Snít můžeme vždycky

Opozitum Perrina z Hračky se postupně přerodí v Perrina. Jenže ten přerod je celkem nemastný, neslaný a hlavně ne příliš záživný. Smaïn je mnohem lepší zpěvák a bavič než herec, takže Richardovi chybí partner. Navíc jsem z Richardových filmů zvyklá slýchat Cosmovu luznou hudbu, Wisniakova stojí za houby. Takže tou nejlepší scénou zůstává Richardův zpěv „La Bohème." (08.02.2015)

Pierre Richard se představuje v roli slovutného průmyslového magnáta. A jedná se osamoceného boháče, který se kuriózní cestou spřátelí s výřečným mladým Arabem, kterého pojme za svého osobního kadeřníka. Velkých komediálních situací se nedočkáme. Richard chtěl působit distingovaně, což se mu podařilo. Kdo byl zvyklý na jeho roztržité eskapády a bláznivé komediální výstupy, zažije jen jeho nezvykle umírněnou hereckou polohu. Jeho spoluhráč Smaïn Fairouze zásobuje film energií, no největší sympaťák to zrovna není. Přiznám se, že mně jeho projev povětšinou přišel mírně nesnesitelný. Psala se už devadesátá léta, Richardova komika už pomalu a jistě brala za své, tak si vyzkoušel i něco pro něj méně obvyklého. Ačkoliv tento film nese prvky jeho staršího snímku Hračka, k tomuto filmu má svým vyzněním mnohdy podezřele blízko. Docela se film i někdy vleče. Stále jsem čekal na skutečně pořádnou komediální scénu, jenže prostě takový prostor nebyl v tomto filmu dán. Zcela nevyužitý byl Jacques Seiler, věčný tyran proslulé francouzské komediální partičky Les Charlots. Jeho soukromý detektiv působil až nadbytečně. Závěrečné shledání dvou protagonistů po sedmi letech vyvolalo takové dojemné pocity a zanechalo příznivý dojem. Celkově je film pramálo komediální, vážná linie působila nedotaženě i scenáristicky těžkopádně. Takže výsledek je poměrně takový rozpačitý. Pierre Richard s ním velké úspěchy neslavil. Zapadnout si ale také nezaslouží. 6/10 (05.06.2023)

Před kadeřnickou proměnou mi Pierre připomínal českého herce Jiřího Líra. Pak to už byl ten starý známý Pierre z rozpustilých komedií, ale bez úsměvu v tváři, jen s tím dobráckým pohledem modrých očí. Film plyne pomalu a líně, většinou posmutněle, občas trochu úsměvně. Scénky s tajným sledovatelem asi měly připomenout některé z gagů zlaté éry francouzských komedií, ale tady se moc nehodily, působily spíš trapně. Richardův přednes La Bohème mě naladil si po skončení filmu zase jednou pustit Aznavoura. (19.10.2019)

Zajímalo by mě, jak daleko od pravdy budu, když teď napíšu, že ve filmu Snít můžeme vždycky vidím až příliš nápadnou podobnost s o dvacet let mladšími Nedotknutelnými. Možné je všechno. Jisté ale je, že Pierre Richard se mi coby znuděný miliardář, jehož koníčkem je kleptomanie, líbil moc. Jeho proti/spoluhráč Smaïn nebyl horší, humor se vezl na jemné, tiché a takřka posmutnělé vlně, a scéna z Louvru byla až dojemná. Dobrý dojem mi vlastně kazil jen plešatý špeh v baloňáku, který na příkaz Císařovy rodiny sledoval noční tažení hlavních hrdinů a počínal si přitom náramě nablble. (21.02.2014)

Velmi zajímavý počin mistra Richarda. Roztržitého blondýna v tomto filmu nenajdete. Na úsměvných momentech se šetřilo. Samotný film nebyl špatný. Richard zahrál multimilionáře na cestě za jinými hodnotami taky dobře. Jenže ve filmu chyběl Richardův úsměv. Ten kouzelně bezelstný a upřimný smích prostě dělá z Richarda Richarda. (04.06.2007)