem rozhovoru zbylých dvou žen). Tím je umožněno detailní vykreslení charakterových vlastností postav. Jejich vzájemná konfrontace v uzavřeném prostoru jednoho nemocničního pokoje s přibývajícím časem odhaluje jejich minulost, vztah k nenarozeným dětem a rodinné zázemí. Pomocí paralelismů a kontrastů mezi ženami jsou ztvárněny jejich odlišné pohnutky. Podobně jako v jiných Bergmanových filmech jsou ženské hrdinky duševně nestálé, jsou ovlivněny tragickými životními situacemi nebo je jejich idealizovaná budoucnost nekompromisně otřesena. Postavy nejsou homogenní a postupně prochází vývojem v závislosti na okolnostech jednoho dne a interakci s ostatními ženami. Za zmínku stojí i výborné herecké výkony Ingrid, Bibi i Evy, které jsou umocněny dlouhými detaily na tváře žen. Závěr filmu neodpovídá na jednotlivé otázky, je spíš symbolem vykoupení, naděje, ale i bezvýchodnosti a utrpení. Zda se pro hrdinky rozední nebo ne, je ponecháno čistě divákově imaginaci.

Stálým opakováním jednotlivých prvků (přílety a odlety letadel, záběry na letce v kokpitech) dochází k retardaci děje. Hlavní zápletka je potom odhalena někdy v polovině filmu (který je dlouhý 107 minut). Tím se film stává pro diváka úmorným. Na druhou stranu však s minimem vizuálních sci-fi motivů a prakticky jen zvuky a hudbou dokáže navodit vcelku napínavou atmosféru. Nic to ovšem nemění na tom, že subjektivně je doba trvání projekce dvakrát delší.

Film, který navzdory svému vyprávění probíhajícímu na třech úrovních a ve třech časových rovinách, přináší ve finále jen povrchní zpracování morálních dilemat a klišovitý příběh.

Zajímavý počin kolumbijského režiséra plný ozvláštňujících prvků. Syžet filmu by se dal rozdělit na tři půlhodinové části. První je založena na postupném odhalování motivů a je velmi důležitá pro ostatní části. Narace je převážně omezená na Fabianu, především kvůli probíhajícímu pátrání detektivů po Belen (nejasnost ohledně jejího zmizení). Tato část jednak ospravedlňuje jednání postav ve třetí části, jednak obsahuje hororové prvky, které jsou ve druhé části opakovány a kauzálně propojeny. Druhá část retrospektivně vypráví příběh Belen. Narace začíná být vševědoucí (resp. omezena na Belen, ale probíhající paralelně s první částí) a je zde přerušen vývojový vzorec pátrání. Tento postup odhalování pro diváka klíčových informací již v polovině filmu je pro žánr hororu/thrilleru velice nezvyklý. Ve třetí části se obnovuje vývojový vzorec pátrání (ne však z iniciativy detektivů, ale Fabiany). Právě pro třetí část jsou důležité události z poněkud zdlouhavé první části. Poslední část je už plnokrevným thrillerem a není na škodu ani očekávatelný konec. Andrés Baiz zvolil originální přístup k tématu, kterým se připravil o překvapující pointu. Na druhou stranu však dosáhl tíživější atmosféry a gradujícího napětí, kterých by nebylo dosaženo jinou metodou.

Nový Sherlock je nadupanou akční jízdou. Po stylistické stránce jsou jednotlivé přestřelky a rvačky opravdu geniální. Sherlockovi nechybí potřebný nadhled a sarkasmus, sem tam přidá vtipnou hlášku, avšak co se děje na plátně zastíní skvostně zrežírovaná akce. Pomocí jednotlivých flashbacků spjatými s postavou Sherlocka, jsou divákovi vysvětleny Sherlockovy pochody a některé z minulých událostí. Flashforwardy se zde využívají nezvykle často a to jako určité možné variace budoucnosti, které by mohly probíhat, pokud by se variovala jedna nebo více proměnných (Sherlock by neměl vymknuté rameno apod.). To co je na novém Sherlockovi nejlepší, to je také důvodem, proč se divák v příběhu ztrácí. Množství flashbacků, které většinou nahrazují Sherlockovu dedukci, nechávají na divákovi, aby domýšlel jednotlivé kauzální souvislosti, a pokud neupoutá první hodina filmu, která je až na první scénu, vcelku nudnou záležitostí, divák poněkud rezignuje a užívá si ,,jen´´ vizuálně našlapanou akci.

Film sráží nelogické chování a absence jakékoliv racionální motivace postav. Kauzální vztahy mezi jednotlivými činy jsou někdy až nesmyslné (dívka vracející peníze klientům po smrti své kamarádky, aby našla klid v duši). Film především sází na vývoj hlavních hrdinů a surovost záběrů s cílem šokovat diváka. Postava dívky v první části se vyvíjí podobným způsobem jako postava otce v druhé části. Oba se nakonec stanou tím, čím opovrhují. Samaritánka je filmem o přátelství, otcovské lásce a schopnosti hrdinů vzdát se kvůli druhým svých morálních hodnot.