AGAMENON

Milionkrát provařený příběh o problematickém poldovi, který je sice „schopný“, ale dělá jenom průšvihy, za kámoše má knedlu (vyrůstali spolu ve stejným děcáku), jenž je rodinný typ (třetí hladový krk na cestě). No a hlavní průserář se musí infiltrovat do party, moc moc moc zlých gangsterů, navíc tady máme zkorumpovanou šéfovou a partičku pupkatých diskriminovaných Búrů, řešící „neřešitelné“ případy ve sklepě, plus nějaký diktátor z prdelákova a digitální hyena.    Musím říci, že filmů z JARu jsem příliš neviděl, přeci jenom je to pro Středoevropana dosti exotická země (vůbec nechápu, koho napadlo u nás film distribuovat), z tohoto důvodu mi jména tvůrců nic neříkají, herci jsou na můj vkus poněkud expresivnější, scénář nic světoborného, jednoduše řečeno, jedná se o průměrné béčko, kterých vznikají ročně tuny a jediným ozvláštněním je jen země původu.

Il tiranno di Siracusa patří mezi méně známé filmy žánru „meč a sandále“, navíc se od svých žánrových souputníků dosti odlišuje. Standartní antický kus chtěl ohromit, nadchnout, ať kolosální výpravou, davovými scénami či velkými bitvami, nejlépe vším dohromady. Nic z toho se zde ovšem nevyskytuje, propagační materiály nehorázně lžou. Výprava je naopak velmi skromná, studiové scény jsou provedeny v menších ateliérech, i syrakuský trůnní sál působí dosti strohým dojmem, z venkovních staveb je postavena pouze hradební zeď (nepříliš dlouhá) a jedna, menší, boční ulička s nízkými domky. Překvapivě (na tehdejší dobu) je spousta scén natáčena v málo okoukaných exteriérech (dnes by asi koně do Karakallových lázní nepustili). Akční scéna je zde pouze jedna (plus jeden kratší souboj na konci), kdy je jeden z hlavních hrdinů zajet po havárii vozu. Toť vše, ani počet vojáků na plátně nikdy nepřesáhne tucet. Herecky je film značně rozkolísaný, Guy Williams hraje Daimóna s nonšalantní lehkostí, Don Burnett svého Fintiáse se stoickou uměřeností, což se dá říci o dvojici hlavních padouchů, syrakuském tyranu Dionýsiosovi (Arnoldo Foà) i veliteli gardy Carisovi (Carlo Giustini), na druhé straně kreace Osvalda Ruggieriho (Fintiásův švagr) je vrchol amatérismu, přičemž absolutně nejstrašnější výkon podává Ilaria Occhini (Nerissa, Finatiásova choť), jejíž neustálé hysterické výlevy jsou k nepřežití. Nejlepší na celém filmu je, jak jinak, vynikající hudba A. F. Lavagnina, byť v jeho filmografii se jedná o lepší nadprůměr.

Ti bídní teroristé, oni si opravdu nedají pokoj, pořád musí vystrkovat růžky a dělat neplechy, hlavně se z nějakého podivného důvodu, neustále zaměřují na největší demokracii světa, a tentokráte si pro své zlotřilé plány vybrali atomovou ponorku, ale naštěstí je po ruce betelný amerikanský geroj, jenž té pakáži rozhodí sandál. Útok na ponorku je generický béčkový akčňák, s jednou hvězdou, opět béčkovou, v hlavní roli, které sekundují povědomé tváře, jejichž jména, ani to kde jsme je zahlédli, si většinou nevybavíme. Rozpočet, v rámci kategorie, není nejhorší, byť většina trikových scén je vystřižena z jiných filmů, akce je dostatek (samozřejmě, nevyčerpatelné zásobníky nemohou chybět), herecky to samozřejmě za moc nestojí, scénář je podle osvědčené šablony, takže nás nepřekvapí absolutně nic (i zrádce odhadneme hned po první minutě), hudba je adekvátní (Eric a David Wurstovi nejsou nejhorší skladatelé) a brněnský dabing uspokojivý. Pokud divák neřeší logickou a technickou stránku, nevidím důvod, proč by se neměl bavit, já si film užil.

Na počátku stál poměrně originální nápad, který byl přetaven do solidního scénáře, ale studiem byl pro jistotu odeslán do SJW oddělení, aby jej prověřilo (pro sichr). To shledalo scénář naprosto nepoužitelným, načež provedlo několik "drobných" úprav, jenž jej činí použitelný pro dnešní dobu. A výsledek? Vznikl standardně odporně nudný hyperkorektní blivajz, stvořený za pomocí nepříliš kvalitní počítačové animace, jehož jediným kladem je solidní hudba.

Yor je tak krásně blbej, ale neskutečně zábavnej. Pořád se v něm něco děje, zemětřesení, protržené hráze, krádeže žen, boje s dinoškama, neandrtálci, ufonama, prostě náš dozlatova opálený svalovec, se ani na chvilku nenudí, a my s ním. Neřeším stupiditu scénáře, špatné herecké výkony, gumózní dinoše, ani to, že chvíli burácí symfonický orchestr a za chvíli disko syntezátory, proč si takovými nesmysly kazit zábavu, stačí jen jediné, vypnout mozek a nechat se unášet pravěkým dobrodružstvím s titulním hrdinou.

Příjemný dobrodružný snímek, jehož rozpočet byl jistě velmi skromný, což je poznat na angažování neznámých herců (nejznámější je James Read alias George Hazard ze seriálu Sever a Jih), minimum statistů, staveb (dva sruby, jeden vůz a pět stanů), a i hlavní zvířecí hvězda si svůj výstup odbyla nepochybně za jedno odpoledne, neboť její interakce s lidskými kolegy je nulová (pár záběrů loudání se po louce, nějaký ten záběr na zadních s otevřenou tlamou, toť vše), vše ovšem vynahrazují krásné záběry přírody a nádherná hudba nedoceněné legendy Johna Scotta.

Já tyhle starý studiový dobrodružný scifíčka miluju, jsou tak krásně roztomiloučký. Tvůrci moc lovů neměli, takže všechny prehistorický potvory hrají kořeni v latexkách, ať to jsou obr ptáci, prasosauři či megakrokouš, nebo co to sakra bylo, ale u mne jasně vede plamenometná žabža, vybuchující jak po vydatné baště vagónu TNT. Celá podzemní říše je vyvedena a nasvícena v tak nádherných přihřátých barvičkách, že máte hned si tam postavit chajdičku na léto a na zahrádce pěstovat masožravky. Co však sakra zamrzí, je kratičká přítomnost mladičké, a jako vždy krásné, Caroline Munro, standardně oblečené v titěrném kostýmku, to bylo fakt unfér, sice si Peter Cushing, coby totálně mignutej, rachitickej vědátor, hláškující jak o závod, krade každou scénu pro sebe, ale když ono se na Karolínku kouká přece o hodně lépe. V kom zůstal kousek dítěte, tomu musí tato zábavná jednohubka přirůst k srdci.

Jeden z mnoha filmů, které jsem mnohokráte držel v rukou ve videopůjčovně, ale nikdy si je nepůjčil. Chtěl bych poděkovat neznámé osobě, jenž vhs překopírovala a nahodila. A teď k samotnému filmu. Jedná se o klasické béčko z televizní produkce (jen chybí neodmyslitelné zatmívačky), snaživě kombinující krimi se scifi, navrch okořeněné špetkou „současné“ politické situace, což je právě jeho největší nedostatek, neboť v době uvedení se Sovětská říše hroutila a glastnosť byla již jen pouhou frází z neexistujícího impéria. Scénář dokáže uspokojivě udržet pozornost diváka, navíc závěrečné rozuzlení je dosti překvapivé (obzvláště na dobu vzniku), k dalším kladům patří, kromě ústřední dvojice v podání Brigitte Nielsenové a Juliana Sandse, i překvapivě příjemně nedisonantně znějící syntezátorová hudba Trevora Jonese, zbytek je již televizní standart, nevýrazná režie, méně kvalitní triky, stísněnější a papundeklovější interiéry,

Jedna z těch něco akademií, kterých jsou 80. léta plná. Tato má velmi úchylné prostředí, nebo aspoň pro mne prostředí pohřební služby rozhodně je (a co teprve pan ředitel). Celé je to neskutečná kravina, plus nulová originalita (pokud nepočítám prostředí), malý rozpočet, nepříliš známé herce atd. Přese všechno jsem se dobře bavil, navíc vše okořeněno málohlasným video dabingem, ten tomu dodává tu správnou patinu dětství začátku 90. let.

Příběh o Sherwoodském zbojníkovy a jeho družině, snad nikdy nepřestane filmaře lákat. Tentokráte se jej rozhodli angličtí tvůrci zpracovat jeho osudy do krátkometrážního, animovaného filmu pro děti. Scénář se překvapivě tolik nezabývá soupeřením titulního hrdiny s ďábelským šerifem z Nottinghamu, jako spíše osvobozením krále Richarda, a jeho znovu instalováním na anglický trůn. Scénáristé si vypůjčili několik motivů z úspěšného Robina Hooda s Kevinem Costnerem, vzhledem se nám animovaný lapka, zas podezřele podobá Errolu Flynnovi, a protože máme 21. století, tudíž nemůže chybět ani přehnaná emancipovanost lady Marion. Což o to, scénář není zas tak špatný, avšak co je to platné, když se producenti rozhodli celý film vytvořit pomocí počítačové animace. Při titěrném rozpočtu, přesně podle příručky úspěšného kapitalisty pro I. ročník, bylo rozhodnuto outsourcingovat práci animačnímu studiu do třetího světa, konkrétně do Indie. Při vší úctě k tvrdě pracujícím Indům, tak otřesnou počítačovou animaci, aby člověk pohledal. Sice chápu, že počítačová animace v současnosti „letí“, ale nebylo by občas od věci se zamyslet, jestli není lepší tvořit klasickou, ruční animací, než lidskému oku, tak nelahodící počítačem generované zrůdnosti. Film v našich luzích a hájích vydala, dnes již neexistující, společnost Green Media, specializující se na distribuci laciných pohádek. Ta nechala dílko přetlumočit do češtiny ostravskou, jako snad všechny své produkty, firmou Wind. K přemluvení bylo přizváno pouhých, pro množství postav naprosto nedostačujících, devět dabérů, což má někdy za následek, že například Tomáš Jirman, debatuje sám se sebou. Výsledný produkt, se zavřením obou očí, nelze označit jinak než sterilní a průměrný. Avšak pro všechny, kteří by chtěli ihned lát nad bídnou kvalitou českých dabingů, je nutné zdůraznit, že anglický originál disponuje dokonce jen sedmy (!!!) dabéry. Jediné co si zasluhuje pochvalu, jest překvapivě kvalitní hudba, kvůli níž zvedám své hodnocení na dvě hvězdy, ale jenom kvůli ní.