Réžia:
Yves RobertScenár:
Francis VeberKamera:
René MathelinHudba:
Vladimir CosmaHrajú:
Pierre Richard, Bernard Blier, Jean Rochefort, Mireille Darc, Colette Castel, Jean Carmet, Yves Robert, Robert Dalban, Paul Le Person, Michel Duchaussoy (viac)Obsahy(1)
Vo francúzskych tajných službách zúri boj o moc a v rámci neho vznikne diabolský plán na skompromitovanie protivníka - na letisku bude vybraný náhodný cestujúci, ktorého budú vydávať za agenta z USA. Keď sa na druhý deň na schodisku objaví muž, ktorý má jednu topánku čiernu a nesie puzdro na husle, ani jedna so znepriatelených strán netuší, že bude pre nich nebezpečnejší ako James Bond... (STV)
(viac)Recenzie (173)
Velký blondýn s černou botou zřejmě patří ke klasickým a asi i nejznámějším richardovkám, mezi mé nejoblíbenější ale nepatří. Což ovšem, při takovém géniu, jakým Pierre Richard oplývá (a přesně jak to zní v tom reklamním sloganu - když ho miluješ, není co řešit), vůbec nic neznamená. Vše je jak má být, takový ten klasický richardovský humor, ztřeštěnost, trapnost, náhodnost a Richardova pohyblivost. Pokračování se mi ale líbilo více. ()
Já tedy čekal o dost třeskutější legraci. O tu se zde navíc ani tak moc nestará Pierre Richard, jako spíše agenti v čele s cynicky hláškujícím Jeaem Rochefortem. Nejde tedy o komedii, která ve vás vyvolá třeskutý smích, spíše o takovou úsměvnou anekdotu a pohodu, která z tehdejší ještě nemultikulturní a nezničené Francie vyzařuje. ()
70% — Trošku jiná komedie, než bych od filmu s Pierrem Richardem očekával. Umírněnější, ne tak ztřeštěná, ale přece plná zajímavých gagů, které vyplývaly především z hlavní myšlenky filmu, že když tajným službám předhodíte jako agenta někoho naprosto obyčejného, tak je prakticky vyřadíte z provozu. ()
Dnes už klasika Velký blondýn je skvělou parodií špionážních filmů, exceluje zejména Jean Carmet jako přítel Maurice, komika Pierra Richarda je sice trochu v pozadí, ale přesto i po letech tento fil dokáže pobavit ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! PRO IGNORANTA KRORIHO! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! : Američané jsou ti, kteří, nejen v tomto případě, kopírovali. Nejdřív se chlapče podívej na datumy vzniku obou filmů a pak něco piš, tvůj názor na kvalitu snímku respektuji, ovšem nesdílím, prostoduchost a vykradenost americké kopie, byť v podání Toma Hankse je typickou ukázkou amerického nepochopení evropského, v tomto případě francouzského, humoru a jejich pokus o přepracování v americkém hurástylu je sámzasebemluvící důkaz amerického smyslu pro demagogii a hulvátský patriotismus.... ()
Páni, to byl začátek. On vlastně celý film utekl ve svižnějším a napínavém tempu. Nedočkal jsem se žádných přehnaných výstupů nebo idiotů nebo snad kombinace, ale skutečné špionážní akce 80. let se vším všudy! Agenti, agenti sledující agenty a tak bych mohl pokračovat dál a dál. Tenhle profil filmu není až tak neobvyklý, že? Jenže to by se nesměl objevit člověk, který naboří všechny skutečné špionážní filmy. Není to člověk, kterého si vybrali, aby dělal šaška. Ne. Tohle je jen prachobyčejný chlápek, který jako šašek vypadá jen díky zápletce a ději, jenž není v jeho režii. / Hází chleba kachnám?... A kruci./ V takový moment jsem viděl, jak mohou věci vypadat, když si něco myslíme, a ono je to úplně špatně. :) ()
Galéria (36)
Fotka © Gaumont
Zaujímavosti (16)
- Na koncertě, kdy Francois Perrin (Pierre Richard) hraje Mozartovu 40. symfonii (KV 550), se mu do ní připlete i pasáž z první věty Čajkovského houslového koncertu D-dur, Op. 35. V rámci soundtracku lze najít skladbu pod názvem „Mozart massacre“. (MrHousenka)
- Po premiéře filmu v New Yorku oslovila Pierra Richarda na ulici mladá žena a řekla mu, že se jí film moc líbil a že jí Richard připomíná jejího otce. Později herec zjistil, že to byla dcera Dannyho Kaye, amerického komika, kterého jako mladý student velmi obdivoval a kvůli kterému se dal na hereckou dráhu. (raininface)
- Pierre Richard zde poprvé vystupuje coby Francois Perrin. Stejně se jmenuje ještě ve čtyřech filmech, jmenovitě Návrat velkého blondýna (1974), Všechno uvidíme (1976), Hračka (1976) a Kopyto (1981). (sud)
Reklama