Napříč Paříží

Francúzsky režisér Claude Autant-Lara, nielenže zasadil hlavné dianie tohto filmu počas samotnej nemeckej okupácie v roku 1942, ale zároveň sa takmer celý odohrával počas jednej noci, a tak by som zrejme samotný titul premenoval z pôvodného Prechodu cez Paríž, na predsa trochu výstižnejší, ako Prechod cez nočný Paríž, s čím by tiež pravdepodobne súhlasili i obidvaja predstavitelia v podaniach francúzskych, hereckých klasikov - Jeana Gabina & Bourvila, ktorí sa vskutku naprosto pozoruhodným spôsobom zhostili úloh - Grandgila & Martina, a to v zásadnej myšlienke, na ktorej je v podstate postavený tento počin, tentoraz priamo pojednávajúci o celkom jednoduchej, ale zase o to zložitejšej úlohe. • Na konkrétnej predstave, pozostávajúcej z doručenia určitého tovaru z bodu A do bodu B, spočiatku asi nie je nič extra zložitého, čo v konečnom dôsledku v tomto prípade vôbec neplatí, nakoľko sa z týchto dvoch, ústredných postáv, zrazu stávajú akýsi, (ne)doručovací kuriéri, pracujúci počas nie tak úplne vhodných podmienok, no i napriek tomu sa z nich dokážu väčšinou zakaždým nejako vkusne vykľučkovať, čiže v prvej polovici zväčša dominoval komediálnejší charakter s trefnými dialógmi, miestami obalený v dusnejšej atmosfére, a to práve medzi týmito dvomi protagonistami, aby sa táto snímka, založená podľa poviedky Marcela Aymého „La traversée de Paris,” našťastie o niečo neskôr viacej zdramatizovala, kedy sa to z humorných situácií, napokon vystupňovalo až na komplikovanejšiu líniu udalostí, v čom som začal pomaly pociťovať isté znepokojenie, ako sa vlastne táto nepriaznivá situácia vykryštalizuje? • V menšej úlohe a v pomerne na kratšom časovom úseku, predvádzal fantastický, herecký koncert i sám Louis de Funès, ktorý na malom priestore dokázal vyťažiť totálne maximum! • Snímku som ocenil aj v tom zmysle, že je tak trošku nepredvídateľnou, a súčasne i mimoriadne autentickou, a to vďaka brilantnej, čiernobielej kamere Jacquesa Natteauea, že síce vojna sa už "dávnejšie" skončila, ale stále som mal taký zvláštny pocit, že tvorcovia vedia čosi, čo ja vonkoncom netuším, alebo za to rovnako mohli i úvodné a záverečné, archívne zábery, prečo ma tak zneistili. (13.06.2023)

Putování dvou mužů, kteří musí pronést kufr plný masa z černého trhu z jednoho konce okupované Paříže na druhý by se mohlo nabízet jako námět pro jednu z řady francouzských válečných komedií, navíc pokud v obsazení figurují dva známí komici, mezi jejichž nejlepší filmy patří právě zástupce žánru. Kdo si od jediného společného filmu tří legend francouzské kinematografie tedy slibuje zábavu na tento způsob, může být zklamaný. Film Napříč Paříží vznikl jedenáct let po skončení druhé světové války a tudiž se jeho tvůrci patrně ještě báli odvázat a ukázat tuto trýznivou dobu v odlehčenějším duchu (ačkoli povídka Marcela Aymé patrně také nebude úplně nejveselejší). Nedá se ale říci, že by humor zmizel z filmu úplně. Jeho nositeli jsou Jean Gabin, který si opět zahrál protřelého bonvivána (neustále zaskakujícího Bourvila) a samozřejmě Louis de Funés, jehož cholerická postava zde dostává trochu jiný rozměr a který sice neprostupuje celým filmem, ale jeho hádka s Gabinem je jedním ze silných momentů filmu. Tím druhým mohl být konec, který ovšem shazuje podle mě lehce nastavená poslední scéna. Nejen kvůli tomu na film, kde sice jsou tři ikony pohromadě, snadno zapomenete. Budete sice vědět, že jste ho viděli, ale o čem, že to bylo, si už tak snadno nevybavíte. (10.08.2010)

Napříč Paříží pro mě dokonale ztělesňuje to, co jsem četl o filmech francouzské tradice kvality. Jedná se o technicky perfektní řemeslnou práci (kontinuální hollywoodský střih, perfektní svícení, atd). Problém je žánrové zařazení, film se deklaruje jako komedie, pokud se chce ale člověk vyhnout zklamání (trio Gabin, Bourvil, Funés je více než slibné), neměl by k filmu s tímto apriorním očekáváním přistupovat. Až na pár momentů, které v nejlepším případě vyvolají úsměv na tváři, mu zcela chybí komediální náboj. Kam ovšem snímek jinak zařadit? Je sympatické, že se Autant-Lara pokusil zbořit mýtus Francouzů, coby hrdinných odbojářů, ale činí tak nicneříkajícím příběhem, který bezradně přešlapuje na místě. Film má všehovšudy dva silné momenty. První, kdy se vyjevuje pravá tvář Grandgila a osvětlují se motivace jeho chování a druhý, když Martina odvážejí nacisté na konci filmu. Úplný konec je pak jen uměle přilepeným pseudohappyendem, což je patrné na první pohled. V celkovém souhrnu jde o nepovedenou variaci na Renoirovu Velkou iluzi, které chybí její emoční i morální rozměr "předlohy". (31.07.2011)

Komedie bez vtipu, drama bez dramatických zvratů, takové plytké nic a hlavně o ničem. Gabin sice tvrdil, že dobrý film musí mít hlavně dobrý příběh, ale po válce hrál bez výběru v čemkoliv, byť to bylo značně nevalné kvality. Připomíná mi to současnou hollywoodskou produkci, technicky filmu nelze nic vytknout, je obsazen hereckými hvězdami, jen již druhý den po zhlédnutí nebudu vědět, o čem byl. V případě tohoto hodně nevydařeného filmu to vlastně nevím již nyní. (20.11.2019)

Vidět najednou Gabina, Funèse a Bourvila se může podařit jenom v tomto filmu a výsledek určitě stojí za to. Všichni tři pánové jsou zde výborní, mně osobně pak nejvíc pobavil Gabinův záhadný malíř Gradgil. Divně nastavený konec po konci jako by byl použit proto, aby film mohl být nazýván komedií. Jsem ráda, že jsem si tady v Pierrově komentáři mohla přečíst, proč k tomu dodatku vlastně došlo. (16.11.2019)