Napříč Paříží

Plakát k filmu slibuje mnohé - účast Funése, Bourvila a Gabina by měla být zárukou kvalitní podívané. Jenže: 1) film není ani trochu komedie, jen jakási podivná směs tragikomedie a válečného dramatu (film vznikl v době, kdy Francouzi natáčeli vesměs žánrové kousky a přitom jde o žánrově tak nevyhraněný film); 2) Funés se ve filmu (ač jde o důležitou postavu a je v podstatě, co se týče prostoru, třetí nejdůležitější) "mihne" jen na nějakých 10 minut, oproti svým standardům jde navíc spíše o tragickou postavu v pro Francouze tak nelehké době; 3) Ač jde o řemeslně kvalitně odvedenou práci (někdy až přehnaný akademismus, především co se svícení týče) a intimita noci zprostředkovává nejen slovní souboj Bourvila a Gabina, práce v interiérech filmu spíše uškodila - valnou část filmu jsem si totiž připadal jako v divadle, přitom natáčení se skutečnými pařížskými reáliemi na pozadi se přímo nabízelo, ačkoli se valná většina filmu odehrává v noci; 4) podivná motivace obou hlavních postav, jde mi zejména o scénu, kdy dorazili na místo určení. !SPOILER! Oba se snaží v průběhu celé cesty vyhýbat problémům, tedy policejním hlídkám francouzským, natož německým-nacistickým. To, co oba předvádí ve zmiňované sekvenci, je proto absolutním popřením toho, oč se celou cestu snaží. Tehdejší doba byla přece nasycena obrovským strachem o vlastní život a až na odbojáře si téměř každý hleděl jen svého, vyhýbal se jakýmkoli problémům/konfrontacím, zbytečně na sebe neupozorňoval. Jednání obou postav mi v této scéně přijde naprosto vytržené z kontextu a vzpírá se racionálnímu vysvětlení, alespoň z mého pohledu; 5) úplný závěr, tzn. happy end namísto očekávaného je jen potvrzením toho, že tvůrcům se film jaksi vymkl z rukou. I přes všechny výše uvedené výtky jde ale jistě o nadprůměrný počin tehdejší francouzské produkce, a tak by se na něj mělo hledět. (03.07.2013)

Francúzsky režisér Claude Autant-Lara, nielenže zasadil hlavné dianie tohto filmu počas samotnej nemeckej okupácie v roku 1942, ale zároveň sa takmer celý odohrával počas jednej noci, a tak by som zrejme samotný titul premenoval z pôvodného Prechodu cez Paríž, na predsa trochu výstižnejší, ako Prechod cez nočný Paríž, s čím by tiež pravdepodobne súhlasili i obidvaja predstavitelia v podaniach francúzskych, hereckých klasikov - Jeana Gabina & Bourvila, ktorí sa vskutku naprosto pozoruhodným spôsobom zhostili úloh - Grandgila & Martina, a to v zásadnej myšlienke, na ktorej je v podstate postavený tento počin, tentoraz priamo pojednávajúci o celkom jednoduchej, ale zase o to zložitejšej úlohe. • Na konkrétnej predstave, pozostávajúcej z doručenia určitého tovaru z bodu A do bodu B, spočiatku asi nie je nič extra zložitého, čo v konečnom dôsledku v tomto prípade vôbec neplatí, nakoľko sa z týchto dvoch, ústredných postáv, zrazu stávajú akýsi, (ne)doručovací kuriéri, pracujúci počas nie tak úplne vhodných podmienok, no i napriek tomu sa z nich dokážu väčšinou zakaždým nejako vkusne vykľučkovať, čiže v prvej polovici zväčša dominoval komediálnejší charakter s trefnými dialógmi, miestami obalený v dusnejšej atmosfére, a to práve medzi týmito dvomi protagonistami, aby sa táto snímka, založená podľa poviedky Marcela Aymého „La traversée de Paris,” našťastie o niečo neskôr viacej zdramatizovala, kedy sa to z humorných situácií, napokon vystupňovalo až na komplikovanejšiu líniu udalostí, v čom som začal pomaly pociťovať isté znepokojenie, ako sa vlastne táto nepriaznivá situácia vykryštalizuje? • V menšej úlohe a v pomerne na kratšom časovom úseku, predvádzal fantastický, herecký koncert i sám Louis de Funès, ktorý na malom priestore dokázal vyťažiť totálne maximum! • Snímku som ocenil aj v tom zmysle, že je tak trošku nepredvídateľnou, a súčasne i mimoriadne autentickou, a to vďaka brilantnej, čiernobielej kamere Jacquesa Natteauea, že síce vojna sa už "dávnejšie" skončila, ale stále som mal taký zvláštny pocit, že tvorcovia vedia čosi, čo ja vonkoncom netuším, alebo za to rovnako mohli i úvodné a záverečné, archívne zábery, prečo ma tak zneistili. (13.06.2023)

Vidět najednou Gabina, Funèse a Bourvila se může podařit jenom v tomto filmu a výsledek určitě stojí za to. Všichni tři pánové jsou zde výborní, mně osobně pak nejvíc pobavil Gabinův záhadný malíř Gradgil. Divně nastavený konec po konci jako by byl použit proto, aby film mohl být nazýván komedií. Jsem ráda, že jsem si tady v Pierrově komentáři mohla přečíst, proč k tomu dodatku vlastně došlo. (16.11.2019)

Putování dvou mužů, kteří musí pronést kufr plný masa z černého trhu z jednoho konce okupované Paříže na druhý by se mohlo nabízet jako námět pro jednu z řady francouzských válečných komedií, navíc pokud v obsazení figurují dva známí komici, mezi jejichž nejlepší filmy patří právě zástupce žánru. Kdo si od jediného společného filmu tří legend francouzské kinematografie tedy slibuje zábavu na tento způsob, může být zklamaný. Film Napříč Paříží vznikl jedenáct let po skončení druhé světové války a tudiž se jeho tvůrci patrně ještě báli odvázat a ukázat tuto trýznivou dobu v odlehčenějším duchu (ačkoli povídka Marcela Aymé patrně také nebude úplně nejveselejší). Nedá se ale říci, že by humor zmizel z filmu úplně. Jeho nositeli jsou Jean Gabin, který si opět zahrál protřelého bonvivána (neustále zaskakujícího Bourvila) a samozřejmě Louis de Funés, jehož cholerická postava zde dostává trochu jiný rozměr a který sice neprostupuje celým filmem, ale jeho hádka s Gabinem je jedním ze silných momentů filmu. Tím druhým mohl být konec, který ovšem shazuje podle mě lehce nastavená poslední scéna. Nejen kvůli tomu na film, kde sice jsou tři ikony pohromadě, snadno zapomenete. Budete sice vědět, že jste ho viděli, ale o čem, že to bylo, si už tak snadno nevybavíte. (10.08.2010)

Bourvil s Gabinem nesou okupovanou Paříží maso pro černý trh.. Báječně to mezi nimi jiskří, dostávají se do různých zajímavých situací a atmosféra noční okupované Paříže je velmi silná. Černobílá barva má hold velké kouzlo. Zkrátka a dobře, bavilo mě to. Jenom mi někdy přišlo, že jdou policejním hlídkám přímo na ruku a o Gabinově záhadné postavě se toho bohužel moc nedovíme. Zato na okamžík příjde i Funés a je tady ze všech svých mnou viděných předhvězdých filmů, nejlepší. Tady v něm vidím toho krále grimas a neúnavného energického cholerika. Závěrečná scéna byla do filmu vložena do úkor producentů, kteří chtěli šťastný konec. Je celkem divná a rychlá, ale dojemná. Byl jsem rád, že to Bourvil přežil. (29.07.2019)