Zatažený závěs

Uf, tohle je jeden z těch filmů, u kterého je hodně těžké určit hodnocení pomocí prostých hvězdiček. Zatažený závěs považuji v první řadě, za politický počin, disidentský film tvůrce, který má zakázáno točit. Vzniklo tak velice osobní, aktuální dílo, pro jehož alespoň částečné pochopení je třeba znát pozadí vzniku. Panahi zároveň natočil celkem složitý experiment, jakýsi metafilm, který prolíná filmový příběh, sny a realitu (a otázka je, co je realita), což celkové pochopení ještě více ztěžuje a já bez mučení přiznávám, že jsem se v tom ztratil. Ale jak píšu hned na úvod, hodnotit tento snímek pomoci hvězdiček je komplikované, je to totiž spíše film-událost, než film-umělecké dílo. (29.06.2013)

Než jsem si stačil ujasnit odpověď na otázku, zda mohou zatažené závěsy způsobit, že dům, v němž se očividně všude svítí, někdo (policisté, v noci) považuje za dům, v němž se nesvítí, a v němž proto nikdo není, ukázalo se, že klást podobné otázky je naivní : vnější a vnitřní skutečnost se v tomto díle volně prolínají. Partovi (který mi v hlavní úloze na začátku připomněl Ludvíka Vaculíka) kdysi pro Panahího napsal "Kruh" ; na rozdíl od něj se "Zatažený závěs" tvůrcům příliš nepovedl. Osou nudné alegorie, zbytečně dlouhé a ve své postmoderní stavbě zbytečně ctižádostivé, je nimrání sebestředného umělce ve vlastním nitru. V literatuře běžná věc, ve filmu jsem si na ně dosud nezvykl, leda když obsahuje humor, citovou výzvu nebo závan nového. V "Zataženém závěsu" jsem nic z toho nenašel. (26.08.2016)

Opuštěný dům na pláži jehož zatažené závěsy nahrazují vězeňské mříže, tentokrát nahradí režisérův hlučný byt v centru města z předchozího filmu Tohle není film. Jde již o druhý ilegální snímek, který Panahi spolu s kolegou natočil ve svém domácím vězení. Zákaz tvorby je opět porušen a film se i tentokrát povedlo vyvézt mimo íránský stát. Režisér opět využívá uzavřenosti prostoru ať svého osobního, kterým je obklopen nebo tvůrčího, jehož možnosti jsou značně omezeny. Tentokrát však autor více experimentuje s narací a dává větší průchod imaginaci, jež nepodléhá žádnému omezení. Samotný příběh, který se začíná postupně rozpadat drží tak pohromadě neustále přítomný strach, nedůvěra a sklíčenost, kterou Panahi již několik let prožívá. Zatažený závěs představuje opět boj proti oficiální ideologii íránského státu, proti nesvobodě a představuje osobní boj autora se sebou samým. (29.06.2013)

Za úvod bych dal bez váhání 5*, jenže pak to bohužel šlo stále víc a víc dolů. Sice to, co z toho vypadlo, nějaký smysl dává a ta finální myšlenka se mi i líbila, taky věřím že pro Panahiho to bude dost osobní, ale nemůžu si pomoct, délka mi přišla přehnaná, děj zbytečně pomalý a vlastně to v druhé polovině i ztratilo můj zájem. A přitom je znát, že to Panahi má skutečně propracované a ten náhlý zvrat tomu všemu dává mnohem hlubší smysl, ale na víc jak lepší 3* to prostě nevidím. I když bych hrozně rád dal víc. Jinak je to opět další Panahiho nelegální film a ta deprese z domácího vězení se zde odráží docela dobře (vlastně to ani o ničem jiném není), ale žádný silnější dojem to ve mě prostě nezanechalo. Jeho nejslabší film to ale podle mě není. Silné 3* (23.03.2021)

Znám pozadí vzniku filmu a film to nečiní nijak lepším. Nápad sám o sobě špatný není, ale vytřískat se z toho dalo daleko víc. Možná si tu někteří pletou tvůrčí invenci s tvůrčí impotencí. Jak jinak si mám vysvětlit, že se ve filmu vyskytují sáhodlouhé a ještě ke všemu opakované záběry? Kdyby se zkrátily na únosnou délku a vystřídaly se opakovačky, neměl by snímek nejspíš ani třicet minut. Tohle odradí každého soudného diváka a pár jedinců si nad tím může honit triko, že se nenudili. Hlubokomyslné je to asi stejně, jako když se akademik pokouší nacpat do každé věty co nejvíce cizích slov, aby tím zakryl, že nemá co říct. (02.07.2013)