Zatažený závěs

Než jsem si stačil ujasnit odpověď na otázku, zda mohou zatažené závěsy způsobit, že dům, v němž se očividně všude svítí, někdo (policisté, v noci) považuje za dům, v němž se nesvítí, a v němž proto nikdo není, ukázalo se, že klást podobné otázky je naivní : vnější a vnitřní skutečnost se v tomto díle volně prolínají. Partovi (který mi v hlavní úloze na začátku připomněl Ludvíka Vaculíka) kdysi pro Panahího napsal "Kruh" ; na rozdíl od něj se "Zatažený závěs" tvůrcům příliš nepovedl. Osou nudné alegorie, zbytečně dlouhé a ve své postmoderní stavbě zbytečně ctižádostivé, je nimrání sebestředného umělce ve vlastním nitru. V literatuře běžná věc, ve filmu jsem si na ně dosud nezvykl, leda když obsahuje humor, citovou výzvu nebo závan nového. V "Zataženém závěsu" jsem nic z toho nenašel. (26.08.2016)

Panahi se rozhodl ve svém novém filmu ještě hlouběji proniknout do své beznadějné životní situace a vytvořil jakýsi nevědomý dialog s vlastními nejistotami a vnitřními démony. V něčem mi to připomnělo Bergmanova sebetrýznivá díla, především svou hlubokou a zvnějšku těžko uchopitelnou introspekcí. Nejpřímočařejším výkladem pro mě bylo zobrazení Panahiho vnitřního sváru, rozhodování o možnostech další existence. Zcela se uzavřít před světem a oddat se svým myšlenkám či z tohoto světa dobrovolně odejít? Dvě přízračné postavy představující tyto krajní póly, jsou později vystřídány vstupem samotného režiséra na plátno. Extrémy se tím vyrovnávají, ale neztrácí na naléhavosti. Panahi však do vyprávění otiskuje i výpověď o (ne)uchopitelnosti reality, o tenké hranici představ a vnějšího bytí, a tím činí předávanou šifru ještě nečitelnější. Každopádně, pro ty, kteří se film chystají zhlédnout, na závěr tápavého komentáře jedno zcela konkrétní varování: pořádně si rozmyslete, jestli nemáte problém se sáhodlouhými záběry, kde se před kameru vyndává několik minut podnos plný nádobí či kde sebevražedkyně pomalu vstupuje do moře, které je u pobřeží sakra mělké. Mnozí diváci se neubránili smíchu a když se poté některé záběry vracely, řada z nich začala opouštět sál. Subjektivně má tedy film několikanásobnou délku a vzhledem k vyhrocené subjektivnosti a nesdílnosti nejde o příliš naplňující zážitek. Já jsem tedy za vykonanou odyseu s tímto počinem očekávané zadostiučinění bohužel nezískal. (29.06.2013)

Opuštěný dům na pláži jehož zatažené závěsy nahrazují vězeňské mříže, tentokrát nahradí režisérův hlučný byt v centru města z předchozího filmu Tohle není film. Jde již o druhý ilegální snímek, který Panahi spolu s kolegou natočil ve svém domácím vězení. Zákaz tvorby je opět porušen a film se i tentokrát povedlo vyvézt mimo íránský stát. Režisér opět využívá uzavřenosti prostoru ať svého osobního, kterým je obklopen nebo tvůrčího, jehož možnosti jsou značně omezeny. Tentokrát však autor více experimentuje s narací a dává větší průchod imaginaci, jež nepodléhá žádnému omezení. Samotný příběh, který se začíná postupně rozpadat drží tak pohromadě neustále přítomný strach, nedůvěra a sklíčenost, kterou Panahi již několik let prožívá. Zatažený závěs představuje opět boj proti oficiální ideologii íránského státu, proti nesvobodě a představuje osobní boj autora se sebou samým. (29.06.2013)

Za úvod bych dal bez váhání 5*, jenže pak to bohužel šlo stále víc a víc dolů. Sice to, co z toho vypadlo, nějaký smysl dává a ta finální myšlenka se mi i líbila, taky věřím že pro Panahiho to bude dost osobní, ale nemůžu si pomoct, délka mi přišla přehnaná, děj zbytečně pomalý a vlastně to v druhé polovině i ztratilo můj zájem. A přitom je znát, že to Panahi má skutečně propracované a ten náhlý zvrat tomu všemu dává mnohem hlubší smysl, ale na víc jak lepší 3* to prostě nevidím. I když bych hrozně rád dal víc. Jinak je to opět další Panahiho nelegální film a ta deprese z domácího vězení se zde odráží docela dobře (vlastně to ani o ničem jiném není), ale žádný silnější dojem to ve mě prostě nezanechalo. Jeho nejslabší film to ale podle mě není. Silné 3* (23.03.2021)

Na rozdíl od většiny komentujících, kteří film viděli a vnímali v roku vzniku, jsem se dostal k Zataženému závěsu až zpětně poté, co mě zaujal režisér Jafar Panahi díky filmu Taxi Teherán (2015). Zmíněný snímek taktéž stál i na ojedinělém experimentu, ale současně byl divácky velmi vstřícný, což naopak tady (stejně jako v předchozím Není to film) rozhodně říct nelze. Panahi po restrikcích a následném přechodu do ryze undergroundové tvorby zde pořád jakoby hledal a ve společnosti druhého spolurežiséra zkoušel různé formy autorské filmové výpovědi. Rozhodně se tu v nejednom nápadu rýsovalo cosi zajímavého včetně režisérova dnes již pravidelného prvku mystifikace diváka... také je postupně vidět, jakou promyšlenost Panahi věnoval filmu (navzdory podmínkám, v jakých vznikal) po formální stránce, nakolik tu scény a prvky ze začátku filmu nacházejí své završení k závěru, jak vyladěné některé dlouhé záběry jsou (zejména ten rámcující, přes pohled zamřížovaného okna). S rozehraným obsahem už je to ale horší: silná úvodní půlhodina s minimalistickým napětím i obstojný zbytek první poloviny bohužel od jisté doby přechází do fáze, kdy se pro mě ze Zataženého závěsu místo silné výpovědi s napínavým dějem stávala hlavně zmatená mystifikace včetně metafilmových zvratů. Zpočátku jsem cítil, že rozumím, co mi chce režisér sdělit, že ono podobenství o uzavírání se do své "jeskyně" se zakrytým výhledem ven a nabízející jen jediný možný pohled na svět, jako v té televizi běžící pak pro chudáka pejska beze zvuku, má velký smysl a vytváří v pohltivém minimalismu neskutečně silnou záležitost... jenže ve druhé polovině jsem si už připadal jako u rozházené skládanky, která sice měla všechny díly a já (díky formě) úspěšně složil celý ten obal, ale s vnitřkem si ne a ne poradit... konečné poselství mi uniká. Z toho důvodu jsem zvažoval klesnout s hodnocením ještě níž, ale k dobru přidávám, že oproti Není to film mě tento film zdaleka tak nenudil, a že jsem vnímal u Panahiho jistý posun a promyšlenost alespoň po formální stránce, byť jeho vrchol pro mě přišel až za další 2 roky. [60%] (05.05.2023)