Obeť

Téměř dokonalý skvost. Počáteční a závěrečná melodie Bachovy árie s filmem dokonale souzní a v závěru dojímá. .......... Krom různých filosofických/životních otázek, které jsou ve filmu, vyvstává u Oběti ještě jedna zásadní: pokud se Tarkovskij ve svém posledním díle dostal v síle filmové výpovědi tak daleko - až na samý okraj citové únosnosti - je možné, pakliže by nezemřel, aby se svým dalším snímkem dostal až za onu hranici, kdy by divák tolik filmové krásy už prostě psychicky neunesl? ... (15.11.2006)

4,5/5*... Dávnejšie mi jeden kamarát rozprával len tak v krčme pri pive pribeh, ktorí bol zaujimavý, aj pointa bola pekná, no neprikladal som jej až takú váhu...Vtip je v tom, že tomu kamarátovi ten príbeh a najmä tá myšlienka z neho vyplývajuca zmenila jeho zmýšlanie, správanie sa a život celkovo (pre neho pozitivne). Po pozreti prvých 1O minút tohto filmu mi bolo jasné, odkial čerpal... Ale k filmu: Tarkovskeho filmy spoznáte hneď, nech ich už pozeráte v akomkoľvek jazyku a vopred neviete, kto ten film natocil. Pomalá kamera a réžia,dlhé niekoľkominútove zábery bez strihu, divadelnosť a snové obrazy, tradičná dávka kinamatografickej filozofie,pričom niektoré myšlienky sú naozaj hodné zamyslenia sa. Tarkovsky ako vždy núti diváka zapnúť mozog a premýšlať, je prakticky nemožné sledovať film "len tak". Niektoré zábery vo fime boli úžasné,dokonca až tak, že som si stopol film a pozeral len na statický obraz.Príbeh je zasadený do prostredia, ktoré pôsobí neuveritelne melancholicky a smutno, napriek tomu je vlastne nádherné fascinujúce...Tarkovského vela ľudi "nemusi", u mňa sa týmto filmom zaradil definitivne medzi Umelcov (ako napr. Allen, Kieslowski, Jarmusch, Hitch, Almodovar),ktorí majú vlastný ksicht, kvalitné filmy a ktorých si nesmierne vážim... (14.04.2006)

Posledná výpoveď Tarkovského, ktorá zakončila tvorbu tohto znamenitého a osobitého tvorcu sa nesie vo veľmi zvláštnej atmosfére. Prirovnal by som ju k Andrejovi Rublevovi, pretože duchovno, pokoj, láska a obeta je prítomná v každej jednej scéne a pritom je film pomalejší, myšlienkovo komplexnejší a symbolicky chudobnejší. Čo nepovažujem za chybu. Priamočiarejší príbeh je tentokrát podaný umiernenejším spôsobom aby každý čin hrdinov a aby každé slovo, ktoré počas celého filmu prednesú, malo stonásobne väčšiu váhu akú by malo bez toho. Tarkovský si tu pohráva s mysticizmom a vierou a mieša ich v dokonalej paralele, čo má za následok, že od filmu sa nedajú v tom dobrom slova zmysle odtrhnúť oči. Každé slovo má osobitú váhu a svoje miesto v príbehu – rovnako aj vyvrcholenie, ktoré patrí k jedným z najkrajších v Tarkovského tvorbe. Obeť, pre mňa predstavuje rovnaký vrchol filmového rozprávania akým pre mňa bol Rublev a Stalker. Dokazuje že Tarkovský patril k veľkým filmových režisérom, ktorému sa dostalo na sklonku života toho privilégia točiť aj v zahraničí a ktorý bol schopný preniesť svoj špecifický štýl ďalej – za hranice ZSSR. Obeť je krásnym filmom, ktorý je vizuálne a myšlienkovo úchvatný a ktorého výpovedná sila je zarážajúca. Naozaj znamenitý zážitok. (08.08.2011)

Tarkovského filmová závěť zasáhne, dojme a v samém závěru spojí úžas s úsměvem nad groteskně-absurdním stavem již tak ztraceného světa. Pod vlivem Ingmara Bergmara a jeho Hostů večeře Páně (postava Alexandra jako by přímo rozvíjela tragickou linku Jonase z Bergmanova snímku) buduje Tarkovskij ve spolupráci se Svenem Nykvistem nesmírně pomalou, esteticky pronikavou a dramaticky sevřenou podívanou o přicházející zkáze, jíž se rozhodne zastavit pověrčivý Alexandr. Oběť fascinuje zejména svou tempo-rytmikou, která rozporuje objektivní vnímání času. Na svou poměrně táhlou délku rovněž zaujme i zajímavou dramatickou skladbou; celý film je složen v podstatě ze čtyř navazujících sekvencí. Tou nejzásadnější je samozřejmě část poslední, kdy Tarkovskij definitivně stvrdí božskou věčnost svého díla. Je to asi jeden z největších okamžiků v dějinách filmu od jeho vynalezení. Už teď se těším až si ji znovu pustím a podrobně si ji projedu; přejezd po přejezdu. (10.04.2024)

Tento film je jako poslední starý Hebrejec – sedí sám na vrcholku hory, kaje se za Izrael a čeká na Mesiáše. O posledním filmu ruského génia Tarkovského platí dvě skutečnosti – je nesmírně obtížný na sledování a přetéká v možnostech interpretace. Jedno se pojí s druhým. V počátku říká Alexander, že vše je špatně – civilizace se uchyluje k technice a nejen to, i duchovní hodnoty jsou zavedeny chybně. Je třeba začít znovu – viz Tarkovského oblíbený motiv ohně, kdy je třeba shořet, aby mohl člověk znovu povstat a začít od počátečního „Slova“. Bez pokory se změnit nelze a stejně tak nejde bez pokory přistupovat k tomuto filmu. Jedno se pojí s druhým. Proto bych správně neměl dávat Oběti pět hvězdiček, ale jen čtyři - jako pokorný důkaz toho, že jsem Tarkovského idee plně neobsáhl. Tarkovskij došel v intimitě až na pokraj a jako by se snažil říct, že jeho předchozí velkorysé filmy příliš mluvily (i když mně jsou mnohem bližší), stejně jako mluvil příliš on sám (Tarkovskij) – to dává Alexander najevo například replikou o Gándhím, který jeden den v týdnu s nikým nehovoří. V mnohém je tedy Oběť spořivým filmem – jediné drama zahrnuje bergmanovský výkřik-orgazmus ženy při hrozbě atomových zbraní. Uprostřed filmu ale dává Tarkovskij divákovi návod, když říká, že poetičnost možná zbavuje dílo lidskosti, ale herci jako figury sami o sobě stále musí fungovat. Dále Tarkovskij zabudovává do filmu spousty asociačních symbolů. Model domu, který je pouhou náhražkou, materialismem rozkládající původní smysl. Poté obraz Klanění tří králů. Tenhle tradiční motiv Leonardo přestavěl z naivity do vážné epifanie lidstva, do tajuplné události. Stejně tak je užaslý Alexander, který sice slaví narozeniny a je „obdarovávaný“, ale dobře ví, že pravé hodnoty vězí jinde. Postupně se tedy vrací do lůna, k ženě Marii – do duality hloubky a panenskosti –, aby mohl začít znova a možná i lépe a dobral se významu počátečního „Slova“ a Boha jakožto modlitby, rámované Bachovou árií. (22.12.2007)