Bláznivý Petríček

Klíčovým slovem je v Bláznivém Petříčkovi hledání. Hledání lásky, dobrodružství, místa pro život i v životě - a jejich nenalézání. K tomu pak typické godardovštiny jako odkaz na komiksy, gangsterky, Casablancu, Renoira nebo grotesky. A to vše ve formě pestré koláže (střihač si užil) s výborným Belmondem a krásnou Annou Karinou. - "Mám pro tebe námět na román. Chlápek se prochází Paříží a uvidí Smrt. Tak se dá na útěk, protože si řekne, že jeho čas ještě nepřišel. Celou noc jede s nohou na plynu a příští ráno, když přijíždí k mořskému pobřeží, nabourá a umře. Právě ve chvíli, kdy už si myslel, že Smrt ztratila jeho stopu." (03.04.2005)

„Přístav jako z Conradových románů. – Plachetnice jako ze Stevensona. – Bývalý bordel jako z Faulknera a stevard miliardář jako od Londona. – Ti dva mi rozbili hubu jako v detektivce od Chandlera.“ A Petříček, Ferdinand Pessoa-Céline, a Marianne jsou jako Bosorka a Oliveira z Cortázarova románu Nebe peklo ráj, pokud by se ovšem příběh jejich střetu neodehrával v té první, pařížské části knihy, ale právě v té druhé, jihoamerické polovině. ** Godard zase ukazuje, že jako logická premisa k výstavbě vlastního životního příběhu vám může posloužit cokoli, že logika je pojivo, nikoli pouto. A všechno, co znáte, co jste kdy četli, slyšeli nebo viděli, osahali si, opustili či ztratili, můžete zapojit, nově rozežít. I právě jako divák toho filmu. ** S tou nejsvobodnější premisou dostanete v dárkovém balení i návod k použití a spoustu barevných nástavců a filtrů bonusem. Nemá cenu vypočítávat všechna prostořeká kouzla a triky, jež ukazují, jak svobodně (a přitom nanejvýš logicky) si tu Godard podmaňuje technické, filosofické i narativní nástroje, aby unikal do nových sfér jejich užití, rozšířil jim rejstříky a horempádem prchl do další vteřiny života. Glanc a vtip, jiskřivá krása a rozmarnost, s nimiž se tu proti sobě staví dva neživotné principy stejně jako v Cortázarově románu: hledající Oliveira-Ferdinand, filosofující, pátrající po smyslu, místo aby si uvědomil, jak ho vytvářet a žít, a Bosorka-Marianne, ponořená do toku času, okouzlená, roztěkaná a neschopná abstrakce, s níž by dokázala svou živost svrchovaně uchopit. A stejně jako v onom románu se i tady oba principy střetávají, aby se neprotnuly, aby si nerozuměly, ale o to více se fascinují a navzájem se přitahují, podněcují a trápí – fascinují a trápí. Fascinují a trápí. Proč tomu neříkat láska, jestliže si pro to slovo stejně každý musí vytvořit vlastní obsah sám. (07.11.2011)

Godard nedávno oslavil osmdesátiny, tak jsem se rozhodl, že si dám některý z filmů tohoto slavného rejži. Volba padla na Bláznivého Petříčka a bylo to opravdu štastné rozhodnutí. Po otřesném Alphaville si u mě Jean-Luc notně spravil renomé. Smysluplný příběh nehledejte, tento film je však navzdory intelektuálním úvahám o smyslu života velice hravý a zábavný. Velkou měrou se o to zasluhuje výtečný Belmondo, kamera a množství hudby. Nejvíce mě však dostala scéna s týpkem, který stále slyší melodii a samozřejmě konec :) Nakonec z toho vychází asi nejlepší film nouvelle vague, jaký jsem dosud viděl. (06.12.2010)

Rozum mi ide zastať. Aké že sú to kvality tohto diela? Trápny, ujačený, nudný, nezrozumiteľný, grotesktný road movie, v ktorom sa Bébel zrejme vyskytol nechtiac, čo možno paralelne porovnať aj s poslednými sekundami jeho postavy v tomto filme. Prečo niekto vôbec obdivuje všetky tie Godardove hovädziny? (28.02.2018)

Myšlienková ekvilibristika plná úsečných dialógov a monológov, pocitová rozvrátenosť a záver hraničiaci s dementnosťou. Protagonisti zvládli svoje úlohy podľa Godardových predstáv a predstáv filmových fajnšmekrov, v tomto smere ma Belmondo vobec neprekvapil, z ranej tvorby viackrát príjemne prekvapil ( Opice v zime ). Za zmienku stojí aj kvalitná hudba. (18.01.2017)