Andrej Rubľov

Mám hned několik prostých důvodů, proč se mi Rublev moc nelíbil. -- 1. EMOCE: Pokud zaznamenám v 200 minutové stopáži pouze cca 30 minut, které mě pocitově zaujmou a posadí mě pevně na zadek, tak prostě od přírody nemůžu být spokojen. 2. PŘÍBĚH: Je sice časově a vypravěčsky rozsáhlý, bohatý na postavy a dobové prvky, avšak formálně je až neúnosně roztahaný, zbytečně poetický a téměř po celou dobu jednoduše nudný. Mezi kapitolami jsou sice viditelné souvislosti a vše dává dohromady srozumitelný celek, ale Tarkovskij zasahuje do děje často velmi necitelně, jen okrajově přibližuje časové skoky a divák často neví co, kde a kdy se vlastně děje. 3. HUDBA: Zatímco česká Markéta Lazarová se svou unikátní ponurou výpravou výrazně opírá o nádherný hudební doprovod, zde tahle nezbytná složka všech kvalitních filmů trestuhodně absentuje (mrzí mě to hlavně v ohledu na závěrečnou scénu, kde se projeví přímo enormní hudební potenciál). -- Co se už ale z pohledu kvality upřít nedá, je vymazlená, obrazově neskutečně autentická a surová výprava, kterou by si dali za rámeček všichni velcí režiséři, a také historická věrohodnost co se podoby světského života v 15. století týče. Ani to však nedokáže zakrýt ten smutný fakt, že jsem většinu filmu spíše odevzdaně přetrpěl a že jsem se cítil v naprosto, ale v naprosto jiné společnosti než před dvěma týdny u geniálního Stalkera... 65% (24.02.2014)

Nejsem příznivcem podobných příběhů (a například připodobňovanou Markétu Lazarovou upřímně nemám rád) a jediný důvod, proč jsem se ponořil do několika kapitol východní minulosti, byla pověst Tarkovského majstrštyku. I proto jsem přivítal režisérskou verzi, která stopáží přesahuje půlčtvrtou hodinku, abych tak mohl prožít opravdu všechno a doteď nevím, jestli jsem se rozhodl správně. První část jsem si totiž spíše přetrpěl. Životní moudra v obalu syrové historické fresky jsou poněkud silná káva a chytat se každého trpitelského monologu v naději, že rozpoznám jakoukoli oduševnělou ideu, mě zkrátka ničí. Jaké je pak překvapení, když se ve druhé části obraz zcela změní a děj od začátku vtáhne natolik, že se například nájezd Tatarů stane nezapomenutelným zážitkem. Když jsem pak okouzleně vnímal i celé snažení se zvonem a jeho metaforické vyznění, dostal jsem pocit, že jsem snad viděl dva různé filmy slátané pod jeden název. Přesto výhrady k odcizenosti a místy opravdu nesnesitelné pomalosti zůstávají a vzhledem k tomu, že Solaris nebo geniální Stalker hrají mnohem více na fantazii, budu stále tíhnout k těmto pozdějším počinům. (04.09.2008)

Co znamená Markéta Lazarová pro českou kinematografii, tedy monumentální (a velmi nákladnou) středověkou fresku, znamená Andrej Rublev pro kinematografii sovětskou, potažmo ruskou. Měl to být sebevědomý symbol poválečného vzestupu sovětského filmu, pro éru Chruščovova vedení měl představovat totéž, co Petrovův Petr Veliký pro Stalina a jeho partu. Tarkovskij ale snímek kormidloval směrem k náboženské symbolice a mysticismu, konec konců původně nazval své dílo Andrejovy pašije. Osm let si režim s filmem nevěděl rady, než ho vzal na milost. Tarkovskij hodně energie věnoval vytvoření pocitu autenticity - snažil se o syrový, naturalistický styl, používal hrubé, neopracované materiály. Určitě jde o zásadní dílo národní kinematografie, které by dnes vznikalo jen stěží. Pro mě jde o nejstravitelnější Tarkovského film, ale i tak platí, že proslulé několikaminutové záběry leckoho vyčerpají. Pokud jsem v úvodu zmínil Markétu Lazarovou, ta pro mě představuje zřetelně sympatičtější a atraktivnější verzi středověku. I ta stopáž je v případě Markéty rozumější. 205 minut režisérské verze svědčí o tom, že Tarkovskij na diváka nemyslel. Celkový dojem: 80 %. (10.02.2020)

3. hodinová - surová a brutálna, exkluzívna exkurzia do depresívneho ruského stredoveku v 15. storočí, kde sa stal jeden zázrak : „ Režisér - Andrej Tarkovskij, našiel stroj času, pomocou ktorého, sa vrátil o niekoľko stoviek rokov do minulosti, spolu s kameramanom, sú tíško schovaní, aby ich nebolo vidieť, trebárs používajú neviditeľný plášť, aby si ich nikto nevšímal, a mohli sa vrátiť s takýmto materiálom ...” Samozrejme, preháňam, ako sa len dá, ale nedokážem si pomôcť filmovou rečou, ktorá ma vyčerpala do úmoru, a pritom sa považujem za energického človeka, ale keď sa naskytne takáto šanca, čiže nechávam sa dobrovoľne unášať naturalistickým spôsobom nakrúcania, nevnímam nič okolo seba ( mohla by vybuchnúť atómová bomba, a ja by som tomu vôbec nevenoval pozornosť ), svoj strávený čas som venoval pozoruhodnému režisérovi, ktorý má jednu vlastnosť so mnou spoločnú, a to, že je narodený - 4. dňa v mesiaci, títo ľudia sa vyznačujú iným myslením, teraz hovorím za Andreja ... ( ale pociťujem to - aj ja ). Extrémne náročný filmový projekt, ktorý nie je pre každého, o to som nadšenejší... (14.10.2014)

Na rovinu říkám, že filmy s podobným tématem jsem nikdy nevyhledával, nevyhledávám a pravděpodobně ani vyhledávat nebudu. Lákadlem pro mě bylo hlavně jméno Andreje Tarkovského. Po první kapitole jsem jen nechápavě pozvedl obočí a po druhé kapitole jsem si říkal, že to asi opravdu nepůjde. Nenechal jsem se ale odradit, ikdyž určitý dluh Tarkovského vůči mě, jako divákovi, jsem cítil neustále. Vše se začalo lámat až od začátku druhé části, která byla (alespoň pro mě) daleko srozumitelnější a stravitelnější. Začal jsem vnímat atmosféru, různé souvislosti a myšlenkové pochody některých postav. Pochopil jsem, že Andrej Rublev je zde vylíčen jako pozorovatel a někdy i přímý účastník událostí, které zmítaly chladným a rozráceným Ruskem na počátku 15. století. První část jsem končil s pocitem nenaplněnosti, druhou s pocitem spokojenosti a částečné satisfakce a jsem opravdu upřímně rád za tuto další netradiční filmovou zkušenost a to i přesto, že podruhé bych to už vidět nemusel. (04.09.2008)