Stalker

Главне верить! Jak, nakolik a snad i čemu zůstává otázkou. Neskutečně silná výpověď o řádu, respektu, víře a podrobení se. Natočeno velmi zvláštním způsobem, vypínajícím duši k nebývalé námaze a odměňujícím ji nepopsatelnou měrou. Film, který bude v člověku rezonovat ještě velmi dlouho, ne-li navždy. (30.11.2006)

Ruský Stalker z roku 1979 režírovaný Andrejem Tarkovskijem je dost možná jeden z nejsložitějších filmů v historii kinematografie- Jeden z nejproslulejších (či dost možná nejproslulejší) ruský filmař zadaptoval knihu bratrů Arkadije a Borise Strugackijových (kteří jsou společně s Tarkovskijem podepsání i za scénářem adaptace) a zpracoval vizuálně strhující, dějově náročnou a celkově psychicky diváckou náročnou podívanou, kterou je velmi náročné i přes její vysoké kvality dokoukat do konce a v tomhle případě skutečně záleží jenom na tom co toho divák vydrží. Je velmi složité vysvětlit základní zápletku, hlavní myšlenku a veškerý dějový průběh Stalkera a je dost možná zajímavé vědět toho co nejméně a následně postupně dějové rozkrýt hlavní děj sám i když velmi pravděpodobně hrozí, že divák k nějakému velkému pochopení všeho co se na plátně děje přece jen nedojde. Tempo Stalkera je vražedné a dochází skutečně k pasážím kde se v podstatě ´´nic neděje´´. A i přesto na těchto náročných a těžce uchopitelných pasážích něco je. Stalker je ve finále dost možná dodnes jedním z nejoriginálnějších filmů všech dob a Tarkovskij si mistrovskou režii obhajuje svůj titul pravděpodobně nejvíc mezinárodně známého ruského režiséra. Počet překrásných a nádherných filmových záběrů je ve Stalkerovi velmi výrazný, o to možná zajímavější je ale možná zajímat se o to co všechno se vlastně v rámci děje odehrává a jaký to celé má smysl. Stalker je ve finále skutečně především plný filozování a i proto je velmi náročnou diváckou podívanou. A zároveň má skutečné momenty, které i divákovi, který je z filmu víceméně nadšený dají do hlavy úvahu nad tím, že je tohle dost možná skutečně až moc a je ideální čas skončit. Stalker je tak definitivně jedním z nejnáročnějších diváckých zážitků všech dob a především ve výsledku skutečně nepříjemný zážitek. Je geniálně zvláštní a vypiplaný do každého detailu, přesto mám ale pocit, že Stalkera nikdy nechci vidět znovu. Má bravurní scénář, velmi dobré herecké výkony, vizuálně skvostné podání ale přesto má za mně lehké vady na kráse v tom, že je občas nepříjemný možná až příliš. Přesto jde ale právem o jeden z nejznámějších ruských filmů, který rozhodně potencionálně naláká k tomu dohnat i zbytek Tarkovskijho tvorby. A následné rozebírání toho všeho, co se v rámci filmu přes dvě a půl hodiny dlouhého filmu stane je srovnatelně stejně zajímavé takže i za tohle rozhodně palec nahoru! (13.09.2020)

Síce som tušil, o čom približne Stalker pojednáva, ale po jeho zhliadnutí mi vôbec nebolo jasné, čo som vlastne videl. Vedel som len, že silu na ďaľšie zhliadnutie nájdem len tažko. Snáď najneobyčajnejší filmový zážitok môjho života, ktorý ma ako celok úplne nenadchol, ale niečo vo mne určite zanechal. Minimálne vizuálna sila obrazov je v tomto prípade neodškriepiteľná, s odstupom času a s pomocou ďalších zdrojov nachádzam v tomto diele aj viac a viac pozoruhodných myšlienok. Výsledné hodnotenie sa vo mne bije, varianta ktorú volím súvisí s faktom, že Zóna sa svojou magičnostou dokáže zavŕtať pod kožu. (15.09.2010)

Jsem smířen s tím, že nic famóznější za svůj život nikdy neuvidím. ____ Ruská filmová estetika posílená samotným přístupem Tarkovského činí ze Stalkera nezapomenutelnou epopej. Genialita filmu je tak dosažitelná, přitom tak vzdálená; kopíruje v podstatě Zónu, kam lze utéct a nalézt zázraky, ale je nutné pro to něco udělat - člověk zůstává na vše sám, nikdo mu nepomůže, žádná neviditelná síla ho nepopostrčí. Zóna je jedno z nejmagičtějších míst, kam kdy kterýkoliv režisér své diváky pozval. Zprvu se film zabývá šedinou světa, poté dává do vztahu hledisko humanisty (Spisovatel), vědce (Profesor) a věřícího (Stalker). Tarkovskij coby odpůrce „trojúhelníku abc" a techniky nadržuje Stalkerovi a Profesora nechává za oponou. Klíčové otázky: Smí racionální člověk důvěřovat niterným pocitům? Nezanikla by bez trápení i samotná touha po štěstí? Solonicyn (Spisovatel) a zejména Kajdanovskij (Stalker), toť dva magnety, z nichž nelze spustit oči. Tarkovskij svůj čarokrásný biohazard vystavěl v duchu básně v próze a mně nezbývá než mu za toto unikátní veledílo, které nesnese srovnání absolutně s ničím, hluboce poděkovat. (01.12.2007)

Vlastně je to v každé větě, v každém obraze - o čem ten film je, jen to chce pozorně se dívat a vnímat, ale přiznám se, že to bolelo. Každému filmu není "dopřáno" bavit, některý vás naopak přes veškerou vstřícnost, snovost i filozofično vycucá jak citron, ale je to tak zlé? "Vždyť to, čemu oni říkají vášeň, není ve skutečnosti duševní energie, ale jenom tření mezi jejich dušemi a vnějším světem. A hlavně, kéž uvěří sami v sebe, kéž jsou bezmocní jako malé děti, protože slabost je velká věc a síla je NIČÍM". Procházet "zónou" znamená poznávat, měnit se, připustit souvislost příčin a následků, toužit, věřit a hlavně se nevracet, ať už jsme v "zóně" nebo ona v nás. (19.01.2006)