Maigret kladie pascu

V parížskej štvrti: Marais; začína pomaličky i naplno úradovať akýsi ["navonok"] mimoriadne sebavedomý, a k tomu povedzme i drzý vrah, ktorý sa teda čochvíľa akosi vyprofiluje v naprosto »sériového vraha« žien s konkrétne mesačnými odstupmi od trestných činov, na čo sa mimochodom povoláva snáď vôbec nikto iný, než zrovna táto «parížska kriminálka» so vskutku vrchným komisárom: J. Maigretom, ako ústredným protagonistom tohto obzvláštnym spôsobom prekombinovaného príbehu, že pomaly aj samotné vraždy akosi ustanú, namiesto čoho sa v podstate dostavila len akási nevídaná, dialógová smršť s ozajstne množstvom replík zo strán týchto postáv, až som sa práve vďaka tomu cítil byť prílišne a pomerne dosť znudeným, a to ani nehovoriac o celkovej vyčerpanosti z mojej strany, že možno dokonca nebyť akéhosi vydareného, pôvodného [z roku 1968; pozn. recenzenta] českého dabingu, tak výsledné dojmy by zrejme nakoniec boli aspoň minimálne i o rovný stupeň nižšími, než v skutočnosti sú... • Skrátka; znovu sa dostavilo akési filmové sklamanie, keďže moje očakávania boli naozaj veľmi vysoké, nakoľko som si i reálne myslel, že predstaviteľ Maigreta v podaní Jeana Gabina, ma čímsi zaujímavým i ohúri, a síce ani nepopieram, že by nepodal zaujímavý, herecký prejav; skôr by som iba zdôraznil, že titul najviac [u]trpel predovšetkým v rámci svojho celku, ktorý sa mi zdal byť trošilinku neprehľadným a chaotickejším po scenáristickej stránke. • Čiernobiela kompozícia obrazu v podaní francúzskeho kameramana: Louisa Pagea, si klasicky udržiavala nadštandardnú úroveň, ako má tento odborník mimochodom už vo zvyku, keď by sa dalo navrch tiež podotknúť, že s hlavnou postavou v tomto prípade i rád spolupracoval na niekoľkých majstrovských tituloch: [trebárs, geniálne Opice v zime, alebo predchádzajúci, vari ešte i geniálnejší príspevok v podobe: Des gens sans importance a podobne]. • Možnože by som túto kapitolu uzatvoril najmä tým, že sa na danom titule: podpísal miernejší »zub času«; proste trošku viac iba zostarol. (10.01.2024)

Vlastně dokonalá detektivka, takovýho klasickýho střihu, kde nich nechybí, ani nepřebývá. Je tu paranoidní atmosféra, je zde nahánění vrahouna v temných uličkách Paříže a vrcholí to výslechovým „grilováním“ pachatele, mimochodem výborně natočeném a vygradovaném. A Gabin byl a vždycky bude tím nejlepším Maigretem, kdy snoubí v sobě vášeň a živelnost se stoickým klidem a charismatem alá Hrušinského major Kalaš, a vy jenom s úžasem můžete pozorovat, kterou ze svých charakterových vrstev ze sebe při výsleších podezřelých zrovna použije. Taková mnohovrstevnatá policejní figura není zas tak v kriminálním žánru běžná a Gabin jí uchopil fenomenálně. Snad jsem jenom postrádal nějaký větší moment překvapení, protože vrah se nabízel zřetelně již od půle, ale i tak jsem si to užil vrchovatě. (15.02.2024)

Víte, co je u filmové detektivky podstatné? Jistě, herecké obsazení, režijní vedení. To hlavní a nejhlavnější je ovšem Scénář. Kvalitní předloha, která nenechá diváka vydechnout a spolu s autorem přemýšlet o motivech. Je to pro mě ve filmu jediný žánr, kde bezvýhradně dokážu přijmout adaptaci. Georges Simenon stvořil svého zarputilého komisaře pro literární svět, ten ze stříbrného plátna mu bude vděčen za tak konzistentní příběh. Jean Gabin je dokonalý Maigret, jak jinak... (30.12.2011)

Nejvěrnejší přepis maigretovskeho světa na filmový pas. Vše je pečlivě převedeno - děj i charaktery, přičemž vrcholem je pochopitelně Gabin, který přesně vystihl Maigretovu zdánlivou ospalost, pod kterou se skrývá koncentrovana energie. Problémem přepisu je tempo - Simenonovy knihy letí dopředu jako blesk, zatímco film je proti nim takový loudal. (10.03.2011)

Klasické detektivky, u kterých bylo třeba nejprve rozlousknout motiv, psychologicky postupovat zevnitř navenek, které vyžadovaly divákovu spoluúčast, a které považují "nalezení vraha" i za svoji zásluhu, ty vždycky potěží a přinesou i určité zadostiučinění. Zde Maigret/Gabin "dekonstruuje" případ muže stojícího mezi dvěma ženami, matkou a manželkou. Později se však ukáže, že žena a manželka jsou na jedné straně, a na druhé straně jsou ostatní ženy, které se snaží "systematicky" vybít. Práce je to však náročná a dlouhodobá, ale stejně tak náročně a dlouhodobě pracuje i Maigret. Odkrývá pachatelovu mentalitu až do raného dětství, kde nachází odpovídající "mentální defekt". Nepřítelem jsou všechny ženy, k nimž ho poutá nepřekonatelný sado (ostatní ženy) masochistický (matka a manželka) vztah. Jako Maigretovu spolupracovníku se mi nezamlouvá pouze motiv "ješitnosti", který považuji za sporný.... O dva roky později natočil Alfred Hitchcock slavné "Psycho", které uderněji zobrazuje podobnou situaci. Ale také vypjatěji a schématičtěji. Simenonův přesah matky v manželku (i když se vzájemně nenávidí) celou situaci rozšiřuje, ale zároveň i zpřesňuje; u Roberta Blocha je situace jednodušší, a proto i strašidelnější. Pozn.: Nezávisle na filmu popisuje osobu s traumatickým poškozením mozku (náš hrdina Marcel Maurin/Jean Desailly) PhDr. Martina Hasalíková: "kolísavá emocionalita, úzkostnost až depresivita, narušení psychomotorického tempa, tendence ke stereotypii, ulpívání na určitých projevech chování, nedostatek ohledu k okolnímu světu, egocentrismus, nerespektování pravidel ustálené sociální interakce, zvýšená afektivita a dráždivost". Ješitnost zde neuvádí. (17.04.2017)