Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Autobiografická filmová spoveď režiséra Andreja Tarkovského nastavuje zrkadlo jeho pamäti a svedomiu. Vo filme sa s poetickou ľahkosťou minulosť prelína s prítomnosťou, detstvo s dospelosťou, skutočnosť so spomienkou a predstavami. Počas pobytu v nemocnici štyridsiatnik Alexej vo vnútornom dialógu so svojou matkou bilancuje vlastný život. Spomína na detstvo, strávené na vidieku počas vojny, na bolestný rozchod rodičov, na budovanie nového povojnového života, na vlastné životné zlyhania a sklamania. Poeticko-filozofický komentár filmu tvoria verše básnika Arsenija Tarkovského, režisérovho otca. (STV)

(viac)

Recenzie (193)

MissJ 

všetky recenzie používateľa

Na Zrcadlo jsem se začala dívat snad pětkrát, ale pokaždé po pár minutách jsem musela přestat...měla jsem pocit, že na něj ještě nejsem připravená, ačkoliv ostatní Tarkovského díla znám a mají v mé sbírce filmů čestné místo...čekání se vyplatilo. Jeden z nejvýjimečnějších zážitků, který mě v roli filmového diváka posunul zase o kus dál. Mohla bych tady chrlit jeden superlativ za druhým, ale místo toho si vypůjčím citát Larse von Triera: "Když jsem poprvé viděl Tarkovského Zrcadlo, měl jsem dojem, že jsem z jiné planety. Ničemu jsem nerozuměl. A proč? Protože jsem se pokoušel vše pochopit doslova. Napodruhé jsem si všechno uvědomil a rozhodl jsem se nehledat v jeho filmech logiku a neanalyzovat je, ale jednoduše se soustředit na filmové obrazy a pak jsem byl doslova okouzlen. Od té doby jsem přestal filmy analyzovat. Mám k nim vztah jako k dobré hudbě, tu posloucháš a máš z ní požitek." A já všem přeju, aby si Zrcadlo prožili stejně intenzivně. Je to unikát. ()

AGAMENON 

všetky recenzie používateľa

Toto dílo má být nejosobnější dílo uměleckého boha Androšky Tarkovského, má vypovídat o hlubokých citech, jež choval ke své předrahé matince. Tady přiznávám, že jsem se cítil být krajně limitován, neboť jde o cit, který jsem v podstatě nikdy nezažil, ale poté co jsem jeho „láskyplný výlev“ citů zhlédl, tak jsem své obavy přehodnotil. To že děj příliš smyslu nedává, to mne nepřekvapilo (který Tarkovského film ho taky dává, že?), to že rusáci zmateně pořád něco blábolili, to už vůbec ne, jen jsem čekal (a nedočkal) na vyjádření citů k matce. Spíše zde autor prezentuje svůj postoj k ženám a rozhodně se nejedná o nic moc lichotivého. Po celý snímek mi pořád tanula otázka, které jsem nezbavil ani po titulcích. Nebyl vypravěč (Tarkovský) schizofrenik? Rozhodně tomu spousta věcí nasvědčovala, ale na druhou stranu aspoň vím, proč Lars von Trier dedikoval svého Antikrista, zrovna tomuto autorovi. Že jeho filmy nejsou pro obyčejné lidi? Toť hrubě chabá výmluva jeho uctívačů. Prý se díla Andreje Tarkovského nemají analyzovat, aspoň dle slov jejich autora. Velmi pěkné od filmového tvůrce, co si budeme nalhávat, moc takových rozhodně není. Jen mi pořád na mysl tane otázka. Proč je tedy vykládají, proč porušují svaté přání jejich boha? To vypadá jako ideální téma na analýzu. P.S. Rozhodně by mne velice zajímala její reakce na synův opus, pokud tedy ještě byla mezi živými. ()

Reklama

lupuscanis 

všetky recenzie používateľa

ANDREJ TARKOVSKIJ, ZRCADLO (1975). ЗЕРКАЛО _______ od 14. 3. 2010: ZRCADLO znovu, a trochu jinak, tady: http://www.nostalghia.cz/webs/andrej/clanky/2010/lupuscanis_zrcadlo.php ________ Zrcadlo je film, ve kterém každé jedno vypadá tak trochu ‘jako’ nějaké druhé. Ale, nikdy ne docela. Mate to i inspiruje. Zahlcuje i zapaluje. Jako diváci jsme Tarkovským doslova vedeni k tomu, že neustále zaměňujeme. Třeba ženy. Milenku, bývalou ženu, matku a také ženy, dcery a matky jiných mužů. Řada s jen zdánlivým koncem. Ale proč? Ženy jako obraz ženy jediné, jíž se snad všechny podobají, a jež narozdíl od nich nepodléhá vlivu času, neboť byla z tohoto/našeho/smrtelného řádu vysvobozena Leonardem - Ginevry? A co jestli jsou tyto souvislosti hlubší. Měly by být. Vždyť tohle se v Zrcadle ani zdaleka netýká jenom žen (1). Tarkovskij se tu záměrně pohybuje na hraně, která odděluje řád od chaosu, na hraně rozlišitelného. Vystavuje tak Zrcadlo riziku nesrozumitelnosti. Proč? _______ Ještě jednou ta samá slova: Zrcadlo je film, ve kterém každé jedno vypadá tak trochu ‘jako’ nějaké druhé. Ale, nikdy ne docela. Postavy filmu jsou protkány podobností vpravdě fatální: všechny jsou v sevření osudů, jakoby v sobě tajemně odrážely osudy těch druhých - těch které znají, těch o kterých nevědí, ba dokonce i těch, o kterých vědět nemohou. Tato provázanost, která daleko přesahuje souvislosti rodinné, je pak zdrojem dvojího typu sil. Otevírá: díky ní je možné se vracet, vzpomínat, mít půdu/zemi pod nohama, mít svou vlast, mít kořeny v běžném (lze-li to tak říci) smyslu slova; ale také omezuje: díky ní není možné začít odvíjet nit života od začátku, na čistý stůl tu vždy dopadá stín minulosti druhých lidí, vždy je tu temné předurčení k opakování tak trochu sysifovského snažení těch přede mnou, kolem mne i po mě: pokoušet se spojit, co jen velmi těžko drží pohromadě, co se vzájemně přitahuje i od sebe odvrací, co se spojit nedá, nebo, jak se zdá, jen na pomíjivou chvíli. Láska a Svár. (Hm, opět tu máme toho Empedokla, zvědaví si jistě tuhle naznačenou stopu propátrají sami... ). Tarkovskij se v Zrcadle dotýká čehosi hlubokého. Živelného tkaniva a sil, jež nás bytostně provazují. ________ Tarkovského zrcadla, nejen v Zrcadle, však bývají zašlá a klamná, s viditelnými stopami uplývajícího času. Co bychom v nich mohli zahlédnout? Jak pokládáme dlaň na vlhkou zemi, která pamatuje mnohé. A jak se dereme hloubš: k podzimnímu tlejícímu listí (viz záběr na zanedbanou, neživou studnu, zadušenou neúprosným plynutím času, s věcmi, které se zde navrátily k živlům a proměnily v odpadky, avšak nabyly těžko pojmenovatelné krásy – motiv nejdůsledněji rozvíjený ve Stalkerovi) ke kořenům, k bílým kostem předků. Jak pomalu začínáme chápat dosud skryté souvislosti... Ale tahle cesta dolů, cesta popela, nám cosi nabízí, má pro nás odměnu. Ze dna nás vyvede zpět na světlo. Ale nemylme se, to teprve díky pobytu tam dole, v té temnotě mezi kořeny, vidíme tohle světlo v tak jasných barvách. _______ V Tarkovského Zrcadle (ale i v dalších filmech) je přece jen jedno zvláštní, úplně jiné místo. Místo, které je čisté, bílé jako mléko, symbol blažené a světlé nevinnosti, nevědomosti, sounáležitosti. Bílé a čisté byť v něm po stolech pobíhají černo-černá koťata. Je to krajina dětství. Není snad ona ten pravý důvod, proč – navzdory tomu, že každý náš milostí darovaný šťastný okamžik nutně skončí (viz extaticky krásná scéna rituální koupele vlasů (2) ) – není snad tahle krajina ten pravý důvod, proč chytnout jako plamen, proč hořet, proč se znovu pouštět do zdánlivě sysifovských, k nezdaru odsouzených, podniků? Proč se pokoušet spojit, co se spojit nedá? Třeba muže a ženu...? Zbožňuji výmluvný záběr na ženu, která si z obětí muže sedá a vědoucím úsměvem reaguje na vpravdě chlapský dotaz, zda-li by si přála holčičku nebo chlapečka - jako by už dopředu věděla, jak ten věčný příběh pokračuje... Ne, ani touhle přímočarou otázkou to věčné tajemství patrně neodhalíme: co je to, po čem žena touží...? - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - Post Scriptum a poznámky pod čarou: ________ (1) Nakažlivým podobnostem v Zrcadle podléhají pochopitelně nejenom ženy, ale i časové roviny (z těch Tarkovskij tvoří doslova labyrint), ale i místa (rovněž labyrint, nezřídka v jediném záběru 'bez varování' přecházíme z interiéru venkovského sídla do bytu v městském domě - z formálního hlediska tvoří Tarkovskij tyto záběry namísto obvyklého střihu, vystavěním scény tak, že se její okraje noří do tmy, a kamera skrze ně ‘vykouzlí’ vedlejší místnost, odraz v zrcadle, či místo ‘někde jinde‘). Avšak ženy o sobě a pro sebe, ženy spolu-tvarující životy mužů, a možnost/nemožnost vzájemného porozumnění mezi ženským a mužským prvkem, zůstávají v Zrcadle tématem výsostným. ________ (2) Několik nesouvislých poznámek k obrazu rituální koupele (se spojlery): V tomto obrazu je vidět, jak dokonale demiurg Tarkovskij používá a ovládá živly, uvádí je do zběsilého a krásného tance. Neskutečný sen-vzpomínka. Obraz radikálního smrštění všech rovin času - minulosti, přítomnosti, budoucnosti i snění - do jediné. --- Štastný a vzácný okamžik setkání, v němž samotném je současně vepsána jeho konečnost. Voda. Nejprve krotká, ovládaná, jako součást rituálu. Obraz setkání matky a otce, muže a ženy, kde ONA vyzařuje nespoutanou smyslnost, závratnou ženskost. Slastný úsměv na tváři, a prsty zajíždějící do mokrých vlasů… Odkrývaná proměna mise-en-scene. Do vlasů padají urvané kusy omítky. Nevnímané… Voda zbavená okovů služebnosti nese zkázu. Ohlašuje oddělení toho, co se v živlu vášně spojilo. V pozadí jiný živel, hořící plamen na plotně kamen - teplo domova. --- Voda. V Zrcadle živel klíčový. Živel žen, emocí, uplývajícího času a oživované vzpomínky... Vždyť co je zrcadlo jiného, než zklidněná a zpevněná voda? --- Živel uvnitř obydlí - oblíbený a opakovaný topos Tarkovského. Vpouští-li Tarkovskij ničivé živelno do domu v Zrcadle, není to pouhý obyčejný znak jiné skutečnosti (jako v Solaris), nebo vzácnosti okamžiku (Stalker) - živel tu na symbolické rovině zasahuje vztah mezi MUŽEM a ŽENOU na tom nejcitlivějším místě, v samotném jeho srdci. Neboť právě obydlí je to, co je před všemocnými živly „tam venku“ bytostně ukrývá a chrání, co jim dovoluje vzájemně se nacházet… Více viz inspirativní úvahy o živelnosti, prožívání slasti a "žití z..." Emanuela Lévinase v Totalita a nekonečno. () (menej) (viac)

HellFire 

všetky recenzie používateľa

Zrcadlo je Tarkovskijho zrcadlem vzpomínek na dětství. A jak je u něj zvykem, tento osobitý tvůrce nenatočil nic přímočarého. Mnohdy je divákovy jasné, že je příběh vyprávěn z pohledu Tarkovskijho - dítěte, kdy vzpomíná na maminku a tatínka, načež jsou do příběhu zakomponovány obrazy Tarkovskijho - básníka, které nesouvisí s jeho vzpomínkami, ale do filmu vlastně sedí. Takže i když chvíli sledujete jasně daný děj, v příštím okamžiku můžete přemýšlet nad tím, proč jsou do něj zakomponovány právě tyto obrazy. Na to zná odpověď jen jejich autor. Artové filmy mají pro diváka velmi tenkou hranici mezi nepochopením a prozřením. Tarkovskijmu se, i dle hodnocení, povedlo nezůstat pod touto hranicí. ()

Anderton 

všetky recenzie používateľa

Tarkovskij spomína....ale úplne iným spôsobom, ako napríklad Fellini v Amarcorde, takže na trafikantky s obrovskými kozami a nadržaných puberťákov zabudnite. Zrkadlo je monoho komplikovanejšie vystavané a spomienky na detstvo sú skôr iba odrazovým mostíkom k ďalekosiahlejším filozofickým úvahám a historickým kolážam. Osobná rovina je rozprávaná podľa mňa zbytočne komplikovane, divák sa v nej stráca, má ale pocit, že to bolo režisérovym zámerom. Plne porozumieť jeho filmovej reči budú schopní asi iba jeho skutoční znalci a rozhodne nie je filmom, ktorým by ste mali začínať štúdium jeho tvorby. Mám pocit, že látku by poňal jednoduchšie (a to omnoho) aj Bergman. Napríklad až po filme som sa dozvedel, že básne, prezentované vo filme, napísal Tarkovského otec a toto sú detaily, ktoré spoločne so znalosťou niektorých jeho štandartných tém, vám poskytnú prístup k duši tohoto filmu. Je to film, po ktorého zhliadnutí by som si vypočul rád zrozumiteľný výklad odborníka niekoľkých scén vrátane celku, vyjadril svoj vlastný názor na film, podiskutoval o ňom, aby som dokázal mať po ňom v sebe skutočný pocit skutočného filmového zážitku. Takého, aký som mal napríklad po Solarise, keď sa mi jednotlivé myšlienky a scény filmu začali pomaly rozkladať v hlave a ktorý cítim aj u toho Bergmana. Tarkovskij je asi ešte silnejšie kafe:). Takže pre začiatok: je to o detstve, je to o histórii národa, je to o ženách, je to o živloch, je to o domove a koreňoch, je to o vzťahoch, je to o duši, je to o túžbe byť šťastný...je to o všetkom. Tak sa mi to postupne v hlave rozkladá, ale myslím, že Tarkovského metafory nevyplývajú prirodzene z deja, pretože film klasický dej nemá, režisér ich tam len tak ukladá. Preto s filmom nie som úplne ztotožnený. ()

Galéria (45)

Zaujímavosti (11)

  • Pro efekt větru vlnícího obilí byly použity dva vrtulníky. Stály za kamerou a na příkaz Tarkovského spustily rotory. (džanik)
  • To, že v brežněvovské éře tzv. stagnace mohl vzniknout snímek natolik výlučné formy, vypovídá, že i v SSSR si byli dobře vědomi Tarkovského potenciálu. I přes neustálé ústrky mu tak nechávali prostor, který nebyl zdaleka dopřán všem. Jak dokazuje i natáčení na filmový materiál Kodak, jejž měli jako nedostatkové zboží k dispozici jen „protekční“ autoři. (Zdroj: Letní filmová škola)
  • V první scéně s telefonem kamera míjí francouzský plakát k jinému Tarkovského filmu, Andrej Rublev (1969). (džanik)

Súvisiace novinky

Projekt 100 / 2007

Projekt 100 / 2007

11.01.2007

Již 13. rokem se můžeme těšit laskavé péči organizátorů putovní filmové přehlídky Projektu 100, AČFK. Ti kažodorčně dbají o pravidelný přísun deseti mimořádně kvalitních filmů na stříbrná plátna po… (viac)

Reklama

Reklama