Stalker

"Bože chraň! Já vůbec moc nepřemýšlím. Nedělá mi to dobře." Film spěje ke konci. "Bohudík.." říkám si a prásknu s sebou na postel a děj už nijak výrazně nesluduji. Pak přijde zpověď Stalkerovo ženy. Neznám její jméno. Nevím o čem mluví. Zapaluje si cigaretu a donutí mě vrátit se do původní polohy plodu, která mi byla přes dvě hodiny jedinou pohodlnou pozicí. Její oči sledují upřeně do kamery, mluví, mluví, mluví. Je zvlaštní, že mě upoutává postava, která do děje nijak výrazně nezasahuje a je tam, dalo by se říct, jen pro okrasu. Vstane a přejde k oknu. Popotáhne z cigarety. Je to ona, kdo řekne závěrečná slova. Má do té doby pohodlná pozice, začíná mi býti nepříjemnou, ale sakra ta ženská je tak pozoruhodná bytost, že risknu amputaci končetin. Konec. Tečka. Tarkovskij. Jsem vděčným pozorovatelem, když jde o nějaké psycholigické, filozofické filmy. Rád nad nimi přemýšlím, téměř do zmagoření, ale Stalker vám (nebo podle hodnocení ostatních, jen mě) přivodí zvláštní pocit v žaludku. Čert vem to, že jste to nepobrali, ale když vám uniká i příběh, je fuška pak naskočit do rozjetého vlaku. Andrej Tarkovskij je jednoslabičný expert, který rád mate divákovo myslí. Tak ať, ale ať tomu dá tvar a dávku spádu. Možná je na vině můj věk. Prostě nekoukej na filmy pro dospělé, když sám máš problém pobrat Trigonometrii. Učím se za pochodu a Stalker byl na můj vkus až příliš rychlým skokem do světa, který je hloubavý a do jisté míry i praštěný. Knihu čtu a doufám, že nebudu mít nutkání zaklapnout ji v polovině jako u filmu.__ Stalkerovo žena típla cigaretu a zmizela. Já spadl z postele s otazníkama v hlavě a v tu chvíli jsem si připadal jako malé dítě, které nedokáže pochopit, proč mu máma nekoupí žvejku, když ji o to ustavičně prosí. Chci to vidět s inteligentnějším člověkem, než jsem já. Chci to pochopit!!!! (10.05.2009)

Tuš sem se tu od jedneho cypa dočet, že jakysi rusak pohazuje v zoně šroubama, vytyčuje a že je z teho šťastny. A pry je to vubec cele fajne a esetycke, bo pjet hvjezd to neni žadna hola řiť. Štajger pravil, že to bude natuty cosy poučneho a bo se nam furt v rubani nedařy vytyčiť, kaj to zajebane rypadlo přišrubovať, aby robilo za nas, nebylo by od vjecy ošmirovať co s tym v tym Sovjetskim svazu robi. Tuš byl sem šťastny jak cyp, bo sem dostal den opušťak a nemusel byť na čelbě. Letim jak kokot do Videovordu, ať to kurva navali, ale pry němaju, bo take pičoviny sy pry nikdo nepučuje (a to pry že zme kulturni narod, inflagranti jedni...). Eštěže Jaryna ta jeho stara dokopala naštelovať Jupisi aji s internetem, aby mohla čumět na tych Vyholenych, bo jak ty kurvy v Hošťalkovicach zrušili analok, tak je na celym Zarubku sygnal na piču!! Tak sem vyexoval par lahvaču, než to Jaryn stahnul, oprašil sem ruštinu, keru sem než sem vyšel sedmu třydu zedeeški tak miloval, bo ruštinařka měla kozy jak Holý Buster. Kurva, děcka, tři hodiny na to čumim jak pero z gauča, no jak dybych tlemil do zdi. Taku pičovinu ste v životě neviděli a až teho cypa raz potkam, tak mu zrušim zubni kartu. Byl sem syce zbytněly jak sviňa z tej krajiny a Ostravaru dvanactky, ale jakse mě štajger druhy den na cosy zeptal, byl sem duty jak fryšop. Tak akorat mi napalil ačko za bulku, ty kurvy Kolaček s Bakalu mi hrabli po premiach a přiště rači budu dal čumět enem na Zimira, bo ten aspoň umi pořadně rozjebavat bavoraki. (Buchsteinerova KOBRA 11) ------------- Niethustra - Stalker (1979) 04.02.2010 ***** Ráz Zóny jako na plátně zbytnělé všednodenně setkávané krajiny je (naopak) rozhodován nezjevnou významovou souvislostí cesty za štěstím. Tu vytyčuje Stalker způsobem zdánlivě svévolného pohazování matic a na základě naprosto zapřené motivace (k hodu vždy právě tím směrem). Co do zdůvodňujících příčin neidentifikované a nesrozumitelné vytyčování (významové souvislosti) cesty za štěstím nutně vzbouzí pohoršení. Pohoršení jako to, co rozehrává vzájemnnou konfrontaci humanismu (Spisovatel), vědy (Profesor) a víry (Stalker) (viz také Shadwell) - motiv pohoršení, Kierkegaard (víra v případě Tarkovského "vyhrává"; pohoršení ho nesvádí k pochybám a zde založené racionalizaci zázraku, ale graduje víru). Svébytný estetický výraz filmu spočívá mj. v citlivém zviditelňování nezjevného: na pozadí krajiny jen tušená cesta za štěstím zpětně razí podobu krajiny jako specificky rozestřených významů cesty a scestí (které vposledku znamená - nikoli nutně tělesný - zánik, tj. v tomto případě neuposlechnutí pokynu a odvrácení se od cesty víry). Film jako estetizace víry. Vygradováno v pojetí filmu jako exegeze (Tarkovského OBĚŤ). (09.02.2010)

Ruský Stalker z roku 1979 režírovaný Andrejem Tarkovskijem je dost možná jeden z nejsložitějších filmů v historii kinematografie- Jeden z nejproslulejších (či dost možná nejproslulejší) ruský filmař zadaptoval knihu bratrů Arkadije a Borise Strugackijových (kteří jsou společně s Tarkovskijem podepsání i za scénářem adaptace) a zpracoval vizuálně strhující, dějově náročnou a celkově psychicky diváckou náročnou podívanou, kterou je velmi náročné i přes její vysoké kvality dokoukat do konce a v tomhle případě skutečně záleží jenom na tom co toho divák vydrží. Je velmi složité vysvětlit základní zápletku, hlavní myšlenku a veškerý dějový průběh Stalkera a je dost možná zajímavé vědět toho co nejméně a následně postupně dějové rozkrýt hlavní děj sám i když velmi pravděpodobně hrozí, že divák k nějakému velkému pochopení všeho co se na plátně děje přece jen nedojde. Tempo Stalkera je vražedné a dochází skutečně k pasážím kde se v podstatě ´´nic neděje´´. A i přesto na těchto náročných a těžce uchopitelných pasážích něco je. Stalker je ve finále dost možná dodnes jedním z nejoriginálnějších filmů všech dob a Tarkovskij si mistrovskou režii obhajuje svůj titul pravděpodobně nejvíc mezinárodně známého ruského režiséra. Počet překrásných a nádherných filmových záběrů je ve Stalkerovi velmi výrazný, o to možná zajímavější je ale možná zajímat se o to co všechno se vlastně v rámci děje odehrává a jaký to celé má smysl. Stalker je ve finále skutečně především plný filozování a i proto je velmi náročnou diváckou podívanou. A zároveň má skutečné momenty, které i divákovi, který je z filmu víceméně nadšený dají do hlavy úvahu nad tím, že je tohle dost možná skutečně až moc a je ideální čas skončit. Stalker je tak definitivně jedním z nejnáročnějších diváckých zážitků všech dob a především ve výsledku skutečně nepříjemný zážitek. Je geniálně zvláštní a vypiplaný do každého detailu, přesto mám ale pocit, že Stalkera nikdy nechci vidět znovu. Má bravurní scénář, velmi dobré herecké výkony, vizuálně skvostné podání ale přesto má za mně lehké vady na kráse v tom, že je občas nepříjemný možná až příliš. Přesto jde ale právem o jeden z nejznámějších ruských filmů, který rozhodně potencionálně naláká k tomu dohnat i zbytek Tarkovskijho tvorby. A následné rozebírání toho všeho, co se v rámci filmu přes dvě a půl hodiny dlouhého filmu stane je srovnatelně stejně zajímavé takže i za tohle rozhodně palec nahoru! (13.09.2020)

Stalker ma po dávke Holywoodskej komercie doslova prefackal svojím filozofickým rozmerom a po dlhej dobe som sa prichytil, ako pri filme intenzívne premýšlam. Prakticky neodhadnuteľná schéma rozprávania príbehu, pri ktorej človek postupne pochopí, že dej nieje až taký dôležitý a že toto je odkaz, alebo skôr okno. Okno do duše zabalené do veľmi sugestívneho sci-fi hávu (pomalé, statické, kompozične skvelé zábery, občasne doplnené ambientnou hudbou) a ktoré sa otvára zžieravej myšlienke: "čo som to vlastne videl?". (06.07.2006)

Film jsem viděl v době, kdy jsem 1. měl velmi v oblibě Strugacké, z jejichž románu film vychází (ale...) a 2. v době, kdy jsem již viděl Solaris a Nostalgii. Docela dlouho mi nesedlo, že je o něčem výrazně jiném, než kniha, byl jsem až zklamaný... Nicméně pak jsem podlehl hypnóze a naprosto mě dostal. Jen nevím, zda bych ho zvládl vidět podruhé :-) /// update po mnoha letech: zvládl a znovu nádhera... (25.01.2007)