Winnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti

Symbolické rozloučení na sto a jeden způsob. Harald Reinl se nemohl dívat na to, jak jím započatá série končí a rozhodl se dát zlatému a neopakovatelnému období filmových Mayovek ještě jeden kousek. Vždyť poslední dva filmy, které diváci viděli, byly roku 1966 nepříliš povedená Apanači a ostudný Old Firehand. Proto se za kameru musel postavit právě Reinl a stvořil film, který dal divákům všechno, co měli nejradši. V hlavních rolích zbožňovanou dvojici, která se jako v nejlepších filmech velmi efektně tahá z bryndy, oba vtipné sidekicky i hudbu Martina Böttchera. Když pak jako hlavní ženská postava září Karin Dor a jako záporák brojí tradičně krvežíznivý Rik Battaglia, není co dodat. Je to právě Údolí smrti, které je v mých očích kvalitou nejblíže zlaté čtveřici. Ta iluze "řadového" dobrodružství pokrevních bratrů totiž nikdy předtím nebyla takhle blízká a za to můžu připsat zásluhy právě panu režisérovi. Po letech jsem navíc konečně přivykl odlišnému dabingu a naopak na mě působí s ještě větší nostalgií. Sedmdesátiletý Vladimír Ráž snažící se udýchat srdnatého Old Shatterhanda mě zkrátka k zbláznění dojímá. (02.12.2011)

Winnetou goes spaghetti! Ač režisér Reinl zůstal stejný, styl se změnil aby odpovídal dobovému vkusu, více detailů, otáčení kamery, je tu víc prašných stepí než zelených luk a i obsahem je ten film drsnější. V Pokladu na Stříbrném jezeře si nedokážu představit scénu bičování zajatce, zastřelení muže úpícího pod povaleným vozem či pokus o rozčtvrcení koňmi. Tady se toho dočkáme. Stejně tak útočných včel či zabití několika banditů jedovatými hady. A na konci zase efektní výbuchy. Barker a Brice se moc nezměnili, Hawkens bohužel zblbnul, stejně jako Castlepool. Karin Dor vypadá oproti dřívějšku poměrně vyžile, Rik Battaglia naopak s neoholenou bradou ještě více zdrsněl (ale v první svojí scéně má z nepochopitelných důvodů knír?). Ale upřímně, ze všech Vinnetouů mimo hlavní čtyřku je tenhle asi nejlepší. Pořád průměrný, ale asi nejzábavnější a nejmíň debilní. "Zemní plyn." "To je dech velkého Manitua." (13.02.2015)

Na film, kde Lexe Barkera dabuje ochraptělý Vladimír Ráž, jsem schopná se s uspokojením dívat jen s laryngitidou, což se mi nedávno poštěstilo. Tak tedy: bez hadů i včel bych se obešla, jinak je ale Údolí smrti myslím důstojnou tečkou za Vinnetouovskou sérií. V obsazení nechybí hlavní pilíře filmových mayovek (Barker, Brice versus Battaglia), zlo (vražda, násilí, hamižnost a hanobení hrobů) je po zásluze potrestáno (kvalitní prací pyrotechniků) a příroda je stále stejně nádherná (Krka, Paklenica a Zrmanja forever!). Objektivně to vidím na čisté 3*, ale z nostalgie a také proto, že je to naposledy, dávám i čtvrtou. (07.10.2011)

Myslím si, že jako rozloučení s jednotlivými - oblíbenými a možná i milovanými postavami - je to celkem dobré, navíc se natáčelo i v Grand Canyonu, což je přece jen také znát. Vinnetou i Old Shatterhand zde mají dobré role a vidět jejich bratrské postavy mě baví. Příběh je celkem jednoduchý, ale tak ony byly takové v podstatě všechny. Já jsem si tenhle film užil. (21.02.2015)

Nejdřív jsem si myslel, že tento díl plynule navazuje na "Vinnetou - Poslední výstřel", že ukazuje dobrodružství oblíbeného hrdiny na onom světě. Ovšem teď nevím. Ano, Vinnetou byl v Údolí smrti jako doma, takže to by tomu odpovídalo. Ovšem na druhou stranu podal svůj tradiční, velmi živý výkon. Nebo že by nám popkultura lhala a zombíci nejsou mrtvolní, toporně se pohybující? (29.02.2024)