Pamiatkári

Naprosto úžasný film, v němž je všechno, kterému nemůžu nic vytknout a který chci jistojistě vidět znovu. George Clooney mě naposledy moc nenadchl Dny zrady a o to raději za Památkáře jsem. Výtečné obsazení (každý má nějakou svoji chvilku), skvěle sestavené dvojice (John Goodman a Jean Dujardin, Bill Murray a Bob Balaban obzvlášť), suchý humor, přiměřeně patosu, napětí, akce... Vynikající Desplatova hudba (stylový hlavní motiv jako z válečného filmu ze šedesátých let, zbytek hudby v duchu Williamsova Vojína Ryana či Giacchinova Medal of Honor), malebná retro kamera a velmi zajímavý a originální pohled na nacistickou zlovůli optikou kurátorů, sochařů a malířů. Co chtít víc? Nic. Samozřejmě pokud někdo očekával cosi jako Hanebné pancharty 2, musí být zákonitě zklamán - a dobře mu tak! (14.03.2014)

Námet mal ponúknuť vo vojenskej tématike konečne niečo nové a osviežujúce a nápad natočiť film z pohľadu milovníkov umenia mohol byť veľkou bombou. Clooneyho réžia sa zdala byť dobrou voľbou, tentokrát však mohol ostať skôr pred kamerou. Znova ma jeho réžia uistila v tom, že miešať komédiu s vážnymi žánrami je pre Clooneyho príliš veľké sústo. Spojenie komédie s tak serióznym príbehom a tak dokonalým hereckým potenciálom mohol atakovať početné filmové ocenenia, to by však musela chémia medzi žánrami fungovať. Prvky komédie vôbec nezapadajú do celého príbehu a dokonca aj celý príbeh nezapadá do konceptu, aký som si predstavoval. Film ako celok pôsobí ako akýsi zlepenec niekoľkých minipríbehov, miestami vtipný, inokedy trpký, každopádne však zaujímavý, prekvapivý, dobre zahraný a určite nie nudiaci. Škoda, že sa nepodarilo uchopiť túto komplikovanú látku s väčším nadhľadom, tí kultúrni hrdinovia si to určite zaslúžili a majú môj obdiv a poctu. 65%. (14.05.2014)

Rád bych věřil, že se Clooney inspiroval textem Kristin Thompsonové Estetika diskrepance a bylo by tudíž správné vnímat proměnlivost tónů jako znak formální bohatosti, nikoli tvůrčí bezradnosti. Skutečným dramatem filmu je souboj mezi úctou k aktivitám reálných Památkářů a obdivem k odlehčenějším ansámblovým válečným filmům (Velký útěk, Tucet špinavců). Na jednu stranu je zachována epizodická struktura knižní předlohy a její volné spojování kapitol dopisy, na stranu druhou Památkáři rozhodně nechtějí být věcným, na fakta soustředěným dokudramatem. Rádi by taky vzdali hold skupině mužů a ženě, kteří se zasloužili o zachování unikátních artefaktů pro budoucí generace. Každý ze zúčastněných proto dostal svou Scénu (nebo dvě). Tyto scény ovšem vždy doplní informace do některého z mikropříběhů, který buď nikam nevede a chybí mu uspokojivé zakončení (milostný románek), nebo je zakončen příliš zbrkle a zneužit k útoku na divákovy emoce (Jeffriesovo znovu-nabytí ztracené sebeúcty). Film by se potřeboval rozhodnout, zda mu víc záleží na památkách, nebo na památkářích, protože o obojím na ploše dvou hodin nedokáže pojednat způsobem, který by nepůsobil zkratkovitě. Současně nedokáže využít pro účely vyprávění ty scény, které pateticky sdělují vznešené myšlenky a budou nutně tím otravnější, čím je vám protivnější americký patriotismus. Absence (či přinejmenším neujasněnost) pevného jádra vede k rozdrolení vyprávění do příhod. Ty občas fungují samy o sobě (mina, většina groteskních etud s Murrayem a Balabanem), ale nezapadají do nějaké většího celku se zřetelným směrem a tónem. Jejich střídání sice má jistou logiku (sestavení týmu a rozdělení úloh po patnácti minutách, po půlhodině se tým rozdělí, přibližně po hodině zase spojí, aby se pak každá ze dvojic znovu vydala vlastní cestou), s žádným hrdinou na každý pád nestrávíme dost času, abych nás jeho osobní příběh dokázal vtáhnout. Ani získání Gentského oltáře a Madony z Brugg nelze označit za cíl, k němuž by dění soustředěně směřovalo. Památkáři postupně nezískávají indicie, vlastně ani není vyvoláván dojem, že by je kdovíjak tlačil čas (s výjimkou uměle dramatizovaného finále, kdy musí být rychlejší než karikatura ruského pohlavára), prostě se k oběma úlovkům v potřebný čas (tj. na konci filmu) dostanou. Částečně díky náhodě (příhoda se zubařem se ovšem skutečně udála), částečně díky tomu, že jim vojáci prostřílejí cestu. Ve výsledku mne díky skvělým hercům, kteří si své role očividně užívali, sem tam pobavila nějaká scéna, ovšem film jako takový mou pozornost dlouhodobě udržet nedokázal. Zároveň mne ale neurážel. Památkáři sice neví, co chtějí a historii zjednodušují na boj dobra se zlem, ale nejsou hloupí ani laciní (produkčními hodnotami). Clooney jako režisér i jako scenárista možná prohrál, ale prozatím si ještě dokázal zachovat důstojnost. 60% (28.02.2014)

O filmu si povíme za chvilku, teď se ovšem budu jako již tradičně věnovat nevychovaným plantážníkům z ČSFD. Individua, která ve ztichlém sále pravidelně masírují obaly od chipsů/marshmallowů/Hariba, či se jako řehotající koně extrémně nahlas gebí každé potutelné scéně (zdravím ony dvě hýkající broskve), si totiž nezaslouží býti označována za filmového fanouška. Vážně nevím, co tu pohledáváte - filmové řemeslo možná oceníte, za Vaše chování však řada z Vás zasluhuje zalít do betonu. Nepíši pochopitelně o celém sále, a chválím všechny ukázněné vyznavače světové kinematografie, kteří jsou obeznámeni s dobrými mravy a ví, že kino není obývák... No teď už teda k tomu Clooneyho průseru, a bude to těžce subjektivní: nesnáším totiž muzea. Fakt nejvíc. Tohle pobíhání s kamerou po německých dolech, ze kterých si náckové udělali provizorní exhibiční síně, mě tak skoro zabilo. Doslova. Nejdelší film na světě! Světlý moment? Občas hudba a náběhy na epický scény, záhy pohřbené pod tunami prachu. (28.02.2014)

Když natočíte zábavnou pitomost, je to OK. Když natočíte nudnou pitomost, je to facku. Clooney by těch facek schytal několik, protože nedokázal vytvořit ani dramatickou linii, ani odlehčenou a že to nemělo hlavu ani patu, o tom nemluvím. Zachránit nezměrnou hodnotu je velký čin, škoda, že to dnes lidé tak nevnímají. Tou hodnotou může být totiž jak Michelangelova Madona, tak klasicistní okno. Velmi, velmi špatný film. (26.11.2015)