Samuraj

Scénář: Jean-Pierre Melville, Georges Pellegrin .. Nemám rád, když musím skřípat zuby nad nelogičností příběhu a nesmyslném jednání postav, zejména té hlavní. Chodí od ničeho k ničemu, dle potřeby tasí kolt na poslední chvíli a neustále nás ohromuje tím jak v Melvilllově světě zle (pře)žít. Pravda, Alain Delon je cool. Ale to je ovšem asi tak všechno kladné na tomto snímku, který se snaží být poctou... no snaží(l), ale marně. 50%. (31.12.2007)

Osamělost nájemného vraha vylíčená ve všech odstínech šedi. Alain Delon se pro tyhle chladnokrevné typy snad narodil. Jean-Pierre Melville rozehrál několik dlouhých napínavých sekvencí, ať už se odehrávají na policejní stanici či při sledovačce v metru. Výborné francouzské krimidrama s působivou atmosférou. (03.01.2016)

Muž(i) v práci. Tohle dělá, tímhle se živí. Krok za krokem. Každý pohyb zaznamenán. Pouze delší časové prodlevy jsou řešeny stíračkami. Tmavě a světle šedá, černá. Chladné barvy, které nevzbuzují žádné emoce. Ty do světa samuraje nepatří. Jako stroj. Opakování gest, naučených úkonů, míst, kam se vrací. Síla zvyku, chcete-li. Chodí rozvážně, cílevědomě, okolí si nevšímá. Nedělá chyby, a když už, ví, jaká cena se za ně v téhle branži platí. Stejně ubíjející je práce vyšetřovatelů. Zabere hodiny, aniž by přinesla uspokojivý výsledek. Akce Melvilla nezajímá. Vzdaluje se od ní stejně jako kamera od konfrontace na mostě. Chce zachytit, zanalyzovat, co akci předchází, co po ní následuje. Pomalu a podmanivě. Samuraj by mohl být žánrovým titulem, ale budete-li k němu tak přistupovat, asi vám unikne jeho smysl a zároveň si všimnete, v kolika dílčích ohledech smysl nedává. Pro mne jeden z nejnápaditěji natočených filmů o samotě. 80% Zajímavý komentář: Sandiego (09.10.2014)

Ačkoliv dávám o hvězdu víc, naprosto se ztotožňuji s komentářem monologa. Tu hvězdu navíc dávám proto, že primárně jsem nesledoval děj, ale Melvilleho okouzlení místy a místem - líbilo se mi šedivé ladění "samurajova" bytu včetně oprýskaných zdí, zvláštně poetické schodiště v chodbě, a samozřejmě všechny ty procházky a projížďky upršeným městem, jízdy metrem - zkrátka poetika všedního okamžiku, k čemuž dobře přispívá i to časování - od tuším pátku 18. hodiny do úterka večer. Jenže pak je tam ten děj, že jo? Pro pana režiséra není podstatný a je to znát, protože zde najdeme spoustu nelogických jednání postav včetně samotného "neprohrávajícího" samuraje, který ve výsledku působí spíš jako amatér (na tom mostě nad železnicí, že jde znovu do baru, že nemá tajný byt, který by policie nenašla, v podstatě jen soudí okolnosti podle toho, jak moc rozrušeného má ptáka (doma v kleci). Okolnosti celého "případu" je nutno si domyslet, i když náznaky zde jsou, ale pořád je to jen teorie, že bar chtěla převzít konkurenční skupina a ta osudová pianistka v tom hrála jen volavku. Na kaźdý pád jsou motivy hodně nejasné a šlo by o nich s úspěchem neustále polemizovat. Ale když se fakt soustředím jen na atmosféru, jistou poetiku místa ozvláštněnou divným mužem, tak pak jo, pak je to sledovatelné. (25.12.2020)

Tak úsporné, a pritom presné a uderné dialógy bez jediného zbytočného slova už dnes nikto nepíše (noc pred Samurajom som videl Cronenbergov Cosmopolis, ktorý je presným opakom). Vzhľadom k scénáristickej i filmárskej precíznosti, ktorá v prvej polovici filmu evokovala vzorovú európsku noir-kriminálku pre veľké plátno, ma ale neskôr prekvapili jej logické lapsusy (útek z walkalátoru, neutrenie stoličky po inštalácii odposluchu) a málo zdramatizované a nejasné finále - ako z filmu pre televíznu obrazovku. (04.07.2012)